To jste, zase, udeřili s článkem hřebíčkem o hlavičku. A tvrzení paní psycholožky, volně parafrázováno, že jedno dítě máme radši než druhé, protože je jiné, tak to je naprostá pitomost. Zdravá matka miluje všechny své děti stejně, byť je každé, pochopitelně, jinačí. A jak se dále vyjádřila - že, má-li dítě jisté tahy, které matku popouzí - no, bóže, nezažíváme to denněJ n se, my mámy, nesmíme nechat popouzet a včas řešit. Paní psycholožce, ve vší úctě, doporučuji povít minimálně dvě děcka, vychovat je alespoň k pubertě a pak trousit moudra ze života, nikoliv ze školy.

Máme dvě děti, dceru 7 a syna 5. Zbožňují se. Doufám, že jim to zůstane. Myslím, že naše rozhodnutí dát jim jeden druhého bylo jedno z nejlepších, které jsme kdy s manželem udělali (jsem ten typ žen, která má v těhotenské průkazce napsáno: velmi vysoce rizikové těhotenství).

Já jsem ségru vozil v kočárku a odmalička mě měla ráda. Pak vyrostla a já byl bratr ochraňář. To se mi líbilo. Občas jsme si dělali naschvály, ale když šlo do tuhého, tak jsme si kryly i průsery. Díky ségra. Jen v naší rodině nastal zlom a 8 let jsem ji neviděl.

Já jsem jedináček. Mám kolem sebe spousty lidí, co mají sourozence, a udiveně poslouchám, jak se nesnášejí. Nechápu to. Pro mě vyrůstat o samotě byla ta úplně nejhorší věc na světě.

Na naše války na život a na smrt teď s odstupem vzpomínáme se sestrou s nostalgií. :-) I když jsme se v jeden moment nesnášeli, hned v ten druhý už jsme kuli pikle a zatápěli našim, jak to šlo. :))

Jsem jedináček,možná proto,že místo očekávaného syna,jsem se narodila já a moje matka byla touto skutečností tak hluboce rozčarovaná,že mi to připomíná celý život.Vychovali mě prarodiče.Proto jsem ale bezpečně věděla,že chci aspoň dvě děti,protože jsem sourozence postrádala.Moje dcery jsou od sebe rok a devět měsíců a mají každá absolutně jinou povahu,což nám zajistilo opravdu výživnou synchronizovanou pubertu,kdy se dokázaly hádat od rána,až do večera,počínaje tím,čí kámoška je větší kráva,přes to,kdo naposledy vynášel smetí,až po rvačky o oblečení (většinou moje).Ale vždycky byly a pořád jsou velmi svorné sestry,mají se přes všechny ty rozdíly strašně rády.Co víc si může matka přát

Jako jedináček jsem toho byla ušetřena. Teď v daleké dospělosti jen čučím jak to do sebe, dva sourozenci co máme v rodině neustále, perou. 10+12 let a nejspíš to patří k sourozenecké rivalitě, nastupuje puberta a samozřejmě se totálně nesnášejí. Moje matka vždy vzpomíná jak své sestře kdysi ve vzteku vrazila do dlaně grilovací vidličku. Vlastně na to vzpomínají obě dodnes a se smíchem. vztah mají bezproblémový, ačkoliv na sebe umí dámy i hodinu v kuse ječet za hodinu je zase všechno v pořádku.

Jsme 3 děcka (už samozřejmě dospělí) a máme se rádi a pomáháme si, ale déle jak 2 dny pod jednou střechou nevydržíme.