Zápach pocítila Alena (40), jen co do nájemního třípokojového bytu na kladenském sídlišti vkročila. „Ty vole, to je smrad, asi tu bydlí nějakej dědek starej. Bordel je tu, paní se bude mít u mě jako princezna!“ vyhrkly Aleně slzy do očí, jakmile se ocitla v předsíni.
Výměna manželek
A zděšení pokračovalo: „Plíseň v koupelně? A tolik kartáčků? V kuchyni plíseň, bordel, smrad. Já asi ani možná nechci vidět, jak vypadá paní, která mi bude ležet v ložnici,“ uvažovala. „Všichni nemusejí žít tak, jak by si asi představovali, ale když je doma ženská, mělo by to být trošku vidět,“ prohlásila Alena, a když se dozvěděla, že Stanislav (54) staví čističku odpadních vod, která už je v provozu, pokračovala: „Přece nemůže chodit od hoven domů? Ještě že jsem si sebou vzala to víno!“
Z manuálu se dozvěděla, že Standa má se svou ženou Lucií (34) čtyři děti. Do Výměny je přihlásila Lucie, která chce zjistit, jestli někdo stačí na výchovu čtyř dětí. „Já jsem pro každou špatnost, proč ne. Dokážu zkrotit Ukrajince, zkrotím každou ženskou,“ nechal se slyšet Stanislav. „Ta moje je o dva měsíce starší než moje první dcera. Generace mezi námi je trošku znát, ale funguje to. Jen je hrozně hlučná, protože špatně slyší,“ vylíčil situaci už v úvodu pořadu.
Stalo se po natáčeníLucie se s manželem Standou krátce po Výměně rozvedla, teď má nového partnera. Je přestěhovaná, plánují svatbu a případně i dítě. Se Standou je v kontaktu, děti už tolik nezlobí. U Aleny se nezměnilo se nic, pořád žijí všichni spolu. S druhou rodinou z Výměny manželek v kontaktu nejsou. |
„Chtěla bych, aby ses pokusila naučit děti uklízet si hračky po sobě a poslouchat,“ dočetla se Alena dál v manuálu a nepřestávala nespokojeně vrtět hlavou: „Holčičko, pořídila sis opičky, tak musíš mít na banány!“ poučila Lucii prostřednictvím kamer a dodala, že to nelze změnit za deset dní a na návrh, aby si s dětmi vyrazila do Prahy a za manželem do práce, reagovala odmítavě: „Tak to pardon, abychom smrděli všichni od hoven, to ne!“
I smečka čtyř dětí ve věku od šesti do devíti let Alenu zaskočila. „Když se půjdete koupat, tak se radši zavřete. Oni koukaj na mámu a na tátu, jak se spolu koupaj,“ žalovaly na sebe děti, navíc mluvily sprostě, neposlouchaly a podle Aleny neměly ani základní hygienické návyky. „To asi nedám psychicky,“ bála se náhradní manželka. „Jsou jak pytel blech a Standa jednoduchej jak vydlabaný necky,“ prohlásila a to, že denně prala montérky od fekálií, byl nakonec ten nejmenší problém.
Alena vyházela z lednice prošlé jídlo a snažila se alespoň z nejhoršího byt uklidit. Jenže se čtyřmi dětmi měla brzy všeho nad hlavu. „To je psychická likvidace,“ žalovala Standovi, sotva se vrátil z práce, na to, jak se k ní děti chovají.
„Ty vole, ta má velký kozy,“ řekl jeden z kluků šokované Aleně a holky to večer žalovaly tátovi. Standovi docházelo, jak své děti málo zná a že s nimi za poslední rok vlastně nebyl jeden den v kuse sám. „Jdu se vykoupat, dneska se asi vožeru,“ uzavřel téma, což Alena komentovala: „Standova reakce na bodu mrazu. Jako rodič vůbec nefunguje a děti si volné chvíle krátí koukáním na hororové hry.“
Další den zůstal doma, aby Aleně pomohl s dětmi. Společně pak vyrazili na procházku. „Každýho bych narvala do jedné popelnice a byl by klid,“ svěřila se hned před domem, když se děti rozprchly do všech stran. „Přemýšlel jsi, že bys omezil práci a byl víc s dětmi?“ ptala se náhradního manžela. „Do roka už chci zvolnit, ale zas by nebyly peníze a bída by byla jinde. A to už dělám málo, tak tři sta hodin za měsíc, dělal jsem i tři sta šedesát. Je to složité rozhodování: být v práci, aby byla rodina zajištěná, anebo nebýt a starat se o děti,“ vysvětlil Stanislav.
Za trest všichni deset dřepů
Po pěti dnech nastolila Alena nová pravidla. „Taťka bude odvádět a přivádět děti ze školy a školky, dělat s nimi úkoly, aby viděl, jaké to je, a děti aby poznaly, jaké to je se učit s tátou. Děti se nebudou koukat na horory. Pak mezi sebou mluvíte sprostě a v noci se bojíte. A ten smradlavej kočičinec se přemístí z dětského pokoje do kuchyně i se žrádelníkem,“ zavelela a dodala, že pokud někdo z dětí promluví sprostě, zažaluje nebo po sobě neuklidí, budou všichni dělat povinně deset dřepů.
„Proč jste si pořizovali tolik dětí?“ zeptala se pak otevřeně Standy. „Chtěli jsme a máma chce pátý,“ dozvěděla se. „Další bazilišek? Asi se hlavně Lucce nechce do práce, proto další dítě,“ usoudila Alena, která sledovala, jak se Standa s dětmi učil. „Nepoznají číslice ani znaménka. Na to, že je ta holka ve třetí třídě, tak vůbec neví, která bije. Měla by jít zpátky do první třídy.“
Ve vzácné chvilce pohody si náhradní manželka uvědomila, že dětem chybí pomazlení, pohlazení. „Chybí jim to, ale samy si o to neřeknou. Je jedno, jestli by měli jedno dítě, nebo čtyři, nedávají jim žádnou průpravu do života. Vůbec,“ přemýšlela a sama se za výchovu svého syna Davida pochválila. „Myslím, že jsem Davida vychovala dobře na to, že jsem na něj byla sama. Myslím, že není ani rozmazlenej. Chodí se mnou do domova důchodců, kde pracuji, a přebaluje devadesátiletý lidi. Jsem na něj pyšná.“
Poslední den už jen zrekapitulovala: „Jediné, co si odnesu, je zážitek. Všechno, co se odehrálo, nechám tam za dveřma v tom bytě. Nemám důvod něco doma měnit, máme ideální vztah,“ svěřila se. Standa si zas podle svých slov uvědomil, že má doma silnou ženskou, na kterou se může spolehnout, a došlo mu, že zanedbává děti. „Když už nestíhá rodič, tak je druhej výchovnej element škola, a pokavaď nestíhá ani škola, tak už je to špatně,“ mudroval.
Lucie je zbytečnej člověk
Mezitím co Alena hospodařila v kladenském paneláku, čtyřnásobná maminka, uklízečka Lucie, odjela do třípokojového bytu v Příbrami k Robertovi (42), který pracuje jako číšník a Alenině synovi Davidovi (19), který studuje na policistu.
„Co já tady budu dělat?“ měla Lucie obavy. „Manžel se vrací kolem 23. hodiny z práce, to si nebudu mít s kým popovídat. Tak aspoň tu mám toho syna, ten by mě mohl trochu podpořit. Uvidíme,“ doufala, jenomže David o její společnost nestál. O Lucii měl záhy jasno, a když projevila přání, aby ji vzal s sebou do posilovny, kam chodí čtyřikrát do týdne, prohlásil, že si nechce uříznout ostudu.
Výměna manželek
„Přijde mi spíš jako dítě, tak na 22 let, ne 34 let. A nesedí mi k ní čtyři děti,“ usoudil také Alenin manžel Robert a oba se rozhodli deset dní s Lucií zkrátka vydržet. „Moc si s ní nemám co říct, dny budou přibývat a slov bude ubývat.“ A tak to také bylo. Cokoliv Lucii vytkl, to se jí dotklo, a tak raději se synem koukali z domova vypadnout.
Lucie si však soukromí a bezstarostné dovolené neužívala. „Jsem zvyklá na rodinu, tady nemám, o koho se starat,“ fňukala. „Myslím, že David tu se mnou nechce být, že to dělá těžší, než to je,“ pochopila.
„Ona si neuvědomuje asi, že je mi devatenáct a že mě nebaví hrát stolní hry, karty jako týpci v hospodě, ale že si raději zahraju s kámošema na kompu,“ svěřil se kamerám David, a co mohl, trávil volno u kamarádů a známých.
Lucie se snažila uvařit, nabídla k obědu buřtguláš i vepřový guláš s domácími knedlíky. „Chuťově to měla dobrý,“ pochválil náhradní manžel a zdržel se raději dalších poznámek, protože jakákoliv kritika eskalovala napětí a hádku.
„Myslím, že Lucie je zbytečnej člověk. Nedokáže si život trošku zpříjemnit, a kdyby nebyla, tak nechybí,“ konstatoval Robert, který svou náhradní manželku vzal na vánoční trhy, ale měl pocit, že se vůbec nebaví, že ji nic nezajímá.
Nemám si s tebou co povídat
Pod velením Lucie zmizela ze zásuvky na chodbě vůně, protože jí vadil převoněný byt. Přála si vidět Davidovy sešity a učebnice. „Jeho školu stejně nepochopíš, já to taky nepochopil, jsou to paragrafy,“ varoval Lucii Robert.
Dusno bylo i kvůli houskovému knedlíku, na který byla Lucie pyšná. „Houskový knedlíky děláš bez housky?“ ptal se Robert. „Ty se dělaj z droždí, kdo tam dává housky? Ty tam nedává ani můj manžel, a dělá lepší knedlíky než já,“ cítila se dotčená jeho náhradní manželka a mudrovala pro sebe: „Tak buď to budou jíst, anebo nebudou a udělají si něco jiného. Jsem trochu vytočená, vyznívá to, jako že neumím vařit.“
Směrem k Robertovi pak dodala: „Jsem tu už pár dní, ale zdá se, že na mě útočíš. To je pro mě kriminál, utrpení. Já jsem zvyklá fungovat a ne se ráno probudit, sednout si s cigárem a dát si kafe.“
Robert už se těšil do práce. „Dneska si práci užiju, zítra přetrpím a už to bude v pořádku,“ naplánoval si dva dny před koncem výměny. Poslední den vyrazili všichni do Prahy na vánoční trhy, ale Lucii se zdál Robert zamlklý. „Nemám si s tebou už co povídat,“ odmítl ji a Lucie se jeho chování dotklo. „Já jsem taky člověk, nejsem zvíře. K cizí ženský by se měl chovat normálně. Tak do toho neměl lézt, když se neumí chovat. Už to vydržím, ale výměna nebyla nic moc. Nedalo mi to vůbec nic. Nedokázala jsem si odpočinout od dětí, nebyla ani minuta, abych na ně nemyslela,“ řekla Lucie.
David si ještě víc uvědomil přednosti své mámy. „Když jsem viděl, jaká je Lucie, rozhodl jsem se, že doma nebudu. Mámy jsem si vždycky vážil a budu si jí vážit ještě víc, tohle byl odstrašující případ,“ řekl a Alenu by po deseti dnech neměnil ani Robert.
Ještě, že si spolu nezapr…
Při závěrečném setkání obou párů neudržela Lucie nahromaděnou frustraci a jen v rámci jakési „one woman show“ hystericky křičela. Takový výlev nečekal nikdo, ani televizní diváci. Luciin manžel se snažil v klidu svou ženu umravnit, ale ta si vystačila. „Že ti není trapně, užil sis?“ štěkala na Standu, jen co ho spatřila. „Co děti?“
„Zlobily,“ přikývl Standa.
„Dobře tak!“ vztekala se Lucie a se slovy „To si sežer!“ zahodila kytku od manžela. „Vařila ti aspoň?“
„Třikrát uvařila,“ poslušně odpověděl Standa.
„Protože je to svině. Já tam ani nejdu, to nemá cenu, abych tam lezla, co já tam budu dělat?“ zuřila, ale nakonec ke stolu přece jen zasedla.
„Jak se ti u nás líbilo?“ zeptala se Aleny.
„Nelíbilo,“ opatrně odpověděla Alena a Lucie si zase vzala slovo. „Peklo. Proč jsi mu neuvařila? Já končím. Podívej se, co si z něj udělala. Měla jsi mu vařit!“ křičela celá bez sebe. „Samý kamarádi, kouření a kafíčko, to jo. Ten tvůj chtěl kamarády a ženskou, která se bude bavit, ale já jsem ta, která se nebaví a stará se.“
„Jenže ty se nestaráš ani o ty svoje děti,“ přilila Alena olej do ohně. „Tvoje děti nemají základní hygienický návyky. Nevědí, co to je mýt si ruce po záchodě.“
„Já se nestarám? Co lžeš, ty vole? Ty debile jeden zasr…,“ řvala Lucie na odchodu a venku si postěžovala divákům: „Jak to může říct, svině? Já jí dám, že nemaj návyky. Ještě, že si spolu nezapr…“ Na Standu, který odešel za ní, pak dál ječela: „Uvědomil sis vůbec, co máš doma? Že nekouřím, nepiju?“
„Ano, maminko, uvědomil. Že máš s dětmi železný nervy, jsem si taky uvědomil,“ pokorně ji chlácholil Standa, ale Lucie pokračovala: „To bylo poslední, kdy jsi opustil rodinu, manželku. Já chci normální rodinu, která bude fungovat. A pokud to nebude fungovat, budeme muset jít od sebe.“
„Ty sis to vymyslela a odjela... Já ti nerozumím. Říkáš, že rodina nefunguje?“ snažil se ji pochopit zoufalý Standa.
„Rodině se nevěnuješ. Prostě musíš omezit práci! Já jsem si uvědomila za těch deset dní, že se musím naučit šetřit. Už to ukončuju,“ nastoupila do auta.
Doma pak Lucie připustila, že nějaké změny budou, ale jakmile objevila kočičí záchod v kuchyni, znovu se rozkřičela…
