Studoval jsem na vysoké škole a zrovna bylo zkouškové období. Do toho mi ještě zemřel otec. Měl jsem hrozný stres, skoro jsem nespal. Najednou jsem objevil červené flíčky. Napřed na holeních, pak i na stehnech a ve vlasech.
Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, i když skvrnky svědily. Chvilku jsem si dokonce myslel, že je to nějaká zvláštní forma lupů. Když flíčky neustupovaly, naopak se rozšiřovaly po celém těle, šel jsem k lékaři. Na kožním jsem se poprvé dozvěděl, že trpím nevyléčitelnou nemocí - lupénkou.
Dehtová mast nezabrala
Lékař mi předepsal dehtovou mast. Jenže léčba mi moc nepomáhala. Má představa o "zázračné" masti byla brzy ta tam... Lupénka se mi postupně rozlézala po celém těle a já se s tím nedokázal moc vyrovnat.
Lupénka, neboli psoriáza, je nepříjemné autoimunitní onemocnění kůže.
Co je Lupénka
Na určitých místech těla se obnovuje mnohem rychleji, než je přirozené, a vytváří odlupující se šupiny.
U pacientů s těžkou formou lupénky lékaři často diagnostikují depresi. Nemoc, byť není nakažlivá, omezuje jejich život.
V létě jsem se styděl svlékat do plavek, nenosil jsem ani kraťasy, tričkům a košilím s krátkým rukávem jsem se v obchodech vyhýbal velkým obloukem. Připadal jsem si prašivej, že stačí ukázat jen kousek své "znetvořené" kůže a už na mě všichni kolem koukají. Přestal jsem chodit na koupaliště, nijak zvlášť jsem nevyhledával ani společnost. Uzavíral jsem se do sebe.
Měl jsem na kahánku
Nějakou nevysvětlitelnou shodou okolností jsem se seznámil s příjemnou, chytrou holkou. Za čas jsme se vzali, vedli jsem spokojený život, lupénka se mi aspoň občas zlepšila - hlavně v létě, když jsme s manželkou jeli k moři, tehdy do Bulharska nebo do Rumunska.
Po čase se nám narodily dvě děti a já si na svou zatracenou nemoc zvyknul. Dokázal jsem s ní žít.
Jenže pak přišla další rána. V pětatřiceti jsem dostal zánět kůže a skončil v kritickém stavu v nemocnici. Částečně jsem si za to mohl sám. Zkoušel jsem totiž zrovna novou mast a pak jsem byl určitou dobu na přímém slunci. Léčba trvala asi osm týdnů a prvních čtrnáct dní mi šlo o život. Jak tehdy doktoři ve vojenské nemocnici řekli, měl jsem opravdové štěstí. Tělo se s tím nakonec vyrovnalo.
A teď i můj syn...
Dnes je mi přes šedesát a s lupénkou žiju už čtyřicet let. Není to jen nemoc, která je nepříjemná tím, že svědí. Nejhorší je to, jak se na tuto nemoc dívá okolí. Lidé mají pocit, že od vás tu nemoc chytí.
Neustále máte oblečení plné suché kůže, která se z vás odlupuje. Nedávno jsem byl na operaci žlučníku a mladá lékařka se při předoperačním vyšetřování zhrozila, co to mám na kůži. Svým doporučením mě šokovala. Řekla mi, ať si to napřed vyléčím, a pak ať přijdu.
Lékařka a neví, že lupénka je nevyléčitelná? S nemocí bojuji už víc než polovinu svého života a vždy se střídají období, kdy to není tak hrozné s obdobími, kdy to hrozné je. Zkusil jsem už nespočet všech možných mastí, všemožné léčebné postupy, koupu se ve vaně s mořskou solí, chodil jsem na horské sluníčko, ale bez trvalého výsledku.
Další rána přišla nedávno: mému třiatřicetiletému synovi se v hlavě objevily červené skvrnky a teď už jich má několik i po těle...
A tak prosím, nedívejte se na nás lupénkáře, jako na prašivce.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
