Evžen pracuje v potrubním marketingu a dělat ve volném čase na baráku ho baví. Spíš mu vadí, že Martina mu radí a chce, aby bylo po jejím. Starost o dům celou rodinu svazuje, protože na nic jiného nezbývá čas. Martina je v domácnosti a jejich třináctiletá dcera Gábina se mezi rodiče raději neplete.
„Přestali jsme pracovat na tom, aby náš vztah fungoval. Já mám pocit, že jsem to vzdala,“ přiznala Martina ještě před odjezdem z Vraného, zatímco Evžen si povzdechl, že když přijde domů, chce mít klid. „Než řev, tak raději odejdu do garáže a koukám se tam na televizi.“
Tři chleby do mrazáku
Za Evženem a Gábinou přijela ze Zvíkova do Vraného zdravotní sestra Ivana (55), která má stejně jako její muž Ivo (53) z předchozího vztahu tři dospělé děti, které už s nimi nežijí. I ona doma řeší, že s ní manžel ani jejich šestnáctiletý syn Ivo doma moc nemluví.
Ivana žije s Ivem a šestnáctiletým synem ve Zvíkově.
Iva vpadla do nové domácnosti energicky, až se Evženovi i Gábině zdála zrychlená, zatímco na ni zas Evžen působil zakřiknutě. Hned druhý den vstala brzy ráno s Gábinou, že ji vypraví do školy. „Mamka mi nepřipravuje svačinu do školy od první třídy, protože zjistila, že je to marný – já to nikdy nesnědla,“ odmítla však náhradní dcera její služby. Ivana však nabyla dojmu, že je ráda, že se o ni zajímá.
Jakmile se za náhradní dcerou zavřely dveře, vyrazila Ivana nakupovat a rodina z Vraného postupně zjistila, že kvanta jídla, které pořídila, dokáže uložit, případně zpracovat do mrazáku, který se plní bochníky chleba a hotovými jídly „do zásoby“.
Ivana se těšila z toho, že má konečně dceru, a při vaření vyzvídala, jak Gábina doma pomáhá. „Mamka říká, že pomoct nechce, anebo že se jí tu pletu. S mámou jsem nikdy takhle nic nedělala, jen jsem podávala mouky, lila mléko a to bylo všechno. Je to škoda, člověk by se aspoň přiučil.“
Další vyptávání odhalilo, že Evžen a Gábina spolu občas vypadnou na procházku, ale Martina prý procházky nemá ráda. „Na dovolenou jezdím jen s tátou a babičkou. S mámou pak jezdím jen já,“ přiznala Gábina.
„Nejsou schopni spolu snídat, obědvat, večeřet ani jet na dovolenou. Každý si žije sám,“ divila se Ivana, že je mezi druhými manžely propast snad ještě větší než u nich. „Já aspoň manžela donutila, abychom tu dovolenou prožívali spolu, a přiznám se, že si myslím, že kdyby nebylo těch dovolených, tak už jsme dávno od sebe.“
Nákupy náhradní manželky Evžen snášel čím dál hůř. „Jsem o čtrnáct set lehčí. Chtěla to zaplatit, ale to bych já nechtěl. „Je lepší koupit chleba čerstvej, ještě tak jeden do mrazáku na víkend, ale ne tři,“ durdil se, ale nevzpěčoval a Ivana vysvětlovala: „U nás není ani obchod, ani hospoda, tak se koupí chleba do zásoby a je klid. Co si nenakoupíš, to nemáš.“
„Tak sis to přišla vylejt na mě,“ ohradil se Evžen.
„Manžel doma platí televizi a telefon, to je všechno. Když něco kluk potřebuje do školy, tak je horko těžko z něj vymámit dvacku. Tábor platím já, dovolenou platím já. Vadí mi to – sedmnáct let všechno táhnu já,“ stěžovala si a diskutovali spolu i nad nádobím.
„Kluci doma se ho štítí. Ty doma pomáháš?“ zeptala se Evžena.
„Hodně – nádobí, luxuju…“ kýval Evžen a zeptal se, co by si přála, aby se doma po jejím příjezdu změnilo. „Aby ocenili, že jim dělám full servis a že by řekli: mamko, je toho na tebe hodně, my ti budeme pomáhat. S úklidem pomáhají jen s velkým sebezapřením nebo dělají hluchýho, anebo to udělaj tak, že si to potom jdu stejně udělat sama. Když tě doma ani neosloví a jsi tam jen ta služka, je to špatně. Netěším se domů,“ konstatovala smutně.
„Myslím si, že se Ivana ráda polituje. Já s ní cítím, ale dělá si to sama,“ podotkl na kameru Evžen. Nechápal například, proč mu v garáži umyla jeho půllitr na pivo. „Tři měsíce jsem ho nemyl!“ spráskl ruce. Stejně tak měl za to, že Ivana nemusí každý den vařit nová jídla a pořád všechny shánět ke stolu.
„Už mi připomíná moji babičku, když jsme k ní jezdili: ‚Pojď se okamžitě najíst! Pak můžeš jít zase ven.‘ Jsme s Gábinou přejedeni. Já už si z ní dělám srandu, co bude vařit zítra, ve čtvrtek, a ona je schopná vařit pořád jiná jídla. Říká: ‚Tak to budete mít v mrazáku, a pak si to jen ohřejete.‘ Člověk potřebuje čerstvé jídlo a ne mít plnej mrazák hotovýho žrádla,“ kroutil hlavou Evžen, nicméně se zaradoval, když Ivana oznámila, že další den bude jeho oblíbený segedínský guláš.
Máma je líná a tátovi se nechce
V dalších pěti dnech měl Evžen poopravit drobnosti v domácnosti. Připevnit záchod ještě zvládl, ale hmoždinky v izolační pěně nedržely. „Já to nebudu dělat! Přesně to máme s Martinou – když říkám, že to tam nebude držet, tak začne radit, že bude a jak to mám udělat. A tahle vopice – to samý. Neměl jsem přistoupit na žádný úkoly. Úkol bude ji na konci výměny vypakovat a čau.“
Na Ivanino přání vyrazila rodina na povedený výlet do Panenského Týnce. „Senzibilové poznají, že jsou tu geopatogenní zóny, a měla bys cítit vnitřní klid, pohodu nebo rozechvění nebo něco,“ vykládala Ivana Gábině, která i s tátou jen zírala.
„Jsem nadšený. Už dlouho jsme takhle nikde nebyli a doufám, že se to spraví a zase začneme jezdit všichni,“ pochvaloval si Evžen a i Gábina přiznala, že výlet byl moc fajn. „Nejezdíme, protože máma je líná a tátovi se taky nechce.“
Evženovi po deseti dnech došlo, že Martina to s nimi myslí dobře. „Měli bychom jezdit všichni ven. Tady v ponorce to nejde. Pak se hádáme a je to zbytečný,“ uvědomil si a na své si přišla i jeho dcera: „Uvědomila jsem si, že ani máma, ani táta se nesnažili nic napravit, řešili vše hádkama. Podle mě budou chtít vztah zachránit.“
Deset dní prospělo také Ivaně. „Uvědomila jsem si, že mám jméno – doma ho nemám. Že potěší poděkování za jídlo, za úklid, za úsměv. Byla jsem ráda za kontakt, který doma není. Přála bych si manžela, který by nás bral do svého okruhu lidí, s nimiž žije.“
Nákupy a zásoby jako důkaz majetnosti?
Martina z Vraného se mezitím zabydlela v třípokojovém bytě, kde nahradila Ivanu, která si podle všeho už po sedmnáctiletém soužití s Ivem, bezpečnostním technikem, nerozumí. „Známe se a netřeba otázky vznášet, protože na ně známe předem odpověď,“ vysvětlil Ivo, proč spolu moc nemluví. Rodinu do Výměny přihlásil syn. „Zaujala mě odměna a taky si přeju, abychom k sobě našli cestu a víc komunikovali.
Po prvním průzkumu nacpané ledničky i dvou zaplněných mrazáků měla v nové domácnosti Martina jasno: „Nedivím se, že asi nemaj peníze, protože tohle každodenní nakupování je úplně zbytečný. My bychom tyhle zásoby jedli snad dva roky.“
Martina žije s Evženem a třináctiletou dcerou Gábinou ve Vraném.
Ivo připadal Martině nervózní, nepřirozený. Chtěla prolomit ledy, a když přišel z práce, vyptávala se nad buřtgulášem, jak bylo. „Jako každý den, nic nového. Doma se nebavím o práci a v práci neřeším, co doma,“ usadil ji, ale pak se přece jen trochu rozpovídal. „Podle manželky je komunikace na bodu mrazu, vztah není takový, jaký byl. Vyměňujeme si jen holé věty: Kup to. Přinesla jsem to. Jaké koupíme talíře? A tak v březnu, dubnu začíná vymýšlet, kam pojedeme na dovolenou, jen aby bylo nějaké téma, o kterém se můžeme bavit,“ překvapil.
Když byl náhradní syn ve škole a manžel v práci, rozhodla se Martina umýt okna, která Ivana před odjezdem nestihla, a přitom uvažovala nahlas. „Mohli jsme mít menší domeček. Evžen má pravdu, měla jsem se s někým poradit, kolik bude ještě třeba do baráku nasypat, abychom mohli bydlet. Pohádat se dokážeme kvůli všemu, neshodneme se ani na tom, jestli knedlíky patří zprava doleva, nebo zleva doprava. V Praze jsme se hádali o věcech zásadních. Ve Vraném se nic neděje, Evžen do hospody nechodí, jde si sednout maximálně do garáže. Na baráku dělá. Možná jinou práci, než bych chtěla já, ale dělá. Asi bych měla polevit v tom, co po něm chci,“ přemýšlela nahlas.
Pod dohledem Iva se pak rozhodla uklidit lednici. „Co nesníte, to vyhodíme, souhlasíte?“
Ivo ochotně přikyvoval. „Vadí mi, že se tu nakupuje přes rozumnou míru, třeba spousta salámu, který skončí u koček. Manželka takové zásobování bere jako standard, mě to mrzí a bylo to předmětem nejčastějších sporů, které jsme měli. To jsou peníze, které se sypou do kanálu,“ mluvil jako kniha, a když Martina omylem rozbila skleněnou poličku z lednice, ukázal se jako velkorysý. „To nevadí. To dělají schválně, aby se to rozbíjelo, aby lidi kupovali nové. To je všechno marketing. Není to o uspokojování lidských potřeb, ale je to o vyvolávání těch potřeb.“
Ani podle Martiny není třeba denně vyvařovat kastroly jídla. „Ostatně celý byt je zaplaven spoustou zbytečných věcí. Jestli je to pro ni nějaký symbol majetnosti a sedí si na tom ‚to je moje‘…“ hledali společně příčinu Ivanina hromadění.
Tátovo chování před náhradní manželkou však kritizoval jeho dospívající syn. „Taťka hraje přetvářku. Snaží se tu pomáhat se vším, ale když je mamka doma, tak vůbec nic nedělá, je pořád u počítače. Přetvařuje se a vůči mámě mi to připadá hodně sprostý. Budu to muset vydržet, ale to, jak se choval, řeknu mamce. A to myslím vážně,“ svěřil se divákům syn Ivo.
Divila se i Martina: „Děkuju za oběd. Já jsem tady skoro zbytečná. V manuálu se píše, že Ivo nepomáhá, ale za celou dobu, co jsem tu, tak to nepozoruju. Spíš naopak,“ pochvalovala si náhradního manžela, který sám potvrdil: „Že bych nepomáhal a nestaral se o chod domácnosti, to je nesmysl.“
Počítač místo tábořiště
Martina si všimla, že táta se synem spolu málo mluví, a přála si, aby jí společně připravili nějaké jídlo. Ale ani při vaření spolu nemluvili. „Mně se zdá, že ten kluk tátu nebere, komunikují málo. Táta by se o něj měl víc zajímat.“
Zato výlet na Lipno na bobovou dráhu se vydařil. „Vždycky jsem plánoval dovolenou, ale o další aktivity nebyl zájem, žádná odezva. Syn se zavře v pokoji a nechce, aby mu tam nikdo chodil, a hraje,“ vykládal Martině náhradní manžel a i syn se nechal slyšet: „Nelyžujeme, na bobech jsme nikdy nebyli, v zimě jsme zavření doma. Vyhovuje mi, že mám svůj prostor, ale štve mě, že se tátovi vzdaluju, nemám k němu žádný vztah, jsem mu ukradenej,“ svěřil se.
Rázně Martina zakročila i při reorganizaci kuchyně. Vyházela všechno zbytečné, například pikslu s pytlíčky cukru. „Sbírá je po hotelech. Má tu spoustu prostoru zastaveného prošlými potravinami. Nakupuje ve velkém, aby ušetřila, ale půlku vyhází. To nemá hlavu ani patu. Nechce se mi tady ani jíst, protože nevím, co z mrazáku vytáhnou a jak dlouho to tu někde leželo. To je nemoc, to není normální,“ rozčilovala se při práci do kamery a přiznala, že je nervózní, co najde doma.
„Jestli přijedu domů a budu mít plnou lednici, tak to sbalím, odvezu sem a nechám si proplatit, ať si tu s tím dělají, co chtějí,“ prohlásila. Zaskočilo ji však, že náhradní syn se mámina stylu zastával. „Změny se mi nelíbí vůbec, ale já jsem na nějaký styl zvyklý od malička a mám k tomu vztah,“ řekl a Martina odešla na cigaretu: „Tady nemá cenu nic měnit, oni v tom žijou rádi. Vypadá to tu jako ve skladu.“
Povedl se i den, kdy všichni vyrazili jezdit na koni. „Vzpomněl jsem si na dětská léta, kdy jsem na koni zkoušel jezdit. Potom jsem i možná trošičku zariskoval a z koně spadl,“ promluvil Ivo a dodal, že dneska děti nemají takový vztah k zvířatům, jako když on byl mladý. „Pro nás byl Facebook tábořiště. Oni mají životní prostor u klávesnice a u počítače a to je špatně.“
Na konci Výměny neměla Martina zdaleka jasno, co bude dál. „Chvílemi si říkám, že to dáme dohromady, jako na začátku, kdy to bylo úžasný. Pak si říkám: Ale co když nebude chtít? Když se bude mé přítomnosti vyhýbat, neudělám vůbec nic,“ uvažovala.
Také Ivo došel k názoru, že si přeje opravdu fungující rodinu. „Ale hodlám manželku přesvědčit, že co se týče vybavení, méně bohatě stačí. Co se roky nevezme do ruky, to nepotřebujeme! V případě, že to nepůjde, tak tu pro mě nebude místo,“ rozhodl se.
Jen se na jídlo podívám a je mi špatně
Evžen si pro svou Martinu odjížděl vymydlený a oholený. „A konečně po sedmi letech někam odjíždím i najedený,“ vtipkoval, jen co dosedl do auta, které je s Ivanou vezlo na setkání obou párů.
„Doufám, že se mnou konečně bude komunikovat, aspoň pusu že mi dá,“ těšila se Ivana, a jakmile z auta vystoupila, byla mile překvapená, že dostala od manžela jen tak kytku.
Ivana Martině pochválila dceru, jen se podivila, že ráno nic nejí ani nepije a po příchodu domů nemá teplý oběd.
„Je jí třináct, měla by být samostatná, aby si ho přihřála,“ podotkla Martina a Evžen přilil olej do ohně: „Doma máme navařeno tak na týden.“
Martina hned navázala konstatováním, že budou mít co vyhazovat. „Já měla ve Zvíkově problémy se žaludkem, že se na to jen podívám a bude mi špatně. Vyhodili jsme nákup jídla minimálně za patnáct stovek, možná víc. V mrazáku je polovina věcí na vyhození, protože jsou tam druhým, třetím rokem,“ útočila a Ivo se přidal: „Když se nebude permanentně nakupovat, bude zůstávat i spousta peněz. Pořád se do domácnosti přidává a hrozí, že příští rok už v ní nebudu, protože se tam už nevejdu.“
Ivana připomněla, že manžel kromě televize a telefonu neplatí nic. „Šetřím bokem. Kdybych ti vysypal všechny peníze, tak nemám kde bydlet, protože tam budou krámy, veteš a bordel,“ nestačil se nikdo z přítomných divit, k čemu se Ivo přiznal.
Evžen s Martinou si slíbili, že dají svůj život dohromady, pokud možno bez elektroniky, aby měli čas se věnovat víc sami sobě. „Hned v neděli si uděláme výlet,“ byli odhodlaní.
To samé padlo i v rodině ze Zvíkova. „A budeš se mnou komunikovat?“ zeptala se Ivana svého muže. „Můžu s tebou komunikovat, ale nechci bydlet v rozrůstajícím se skladišti,“ dal podmínku, a když si Ivanu přivezl domů, slíbil, že když bude byt trochu prázdnější, budou jí pomáhat s úklidem.“
