Měla jste během kariéry čas na nápadníky?
Nemohla jsem ho mít. Bylo mi čtrnáct, když jsem se poprvé zamilovala; to už jsem bruslila a byla mistryně Československa. Praha vždycky měla hezké kluky, ale maminka mě držela na tak krátké uzdě… Jakmile se člověk zamiluje, je po kariéře.
Byla jste tedy poslušná dcerka, nebo jste chodila na schůzky za jejími zády?
Snažila jsem se chodit. Jednou jsme jeli s kamarády na kola, bylo nás dohromady deset, kluci i holky. Vzali jsme si stany a měli zůstat přes noc. Maminka mě pustila, já se hrozně těšila, ale když jsme tam přijeli, málem jsem z toho kola spadla. Čekala tam a vařila všem polévku. Zůstala celou noc.
Takže známosti přišly až pak.
Pár jich bylo. Neřeknu jména, ale jeden byl na začátku devadesátých let dokonce nejbohatší v Americe.
Jakou roli hrají muži ve vašem životě dnes?
V roce 1983 jsem ztratila manžela a od té doby byla dvakrát velice zamilovaná. Teď mám nádherný vztah. Poznali jsme se už dávno, ale dlouho jsme pak jeden o druhém nevěděli. Našel mě přes internet, napsal mi dopis a poprvé jsme se setkali letos 1. ledna. Čtyřicet let poté, co jsme se viděli naposledy.
Prsten na vaší ruce je památka na manžela?
Nikdy jsem ho nesundala. Na jedné z našich schůzek ho hodil do sklenice se šampaňským a řekl: "Jestli se ti líbí, nech si ho."
Jak jste se poznali?
Seznámila nás kamarádka Míla, kterou znám z bruslení od deseti let a která taky odešla do Ameriky. Vzala mě tady do restaurace a povídá: "Znám pána, který to tu vlastní. Je svobodný, Čech, prima člověk, musíš ho poznat." Jenže on tam tehdy nebyl a já byla docela ráda. Byla jsem unavená, protože jsem celý den vysvětlovala novinářům, jak jsem odešla z Československa. Najedly jsme se, chtěly odejít a potkaly Pavla ve dveřích. Čtyři měsíce nato jsem si ho vzala.
Uhnal vás?
Naprosto. Řekl, ať jdeme zpátky, otevřel šampaňské a od té doby mě pronásledoval. Volal mi, každý týden jsem dostávala kytky.
Vařil vám?
Nepustil mě ke sporáku. Vystudoval francouzskou kuchyni, brzy po vysoké si otevřel restauraci, kde vařil předválečnou českou kuchyni. Říkali jsme jí Kačárna a dal mi ji jako svatební dar. Chodila tam třeba Ivana Trump s Donaldem, což je dodnes můj velký přítel. Pekli jsme tam kachnu se zelím a s knedlíky, ale těch ne moc. Američani jsou totiž pořád na dietě.
Není to moc vidět.
I já přibrala, když jsem do Ameriky přišla, stejně jako třeba Martina Navrátilová. Byly jsme hladové z Československa a tady byly všechny ty dobroty. Hamburgery, čokolády… Ztloustla jsem o osm kilo, ale shodila je asi za půl roku.
Tak zpátky k Trumpovým.
Donald si zamiloval české jídlo tak, že požádal Pavla, aby v jeho mrakodrapu Trump Tower udělal restauraci. Byli jsme v polovině, když Pavel začal být nemocný a zemřel. Donald ke mně přišel a řekl: "Tvoje ztráta je větší než moje." A dal mi všechny peníze zpátky. Úžasný člověk.
Kdo dál k vám chodil?
Paul Newman, Marlene Dietrich, Andy Warhol... Měli jsme tam červenobílé kostkované ubrusy a bylo to spíš takové bistro. Lidi se tam cítili dobře ve smokingu i v džínách. Míša Baryšnikov tam přišel s Milošem Formanem, Martina Navrátilová přivedla mnoho tenistek… Číšníci měli z takových hostů radost, protože nikdo z nich nešetřil na dýšku. Aby si nezkazili pověst.
Co jedli?
Martina měla ráda švestkové knedlíky, kachnu a štrúdl. Ta na dietě nebyla, protože kila hned vyběhala. Všichni jedli česká jídla, k tomu pivo nebo vodku. Měli jsme skvělé jehněčí na česneku a dobře vypečenou husu.
Takže nic moc zdravého.
Jak pro koho. Třeba Baryšnikov si dopřával. Nebo Forman. Vždycky přišel a se smíchem říká: "Pavle, co budeme žrát?" Ti si nedali jen dva knedlíky. I Sinatrovi u nás chutnalo.
Sinatra, Allen, Warhol… Kdo z nich vám byl nejbližší?
Paul Newman a jeho krásné modré oči. Když jeho paní byla v jiném stavu, chodil často ven sám a seděl u nás do noci.
Zažila jste někoho z nich opilého?
To víte, že jo. Jednou přišel Baryšnikov na večeři, už bylo pozdě a na pravé straně seděly dvě starší dámy. Najednou Míša vstal, začal tančit mezi stoly, na jeden z nich vyskočil, padl k těm dámám na kolena a vykřikl: "My name is Michail Baryšnikov." Podívaly se na sebe a jedna z nich povídá: "Jasně, a já jsem Sonja Henie." Nevěřily mu a my jsme pukali smíchy.
Znáte se i s nějakými politiky? Třeba s americkými prezidenty?
Pojďte se podívat na fotky... (jde ke stěně) Znala jsem se s Nixonem a tady mám fotku z Bílého domu s Carterem. Tady je Truman, tady francouzský prezident de Gaulle, když mi předával cenu na mistrovství světa. Tady jsme den po finále Wimbledonu hráli tenis proti Martině a její přítelkyni.
Vy jste republikánka, že? Fanynka Bushe.
Jsem. Nelíbí se mi válka, ale Bush to myslí dobře.
Takže si s Martinou Navrátilovou o politice nepopovídáte.
Vůbec ne! Vůbec. Zkoušely jsme to, ale po minutě jsme skončily. Nemělo to cenu. Máme velmi podobný osud, ale každá věříme v něco jiného. To je Amerika, svobodná země. Matuška je taky bushovec.
Už víte, koho budete volit?
Asi bývalého newyorského starostu Giulianiho. To je jediná možnost. Problém je, že uprostřed Ameriky už ho možná ani neznají. Když ne on, tak... asi Obama. Určitě ne Hillary Clinton. Neměla jsem ráda jejího manžela a nemám ráda ani ji.
Americké paničky
Vy jste těch restaurací měli nakonec šest…
… a byl to pořádný blázinec. Po smrti manžela jsem je všechny prodala a nechala si jen dvě nemovitosti, které pronajímám.
Takže jste milionářka.
Mám dost peněz, aby se mi dařilo dobře. Ale Pavel vždycky říkal: "Stejně nesníš víc řízků než jeden."
Ale třeba o oblečení to neplatí.
To je pravda, moc ráda nosím kožichy a klobouky. Těch mám skoro čtyřicet, všelijaké tvary.
Vy byste asi nešla pro noviny na ulici v teplácích.
Jste dobrej (smích). Ne, nešla. Když jsem byla mladá, tak jsem ani poslíčkovi v hotelu neotevřela neupravená. To jsem se naučila v Americe – novináři přišli do hotelu a ptali se, jak vypadá Vrzáňová v civilu. Když jsem neměla upravené vlasy, vzala jsem si alespoň turban. Rtěnku a pudr jsem použila vždycky.
Když si Američanky pomůžou k lepší vizáži plastikou, chlubí se tím, nebo to tutlají?
Některé to říkají všem, aby daly najevo, že na to mají. Takový lifting stojí i čtrnáct tisíc dolarů, ale já tohle vytahování nemám ráda. To se mi vždycky chce říct: "Bože, to jsi musela vypadat fakt špatně." Americké paničky.
Nechtěla jste si někdy najít muže o dvacet let mladšího a prodloužit si tím mládí?
Ten současný je o osm let mladší a je to skvělé. Můj styl není ukazovat mladíky, jako to dělá Ivana Trump. Mám radši někoho, kdo se o mě stará, s kým si můžu povídat a kdo ze mě udělá dámu.
Ale po manželovi jste měla přítele ještě mladšího.
Jak jste se to dozvěděl? Byl to tenista, mladší o dvanáct let. Těžko se mi o něm mluví, protože nedávno zemřel. Hráli jsme hodně tenis, dobře jsme se bavili, ale tím to končilo. Potřebuju někoho nejen pro parádu.
Dětí jsem se bála
Dětství jste prožila mezi válkami. Jaké bylo?
Chodila jsem do školy do katolického kláštera. Učily nás jeptišky, ale pak přišli Němci, všechny je naložili do velkého auta a odvezli. Ještě teď z toho mám husí kůži. Jinak jsem měla dětství krásné. Maminka je z Husince u Prachatic a tam jsem chodila s tatínkem na hon. Učil mě střílet. Když mi bylo šest, začala jsem bruslit, vždy do března. Pak roztál led a já trávila léto v jižních Čechách.
Takže jste byla to dítě, které muselo v šest ráno vstávat na zimák?
Jo, kdyby v šest. V šest už jsem tam musela být, vstávala jsem v půl páté. Brusle jsem si vycpávala novinami, jaká byla zima. Maminka mi udělala placky, kakao, já šla na desítku tramvaj a jela na Štvanici. Kdo byl na stadionu první, dostal místo pod jedinou lampou, která tam svítila. Měla jsem špatné brusle, dělala se mi kuří oka, tekla mi krev... V osm přišli hokejisti – říkali nám holubičkářky – a my musely do školy. V poledne zase na tramvaj, v ní sníst housku, zase hodinu bruslit a odpoledne zase do školy. Pak se doma učit a v osm spát.
Bála jste se za války?
Bála, a jak. I přesto, že táta pracoval na ministerstvu financí a nebyli jsme židovského původu. Ale když jsme na ulici potkali příslušníka SS, zhluboka jsme se nadechli a ani se na něj nepodívali. Jako šestnáctiletá jsem stavěla barikády – ze stolů, ze židlí. Tanky jely po Vinohradech a maminka mi zakazovala, abych šla ven. Ale já stejně šla.
V roce 1950 jste emigrovala. Měla jste už dříve potíže s režimem?
Ne, protože jsem byla jednička ve sportu. Za mě bojovala máma. Chtěli, abych po večerech chodila na besedy o komunismu, ale ona mě hájila: že musím trénovat a jít brzo spát. Taky nechtěli, abych v roce 1950 jela obhajovat titul mistryně světa. Místo toho mě posílali do Moskvy učit bruslení. Mně přitom bylo sedmnáct… Maminka obíhala úřady a nakonec mě nechali na pokoji. Ale musela jsem běžet nějakou štafetu a předat ji na konci Gottwaldovi.
To bylo jediné setkání s Gottwaldem?
Ano. Pak mě pustili obhajovat titul, tatínek mě vzal na Karlův most a povídá: "Pak už bys té Moskvě neunikla. Nevracej se."
Bylo tehdy zvykem, že politici posílali sportovcům blahopřání?
Nedostala jsem ani jedno. Podruhé už vůbec ne – to o mně i noviny psaly špatně.
Ale ne hned.
To ne. Když jsem obhájila titul, psaly, že "jsme znovu vyhráli". Jako by na tom měli zásluhu. Patnáct dní po mistrovství ale prasklo, že se nevrátím. To psaly, že skončím v Hyde Parku na lavičce nebo že skočím do Temže. Nejhorší byl redaktor Švadlena z Rudého práva, takovej dědek... Mé mamince dokonce řekl, že kdyby měl takovou dceru, tak ji zastřelí. Všechny ty výstřižky mám ještě schované. Když za mnou tatínka po třinácti letech pustili do Ameriky, přivezl mi je.
Takže tatínek zůstal v Československu. Ale maminka ne.
Ta odešla za mnou. Po mé emigraci stáli policajti od rána do večera před domem rodičů a hlídali je. Jednou večer odešel tatínek do Mánesa a oni ho sledovali. Maminka měla sbalený kufr, šla do zahrádky, přes plot do jiné zahrádky, do jiné ulice, vlakem do Ostravy a pak letadlem do Německa.
Proč nešel i otec?
Chtěli jsme a maminka se na něj zlobila. Nikdy si nenašla jiného muže. Učila tu zpěv a jemu sehnala místo učitele na cello. On mi ale vysvětlil: "Ájinko, už je pozdě, už si nemůžu zvykat jinde." Měl v Praze práci a kamarády. Byl to zlomený člověk.
Trpěl tady?
Říkal, že se i bál. Vyhrožovali mu. Přišli dva chlapi a zabavili všechny moje medaile a trofeje. Zbylo mi jen pět kostýmů. Z postu vrchního rady ministerstva financí šel pracovat do dolů, sebrali mu byt a nechali mu v něm jen jednu místnost se záchodem.
Vyčítala jste si to někdy?
Mockrát. (Začíná plakat) Pak mi ale vysvětlil, že to tak s maminkou pro mě chtěli.
Po emigraci jste žila v Londýně. Ale kvůli bezpečnosti asi ne jen tak na hotelu, že?
To by bylo nebezpečné. Bydlela jsem u trenéra a nemohla ani ven. Pronásledovali mě a jeli za mnou dokonce na závody do Paříže. Přišel tam ke mně příslušník a říká: "Pojďte, mám pro vás lístek, jedeme zpátky. Kazíte pověst celému československému sportu." A vyhrožovali ještě hůř: "Už neuvidíte maminku ani tatínka. Zastřelíme je." Chodili i k trenérovi domů – já byla schovaná ve sklepě nebo na půdě. Po ulici pořád jezdilo auto sem tam.
Jak dlouho to trvalo?
Deset dní – pak jsem dostala azyl. Ještě předtím mě ale chtěli unést. Trenér šel na půl hodiny ven a říkal, ať se z domu ani nehnu. Jenže já už dva dny to auto neslyšela, a tak jsem si odskočila do lékárny. Cestou zpátky se otočím, za mnou auto a z něho vyskočili dva muži. Nemohla jsem zaboha otevřít branku... Začala jsem křičet, vtom vyšel trenér se dvěma úředníky a v ruce drželi můj azyl. Šla jsem dovnitř a plakala.
Jak jste se pak dozvěděla o tátově smrti?
Od sestřenice. Napsala jsem si o vízum na pohřeb, ale žádost mi přišla zpátky. Přeškrtnutá a s nápisem NEŽÁDOUCÍ.
Nemrzí vás, že jste sama děti neměla? Že kolem vás neběhají vnoučata?
Ne. Je to asi sobecké, ale já nikdy nechtěla mít hodně dětí. Byla jsem zvyklá být centrem pozornosti. Vdát se a mít partnera, to ano. Ale dětí jsem se asi bála.
Ale těhotná jste byla.
To ano, potratila jsem holčičku, po osmi a půl měsících... Tehdy šlo o život i mně. Člověk asi nemůže mít všechno.
RÁDA NAKUPUJE A KAŽDÉ RÁNO CVIČÍ
Ája Vrzáňová žije na luxusní adrese v centru New Yorku. V bytě plném starožitností a obrazů má sice telefon a fax, ale žádný počítač. "Internet nemám a nechci," říká. "Chci si s lidmi povídat, slyšet jejich hlas, ne psát e-maily." Deset let se starala o kluziště, které v Central Parku (na snímku) nechal postavit Donald Trump. Teď už se za prací nehoní: hodně sportuje, nakupuje, nerada vstává, ale každé ráno cvičí. "Musím, tělo je zvyklé sportovat od sedmi let." Piruetu by na bruslích ještě zvládla, ale nezkouší to. "Už by to bolelo. Je depresivní, když jste něco uměli skvěle, a teď už to dělat nemůžete." Když se dvakrát do roka vydá do Prahy, na letišti kvůli umělým kyčlím píská. Česky mluví stále výborně.
|
Ája Vrzáňová
