Dneska na sobě spodní prádlo máte?
No… mám punčocháče. A podprsenku.
Proč jste si tenkrát ke královně spodní prádlo neoblékla?
Úplně jsem na ně zapomněla. Ale já to tenkrát nehodlala nikomu ukazovat. Jen jsem se tak před kamerami zatočila, měla jsem širokou sukni a vykouklo to. Nebyl to úmysl. A královna se tím, pokud vím, dobře bavila.
Řekla jste, že si vybíráte, pro koho chcete být sexy. Tohle ale bylo docela všeobecné.
Ano, některé ženy chtějí být dneska sexy pro všechny, od dělníka až po bankovního manažera - a podle toho se oblékají. Já mám docela dost lidí, pro které vůbec nechci být sexy, a vybírám si. Ale jak jsem řekla, nechtěla jsem úmyslně všem ukazovat, že na návštěvu u královny nemám spodní prádlo. Móda je sex.
Co znamenají vaše růžky?
Moje růžky jsou symbolem kultury, kterou obdivuji, tedy té řecké. Řekové byli možná modernější, než jsme my. My dneska potřebujeme novou renesanci. Abychom se vůbec mohli vyvíjet, musíme chápat svět jinak, než jak ho chápeme dneska. Nemáme kopírovat minulost, ale musíme jí rozumět.
Jednou jste řekla, že lidé budou mít lepší život, když budou nosit výjimečné oblečení. V čem je život v zajímavém oblečení lepší?
Zajímavé oblečení je projevem vaší velkorysosti vůči lidem kolem vás. Čím silnější oblečení máte, tím silnější je vaše osobnost. Čím obyčejnější a průměrnější vaše oblečení je, tím obyčejnější a průměrnější jste i vy.
A ve kterých chvílích byl váš život lepší díky tomu, že jste měla výjimečné oblečení?
Tak třeba na večírcích. Normálně bych na ně nešla, protože jsem daleko radši sama doma a čtu si knížku. Ale společenský život je něco, co kvůli své práci musím absolvovat. Šíleně se tam pokaždé nudím, a musím si proto dávat pozor, abych se z té nudy neopila. Lidi totiž nemají moc co říct. Jenže když máte aspoň skvělé oblečení, cítíte se lépe. Je skvělé vidět někoho jiného, kdo má na sobě něco zajímavého. Protože když máte na sobě něco obyčejného, přitahujete tím k sobě stejný druh lidí. Jasně, musíte mít ještě něco kromě toho, že nosíte skvělé oblečení. Ale tím, že jste dobře oblečená, aspoň ukazujete, že máte nějaký vkus.'
Měla jste někdy problémy s dietou?
Přiznám se vám, že když mi bylo čtyřicet, byla jsem hodně tlustá. Asi tak tlustá, jako jsem byla vloni, což je dost. Od té doby jsem trochu zhubla. Celý život jsem chtěla zhubnout, jenže já nemám vůbec žádnou vůli. Ale když jsem byla vloni v Indii, říkala jsem si, že na tom vlastně nezáleží, dokonce mi až přišlo, že to je legrační, jak jsem tlustá. Až jsem nedávno objevila způsob, kterým se bezvadně drží dieta. Je to tak jednoduché! Prostě nezačnu jíst ráno. Když to vydržíte takhle až do večera, je hubnutí strašně snadné. Když ráno začnete jíst, pak už pojídáte celý den. Je mi hrozně líto, že jsem tuhle báječnou metodu neobjevila dřív. Až mě příště uvidíte, budu opravdu hubená.
Vaše móda je hodně politická. Proč?
Protože je dobře, když vám k většinové konformitě nabídne ještě jinou alternativu. Budu citovat Aldouse Huxleyho, který už v roce 1920 řekl, že svět trpí třemi druhy zla. Je to organizované lhaní, nacionalismus a neustálé odvracení pozornosti. Podle mě je nejhorší to neustálé rozptylování pozornosti. Protože všechno, co se vám dostane do hlavy, napomáhá tomu, že přestáváte myslet. A když přestanete myslet, stáváte se konzumenty.
Jak se tomu bráníte vy?
Poradím vám - čtěte knížky, ale myslím ty pořádné, ne nejnovější bestsellery. Nekoukejte na televizi, ale čtěte si. Jděte do divadla místo do kina. Když si ponecháte otevřené možnosti, zůstane vám i schopnost myslet. Protože jediné, co společnosti dává život a vitalitu, je kultura. Kultura je to, co lidi nutí myslet, a tedy pochybovat o společnosti, ve které žijí. Vždycky, když cestuji, dávám si pozor na to, abych někam jen nepřijela ve spěchu a rychle neodjela. Dopřeju si setkání se zajímavými věcmi. Chodím do galerií, dívám se na obrazy, vnímám svět kolem sebe.
Berete z okolního světa inspiraci?
Určitě, ale ne z lidí na ulici. Je mi vážně jedno, jestli si nějaký mladík v New Yorku oblékne kalhoty, které jsou o deset velikostí větší, než jaké má mít, padají mu pod zadek, na hlavě má baseballku a mezi ušima obrovský nápis GAP. Nevadí mi to, ale nezajímá mě to. Jednou mi někdo z mladých lidí řekl, že nikdy nenosí žádné oblečení, dokud na něj nevidí reklamu v televizi. To je ta nejhorší konformita, kterou si umím představit. Chtějí rebelovat, ale jediné, čím to dokážou vyjádřit, je, že si koupí tričko s Che Guevarou. Přitom ani nebyli na světě, když Che Guevara žil. To už je lepší si dát na tričko Rembrandta. Aspoň je to nějaká změna.
Zatímco vy jste navrhla tričko, na kterém byl nápis Nejsem terorista, nezatýkejte mě.
Byl to můj vzkaz současné vládě. Věřím tomu, že nemůžete mít civilizaci bez spravedlnosti před zákonem. V Anglii má teď Tony Blair stejné množství moci, jako měl Karel I., jenže tomu nakonec usekli hlavu. Karel I. měl moc uvěznit lidi, aniž jim řekl, jakého zločinu se dopustili. Totéž se teď děje v Británii taky. Podle zákona o terorismu můžou zavřít mě nebo kohokoliv a nemusí k tomu mít zdůvodnění, ale ani svolení soudu. Tohle moje tričko bylo mým bojem proti tomu. Měla jsem velkou radost z toho, jak skvěle ho lidi přijali a jak se mi díky němu podařilo rozšířit můj vzkaz.
Pamatujete se na okamžik, kdy jste se rozhodla být návrhářkou?
Nebyl to jeden okamžik. Spěla jsem k tomu. Bylo to jako dítě, které seberete a už nikdy nepustíte.
Proč se ve svých kostýmech tolik zabýváte minulostí a tradicemi?
Platí, že z věcí dostanete to, co do nich dáte. Proto je důležité přijmout minulost a vzít si z ní, co potřebujete. Pokud vyhodíte minulost, vylijete dítě i s vaničkou. Nic vám nezůstane. Nebude umění, nebudete mít žádné druhy oblečení, jediné, co vám zůstane, bude jenom já, já, já. Těžko se můžete inspirovat něčím z budoucnosti, když ještě neexistuje. T. S. Elliot kdysi napsal esej, který nazval Tradice a individuální talent. V něm stojí, že aby něco vydrželo zkoušku času, aby se ukázalo, že to skutečně v době svého vzniku bylo důležité a originální, musí to vycházet z něčeho, co je tradiční. A jenom díky času se můžu přesvědčit, jestli to, co jsem vymyslela, opravdu odpovídá tradici. Lidé, kteří se snaží být jiní, vlastně nikdy nejsou jiní. Jen ti, co následují vlastní instinkty, dokážou objevit, co je na minulosti originální.
Vy návrháři vždycky říkáte, že je důležité být sám sebou. A přitom hned zároveň dodáváte, že jen ve vašem oblečení člověk bude sám sebou. Není to protimluv?
Já neříkám, abyste byla sama sebou. Ve skutečnosti jsem proti tomu. Miluju všechno, co je umělé. Lidé si říkají, že vypadají lépe bez make-upu, protože vypadají přirozeně. Nesmysl.
Je na trhu nějaký návrhář nebo návrhářka, jejichž práce se vám hodně líbí?
Já se nikdy o jiných návrhářích nebavím. Většinou je to proto, že nesleduji, co dělají, takže o nich moc nevím.
Ale stejně - jiní návrháři mají obchody všude po světě, vašich obchůdků je pár. Proč?
Vlastním svoji firmu a značku a všechno, co mám, jsem si vydobyla sama. Nejsem závislá na publicitě ani na tom, že bych musela mít obchody v každém malém městě. Až doteď byl můj největší problém uspokojit poptávku lidí, kteří si chtějí moje oblečení koupit. Je jich tolik, že to někdy nestíháme.
Všimla jste si, jestli je něco typické v oblékání Čechů a Češek?
Lidé se všude oblékají stejně a překvapilo by mě, kdyby to u vás bylo jinak.
Často kritizujete ženy za to, že se dneska oblékají příliš unyle a unifikovaně. Kdy podle vás nastala ta změna a proč?
Myslím, že za to může reklama. Lidé se přestali skrze oblečení vyjadřovat a chtějí jeho prostřednictvím hlavně splynout. Představte si, jaký by byl svět bez reklamy. Dobré věci by se musely šířit od úst k ústům, existovali by soukromí klienti, lidé by se nesnažili vypadat konformně, ale naopak co nejzvláštněji.
Vy jste zkusila obléct muže do sukní, ale nějak se jim nechce. Myslíte si, že muži budou někdy nosit sukně, jako my nosíme kalhoty?
Snažila jsem se o to jenom v tradičních modelech, když jsem používala kilt (skládaná pánská sukně, kterou nosí Skotové). Zbožňuju kombinaci kiltu a smokingu, k tomu vzorované, bavlněné podkolenky, výrazné boty a třeba ještě hezkou kravatu. Tohle má původ v tradici. Nemůžete jen tak zlomit tradici a obléct muže do sukní bezmyšlenkovitě. To nikdy nepůjde.
A jak to, že ženy tak ochotně nosí mužské oblečení, ale muži to ženské ne?
Protože existují ženské a mužské prvky, a některé ženy jsou víc mužské, někteří muži zase víc ženští. Svět, ve kterém žijeme, je víc mužský, akční a fyzický. Když kdysi ženy začaly nosit kalhoty, bylo to považované za jakési jejich osvobození. To je zvláštní. Nosit kalhoty přece není o nic víc osvobozující než nosit sukni. Nemám ráda ženy, které se poměřují s mužským světem. Byl by svět podle vás jiný, kdyby o něm víc rozhodovaly ženy? Ani trochu. Ženy by byly stejně hloupé jako jsou dneska. I stejně chytré. Ani trochu si nemyslím, že ženy jsou nadřazené mužům. Ženy jsou jiné.
Neměly by být aspoň rovnocenně zastoupené?
Lidé by se měli hodnotit podle sebe, ne podle jiných. Měli by následovat svoje nejhlubší zájmy, měli by se snažit porozumět tomu, co svět vůbec je a jak funguje. Jediné, na čem záleží, je snažit se pochopit víc a víc. Pokaždé, když se naučím význam nějakého cizího slova, mám radost, protože vím víc než před chvílí. Je důležité se snažit rozšiřovat svoje možnosti. Od chvíle, kdy na tom začnete pracovat, vás nic nezastaví. Nemusíte kvůli tomu být složitá intelektuálka, stačí jen, když se rozhodnete, že se budete překonávat, že se pokaždé zkusíte dozvědět o něco víc.
Během své kariéry jste prolomila spoustu tabu. Jsou ještě nějaká, která lze odstranit?
Žijeme ve věku dogmat, takže bychom měli zpochybňovat úplně všechno. Neříkám, že máme být automaticky úplně proti všemu, protože ne všechno je dneska horší, než to bývalo dřív. Ale pravda je, že žijeme ve strašně krutém a bolestivém světě. Dřív to bylo jednoduché - my jsme například s mým tehdejším partnerem Malcolmem McLarenem vzali oblečení ze sexshopů, takové ty latexové, gumové a kožené obleky, a udělali z nich běžné každodenní oblečení. Dneska je už hrozně těžké najít něco, co ještě nikdo nevymyslel.
A myslíte si, že jste to dřív měla lehčí, protože bylo co bourat, zatímco dneska už všechno můžeme?
Ne, teď to mám lehčí. Moje práce je daná mými schopnostmi, a ty se mi pořád zlepšují. Design je strašně složitá a komplexní věc a stačí, abyste měla jen třeba špatný steh, a všechno se vám rozpadne. Také dneska snadněji dělám rozhodnutí, protože už jsem jich udělala za svůj život spoustu. Ale ptala jste se na boření tabu - já jsem třeba ve své poslední kolekci vymyslela novou siluetu, nový střih. To už je dneska úplně výjimečné.
Co to pro vás znamenalo, když vám anglická královna udělila šlechtický titul Dame?
Bylo to vzrušující. Věděla jsem okamžitě, že ho přijmu. Pomůže to dobré věci, je dobré ho mít a je to čest. Celý život jsem měla pocit, že chci dělat něco víc než jen módní návrhářku. Mám velkou radost z toho, že to, že jsem si získala kredit v módě, mi dává možnost říkat své názory nahlas. A to je pro mě hrozně důležité.
Co byste na závěr vzkázala Češkám?
Nekupujte si pořád nové věci. Přestaňte se jimi zahlcovat. Počkejte a rozmyslete se. Až si pak jednoho dne něco koupíte, uvidíte, že to bude jiné.
To si máme přestat kupovat i věci od Vivienne Westwoodové?
To ne. To je něco úplně jiného.
Jak to?
Protože oblečení se značkou Vivienne Westwood si nemusíte koupit spoustu. Když si koupíte jen jednu věc, která vypadá skvěle, můžete ji nosit při každé příležitosti a vždycky budete vypadat fantasticky.
V ROZHOORU JSOU POUŽITY I OTÁZKY, KTERÉ ZAZNĚLY NA TISKOVÉ KONFERENCI.
| TŘICET MINUT S NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NÁVRHÁŘKOU SVĚTA Když jdete dělat rozhovor s módní návrhářkou, promyslíte si kromě otázek i to, co si vezmete na sebe. Co si ale obléknete, když jdete dělat rozhovor s Vivienne Westwoodovou? „Rozhodně ne tričko a džíny. To Vivienne na ženách úplně nesnáší,“ varovali mě předem. Vyzkoušela jsem všechny možné kreace, ale nakonec jsem se zbaběle schovala do černých kalhot a černého saka. Až ve chvíli, kdy Vivienne Westwoodová vstoupila do místnosti, jsem pochopila, že to bylo úplně jedno. Je to žena z jiné planety. Jakoby si kolem sebe udělala skleněnou bublinu, za kterou už svoje okolí nevnímá. Znám její fotky z mládí, když byla punkerka s propadlými tvářemi a obrovskýma očima. Překvapilo mě, že ten rebelantský pohled má dodnes. Jako by vůbec nezestárla. To je na ní to zvláštní. Na jednu stranu je to pětašedesátiletá dáma, na druhou stranu víte, že toho zažila tisíckrát víc než vy v tom nejnáročnějším období puberty. Říkala zvláštní věci, mluvila o svých radikálních postojích, ale bylo znát, že je neříkala poprvé. Nijak zvlášť nevnímala, kdo naproti ní sedí, a já si před tím dělala starosti, jestli nejsou moje kalhoty úplně banální. Jen v jednom momentu se mi podívala do očí a chvíli tam vydržela. „Je důležité snažit se objevovat svůj vlastní potenciál. Od chvíle, kdy na tom začnete pracovat, vás nic nezastaví,“ říkala mi. Má zvláštní oči. Tyrkysově zelené a silné. Při rozhovoru měla na sobě tmavě modré šaty s výraznými klopami, které vzdáleně připomínaly plášť prodavaček ze socialistických obchodů. Když si řekla o přestávku na záchod, klopýtala v botách na vysokém podpatku, které sama navrhovala, ale na procházku pro Pražském hradě už si obula pohodlné mokasíny. Našemu fotografovi Davidu Portovi klidně pózovala, sundavala si a nasazovala brýle tak, jak si řekl, usmívala se do jeho fotoaparátu. A když jsme se s ní pak s návrhářkou Natálií Steklovou chtěly v zákulisí po přehlídce vyfotit, všimla si dokonce i toho, že měla Natálie na sobě košili od ní. „Jak jste ji tady sehnala?“ ptala se jí Vivienne se zájmem. „Ta není odtud,“ odpověděla jí Natálie. „Hm. Já taky ne,“ řekla jí povzneseně Vivienne, když se rozhlédla kolem sebe. |
ČTĚTE TAKÉ: WESTWOODOVÉ TLESKAL
VSTOJE ŠPANĚLSKÝ SÁL
| JAK SE VIVIENNE STALA KRÁLOVNOU PUNKU Punk jako vlna odporu proti komerci se vynořil v polovině sedmdesátých let v Anglii i USA a od té doby prošel mnoha podobami. Stále žije a žít bude - dokud budou mladí revoltovat proti starším. Vivienne Westwood si se svým přítelem a manažerem skupiny Sex Pistols otevřela v roce 1972 v Londýně butik jménem Too Fast To Live, Too Young To Die (Příliš rychlí na život, příliš mladí na smrt). Prodávali koženou módu s mnoha zipy, řetězy a kovovými hroty, trika s hesly a pornografickými obrázky - zkrátka všechno, co rebelovalo proti tehdejšímu učesanému stylu. Když je první vlna punkové módy znudila, přejmenovali obchod na Sex a začali prodávat gumové a kožené modely jako stvořené pro fetišisty. Vivienne navrhla ve stejném sado maso stylu i kostýmy pro skupinu The New York Dolls. Punková móda se ale doopravdy zrodila, až když v roce 1976 vystoupili v modelech od Vivienne Westwood dnes už legendární Sex Pistols. Od té doby kraluje tahle výstřední dáma v provokativní módě, která má ve znaku potrhané látky, roztřepené okraje, kožené kalhoty, spínací špendlíky, řetězy. |
VIVIENNE ISABEL SWIRE
se narodila 1941 v Glossopu v Anglii.
*1962 se provdala za Dereka Westwooda a nastoupila jako učitelka na londýnskou základní školu. Za rok se jí narodil syn Ben a za další dva roky se rozvedla.
Zamilovala se do osmnáctiletého Malcolma Edwardse (známého jako McLaren), se kterým měla syna Josepha Corre. Až do roku 1971 stále učila a moc ji to bavilo. *1971 otevřela s Malcolmem svůj první obchod na 430 King‘s Road. Butik často měnil jména (Let It Rock, Sex, Too Fast To Live Too Young Too Die, Seditionaries), ale náplň zůstává - punk. Dnes je na stejné adrese butik World‘s End, kde se prodává Viviennina kolekce Anglomania.
*1981 uspořádala první módní přehlídku - pirátskou kolekci. Za tři roky se přestěhovala do Itálie, kde se spojila se značkou Giorgio Armani.
*1987 Vivienne navrhla první korzet jako součást vnějšího oděvu.
*1989-1991 vyučovala módu na vídeňské akademii užitých umění, zároveň dává dohromady první kolekci pánské módy Cut and Slash.
*1992 dostala od královny Řád britského impéria za služby módnímu průmyslu. Už dvakrát byla zvolena britskou návrhářkou roku. * 2003 spojila se s výrobcem porcelánu, značkou Wedgewood, a uvedla na trh sadu čajových servisů ve svém designu.
*2004-05 byla otevřena první retrospektivní výstava Vivieniných kolekcí, ve Victoria and Albert Museum v Londýně a v australské Národní galerii.
