Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Když hraju, jsem šťastná, ale to kolem nenávidím, říká Vica Kerekes

  0:55aktualizováno  0:55
Přitahuje pozornost. Nejen jako žena v civilu, které koluje v žilách převážně maďarská krev, ale i jako herečka. Vica Kerekes má na svém kontě přes čtyřicet celovečerních filmů v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku. Filmoví tvůrci i diváci ji milují, ona o své volbě pochybuje.

Vica Kerekes | foto: Artillustrated studios

Vica Kerekes

  • Éva „Vica“ Kerekes se narodila 28. 3. 1981 v tehdejším Československu ve městečku Fiľakovo. Matka je Maďarka, otci koluje v žilách krev maďarsko-slovenská.
  • K divadlu ji už v dětství dovedla maminka, která je vedle učitelské profese i ochotnickou režisérkou. Herectví pak Vica na vystudovala VŠMU v Bratislavě.
  • První divadelní pracovní příležitosti získala na scénách maďarských, včetně Budapešti, kam po studiích odešla, přijala jméno Vica kvůli shodě jmen v tamním uměleckém světě.
  • Je rozvedená, nyní žije s přítelem, českým výtvarným umělcem Lukášem Musou Musilem.
  • Před filmovou kamerou debutovala v roce 2004 filmem Jiřího Chlumského Konečná stanice. Od té doby má na svém kontě přes 40 celovečerních filmů v Čechách, na Slovensku a Maďarsku.
  • Za roli Agnes ve filmu 7 dní hříchu byla nominovaná na Českého lva za ženskou hlavní roli. Na Slovensku ji proměnila v cenu. V Maďarsku získala cenu za nejlepší herečku za roli Fruszina ve filmu Ki-Be/Tawaret.
  • Je čerstvou držitelkou ocenění maďarského Lva za ženskou roli v televizním snímku Tranzitido.
  • Momentálně točí krimiseriál kapitán Exner, dotáčí celovečerní film Milada a chystá se na natáčení dalšího maďarského filmu.

Narodila jste se na Slovensku, ale jako místo k žití jste si po studiu herectví v Bratislavě zvolila Budapešť. Měla jste v maďarské metropoli zázemí?
Ne, jen pár kamarádů a jednu kamarádku dramaturgyni, kterou napadlo, že bych mohla začít v divadle kdesi na vesnici. Bez mého vědomí poslala mé fotky principálovi a já dostala angažmá. Znamenalo to žít v Budapešti a dojíždět padesát kilometrů. Když ale přišla i nabídka na letní představení v hlavním městě od autora, který mě znal ze studijního pobytu, zdálo se mi to osudové. Rozhodla jsem se překročit své hranice.

Netáhlo vás tam srdce? Váš nyní už exmanžel byl maďarský fotograf...
Jak se to vezme. Láska k muži ještě ne. Ale pocházím z Fiľakova, městečka, v němž žilo za mého dětství osmdesát procent Maďarů. Mečiarova vláda ovšem znepříjemňovala život maďarské menšině na Slovensku tak, že jí ubírala právo na svobodné studium v rodném jazyce. A z každého zákazu roste touha. O to víc ve mně sílila. Věděla jsem, že moje rodná řeč je to nejsilnější, co v sobě mám.

Proto jste se vydala do Budapešti? Kvůli sounáležitosti a potvrzení sama sebe?
Pocítila jsem spíš touhu začít od nuly. Prahla jsem po tom hrát v mateřském jazyce, takže mi bylo jasné, kam musím. Vždyť chci-li být upřímná, umím nejlépe ukázat, kdo jsem, když mluvím maďarsky.

Mimochodem je pravda, že změníte hlas a intonaci?
Je to tak. Maďarština je položená mnohem hlouběji. Je zajímavé to sledovat. Proto pro mě bylo těžké mluvit slovensky i česky.

Pro Čechy a Slováky je vaše pravé já zapovězeno?
Nevím, zda skutečně cítí, kdo jsem. Kvůli tomu, že se neumím dost dobře vyjádřit. Mimo maďarštinu jsem ohraničená. Nedokážu lidem zprostředkovat své myšlenkové pochody. V herecké práci mi to nevadí, tam používám daný text, ale v osobním životě velmi.

Jak pak funguje komunikace s přítelem, českým výtvarníkem Lukášem Musou Musilem, se kterým v Budapešti žijete?
No právě, někdy si říkám, zda mě doopravdy zná. Copak názor, ten je jasný, ten můžete sdělit i dvěma slovy, ale občas máme problém, když Lukáš nepochopí, co mám na mysli. Hodně filozofujeme, a já mluvím strašně ostře, protože nedokážu vyjádřit ty správné jemnosti. Něco vypálím, co tak nemyslím, on mi to vrátí a je konflikt.

Jak ho řešíte?
Naštěstí jsme jeden na druhého zvědaví, takže se často navzájem ptáme. Když už ale vznikne konflikt, nenecháme ho ležet. Možná je ticho několik minut, ale vrátíme se k tomu.

Fotogalerie

Kdo jste jako Maďarka? Je klišé podsunout vám horkou krev a vášeň?
Je to možná klišé, ale je to i pravda. Pravda v tom, že neskrývám emoce.

Nebojíte se, že dostanete zpátky „co proto“?
Ne. Odevzdám se. Jinak to ani neumím. Nepočítám s tím, že se mohu zranit. V tu chvíli to musím vydat ze sebe, ukázat se bez masky.

Nikdy jste nenarazila?
Ne. Když mé otevřenosti někdo zneužije, je to jeho osud. Beru to tak, že jsem něco řekla, protože jsem si v tu chvíli myslela, že je to správně. Reakce je už akt onoho člověka. A to souvisí i s vaší otázkou, kdo jsem já – víte, když začnete studovat, kdo a co je kolem vás, zjistíte, že neexistuje žádné jednoznačné: Já jsem Vica Kerekes, jsem horkokrevná, málomluvná. Proč? Protože člověk je bytost, která reaguje na okolí a přebírá jeho vlastnosti. Taková jsem.

Analyzujete dění kolem sebe a ve vztahu k sobě. Zkoumáte, co se děje uvnitř vás. Pochybuji, že by to nebyla součást nějaké duchovní či důsledné práce na sobě. Něco vám k ní dopomohlo?
Já sama. Na začátku udělal největší službu rozchod s manželem. Nevěřila jsem, že se to stane. I bych víc bojovala, ale když druhý nechce, nemám právo si cokoliv nárokovat. Takže mi zbyly dvě cesty. Sesypat se nebo zesílit a začít řešit, proč se to stalo. A touha po životě je u mě hodně silná.

Byla jste na tom tak zle, že hrozil propad do deprese?
Depresi jsem nikdy neměla. Navzdory tomu, že v den, kdy se to stalo, jsem poprvé pocítila, že můj život nemá smysl. Věděla jsem, že nechci existovat. Jenomže když jsem se druhý den vzbudila, už se trochu rozsvítilo. A já si slíbila, že další vztah vybuduju jinak a budu pracovat na sobě tak, abych do něj nakročila lépe.

Cítila jste se vinna?
Pokazí-li se něco, nehledám vinu jen v tom druhém. Vždyť on jen reagoval na to, co já ukazovala, převzal moje energie. Je pro mě přirozené hledat příčinu nejdřív v sobě.

Co jste při svém hledání objevila?
Nezlobte se, ale to je moc osobní. Řeknu to takhle, měli jsme k sobě kdysi neskutečně blízko, ale neuměli jsme využít všechny stránky vztahu. Nechali jsme něco vychladnout. Vzdálili jsme se.

K čemu poznání, byť bolestné, vedlo?
Jednu věc jsem si uvědomila: Milovala jsem svého partnera a myslela si, že jako dva můžeme být silní. Jenomže to je omyl. Od narození jsme každý sám. A každého, koho dostaneme, si jen půjčíme. Nikdo není náš. Ani maminka, ani miminko, ani partner. Došlo mi, že to já musím být nejlepší kamarád sama sobě.

V prvním vztahu jste příliš spoléhala na to, že vaše štěstí je závislé na druhém?
Ano, věřila jsem, že jsem v bezpečí, když mám po boku druhého člověka. Neřešila jsem sebe. Ale to se obrátilo. Není to tak, že najdeme svoji druhou půlku. Řekla jsem si, že já sama musím být šťastná. Že musím být celek, když vstoupím do vztahu.

Co jste pro sebe udělala, abyste mohla být celistvá?
Potřebovala jsem ihned odejít a uhlídat to krásné, co jsme spolu prožili. Druhý den po rozchodu už jsem byla na jiném místě. Bylo to nesmírně bolestivé. Bylo to jako smrt, kdy ztrácíte blízkého člověka. Ale přesto to bylo úžasné, něco nového začínalo. Tehdy jsem se hodně uzavřela a brečela. Nechtěla jsem být silná žena ani sama před sebou. Psala jsem. Psala jsem, co se stalo, proč to bylo pro mě důležité a proč už není. Chtěla jsem to vidět napsané. Cítila jsem to tak.

V tu dobu přišla duchovní inspirace?
Začala jsem číst různé psychologické knížky. Seznamovala jsem se s různorodými pohledy na život. Od ezoterie po filozofii. Nechtěla jsem ale nic z toho brát jako svoji mantru. Toužila jsem to porovnat se svými zkušenostmi.

Zafungovalo to a vstupovala jste po třech letech do svého současného partnerství silnější?
Ano. Cítím se tak.

Možná proto, že si chcete ověřit svou stabilitu, není zatím na pořadu dne mateřství?
Není to téma. Nemohu k tomu nic říct.

Všechna ta práce na sobě, sebezpytování a zkoumání psychologických a filozofických principů, má nějakou vazbu na hereckou profesi, studování charakterů rolí?
Ne, u mě ne. Jsem prostě taková. Každý má v sobě nějaký element a já se umím vžít do pocitu jiných lidí. Jsem hypersenzitivní, aniž bych to tak chtěla. A věřte mi, že na sobě musíte hodně pracovat, abyste nepřebírala energie a pocity druhých.

Jak se ubráníte?
Musím věřit sama sobě. Musím si uvědomovat, že to nejsem já, nýbrž ten druhý. A takové naslouchání musí být každodenní. Neustále si musím klást otázky, zda to chci já, nebo někdo jiný.

Vždycky své pohnutky správně rozklíčujete?
V jedné věci jsem si velmi jistá a tou se řídím: Já musím určit základní směr, já musím určit, co a jak chci žít.

A to je co u vás?
Stále si kladu otázky, zda je dobře, že jsem herečka. Často jsem si říkala, že zanechám herectví a vyberu si jinou cestu. Třeba psychologii. A pak si říkám, že mi tohle povolání bylo přidělené jako poselství. Proč bych jinak měla patřičné schopnosti? Maminka, ochotnická režisérka, mě jednou postavila na jeviště, protože jsem se tam motala a mně to udělalo dobře. Nikdo mi neřekl, jak se mám chovat, když hraju. Prostě to vím.

Nemohu přeslechnout, že s něčím bojujete. O čem pochybujete?
Když mě obsadí, zahraju, jak umím nejlíp. Jenomže! Nejsem v tom úplně šťastná.

To je velký paradox. Veřejnost vás vnímá jako skvělou herečku a vám vaše cesta šťastnou odezvu nepřináší...
Abyste pochopila, já jsem neskutečně šťastná, když hraju. V ten moment. To bych byla schopna i zemřít. Jen na herectví nenávidím všechno to okolo. Premiéry, tiskovky, marketing. Proto je to pro mě tak strašně těžké.

Mluvíte o euforii, ale nastane pokaždé a je jedno, co hrajete?
Když se rozhodnu, tak ano. To pak dávám sebe absolutně bokem, tehdy jsem to doopravdy já.

Nemáte žádné zábrany, předsudky, sebekontrolu?
Snažím se je nemít. A věřte, že je to dlouhá a poctivá cesta. Jenomže pak za vámi přijdou s nabídkou na rozhovor, chtějí vás na titulku a v ten moment nějaký portál někde najde mé nahé filmové fotky a šéfredaktorka zčistajasna rozhodne, že se v tu ránu už nehodím na titulní stranu. Nevěříte, že se to může stát?

Ale ano, věřím. Vnímáte taková jednání jako křivdu?
Nejsem běžec na krátkou trať.

Umíte si představit život, ve kterém byste byla šťastná bez výhrad?
Nevím, paradoxně mám ráda, když nemám tu proklatou jistotu. Vím, že věnovat se jen psychologii a dát do toho tolik práce, kolik si přeju, vrátí se mi to. Zato u herectví nikdy nevím, co bude. Půl roku bez práce není nic výjimečného. A kolikrát to ani nezáleží na mně. Musela bych o zájem o mou osobu pečovat a to se mi nechce. Znamenalo by to nasadit si přesně tu masku, co nenávidím.

Očima autorky

Je neuvěřitelně autentická a bezprostřední, funguje jako magnet. Nebo alespoň na mě tak působila od první sekundy. Není břitký rétor, to ne, naopak myšlenky formuluje občas košatěji, ale to proto, že hledá to pravé, jejich podstatu. A ačkoliv vypadá křehce, líbit si nic nenechá... Tedy nic, co by znamenalo jakýkoliv kompromis se sebou.

Neexistuje žádný dobrý důvod, aby si člověk masku nasadil?
Pro mě už ne. Nejsem žádná panenka, kterou přenesou z jednoho místa na druhé. A už si nemyslím, že musím udělat věci, které bych dělat nechtěla, jen abych neublížila druhým. Jen abych byla tou, kterou má každý rád.

Dnes o to nestojíte?
Teď už to nedokážu. Nechci se podbízet a dělat radost druhým tím, že budu souhlasit se vším. Ve spánku vypadáme všichni stejně, proč bych se někoho bála?

Třeba abyste nepřišla o něčí přízeň?
Když se kdokoliv rozhodne mě opustit, je to jeho volba. Já už se tím netrápím. Nemůžu jít proti sobě a nemůžu každého zachraňovat. Je to jeho život, on musí udělat podstatné kroky.

Přesto ve vás záchranářské sklony neutuchly. Jinak byste se nejspíš nestala činná v českém Nadačním fondu Sudička podporujícím pacienty s očním onemocněním uveitida. Co vás přimělo pomoci?
Ředitelka nadace Hanka Ulmanová. Ona je pro mě „moje zlatá paní vedoucí“. Sama si mě našla. Setkaly jsme se, svěřila mi svůj příběh – ona sama trpí tímto onemocněním, já ji naslouchala a pak jsme se chytily za ruce a od té doby kráčíme spolu. A pokud se někdo z vás chce přidat, nechť se podívá na web.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Velká fotosoutěž: posílejte snímky na téma Léto v plavkách

Mini velikost v plavkovém podání ukazuje australská rapperka Iggy Azalea.

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Napřed porodím a pak se vdám. Jméno vybere dcera, říká Eliška Kaplický

Eliška Kaplický je podruhé těhotná.

Eliška Kaplický (40) zakládá po devíti letech novou rodinu. „Tentokrát to bude obráceně. Nejdřív porodím a potom se...



Chození naostro patří k létu. Jaká jsou pro a proti?

Chodit bez kalhotek je příjemné, na kole bez nich raději nejezděte. Mohlo by...

Jsou ženy, které nenosí pod letním oblečením zhola nic. Je to příjemné, ale zároveň poněkud nebezpečné. Někdy stačí...

Sára Saudková: Dědeček Jan je pro mé děti něco jako paní Columbová

Sára Saudková

Žila s fotografem Janem Saudkem, dnes vychovává čtyři děti s jeho synem Samuelem. Rodinné vztahy Sáry Saudkové jsou...

Pět věcí, které chcete vědět o spodním prádle, ale bojíte se zeptat

Kalhotky si můžete vzít i dva dny po sobě, pokud nejsou špinavé, vlhké a...

Existují otázky, na které se stydíte zeptat i důvěrné kamarádky. Přitom o nich často přemýšlíte a pořád nemáte jasno....

Další z rubriky

Změnila vědu, svět i postavení žen. Marie Curie slaví velké výročí

Marie Curie-Skłodowská ve vlastní laboratoři

Ve středu je to přesně 120 let, co Marie Curie-Skłodowská učinila zásadní objev: podařilo se jí izolovat polonium. Jako...

Od role Bivoje už mě hraní nepustilo, přiznává vnučka Miloše Formana

Herečka Antonie Formanová

Antonie Formanová nedávno zazářila ve dvojfilmu Dukla 61. A to ještě ani nedokončila první ročník na DAMU. Pokud je vám...

ANKETA: Zvolte ženu měsíce června

ANKETA: Zvolte ženu měsíce června

Každý týden krátce představujeme zajímavou Češku, výraznou osobnost bez ohledu na obor, v němž se pohybuje. Každý měsíc...



Najdete na iDNES.cz