Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Vica Kerekes: Mít sex-appeal je dobré, ale sama se považuji za šaška

  • 32
Když jde Prahou, poznává ji víc lidí než doma v Budapešti. Čeští režiséři ji rádi obsazují, čeští diváci, zejména mužská část, ji rádi vidí. Rada pro fanoušky: Kdybyste na ni chtěli udělat dojem, pozdravte ji slovem jónapot. A nezvěte ji na halászlé, svěřila se pro Magazín DNES.

V pěti číslech

1981 Rok, kdy se 28. března narodila.
10 Před tolika lety se poprvé objevila před kamerou ve slovenském snímku Konečná stanice.
2008 Jan Hřebejk ji obsadil do filmu Nestyda, čímž se stala známou v Česku.
3 Před třemi roky hrála ve filmovém hitu Muži v naději.
30 Přibližně tolik filmů a seriálů natočila v Česku, na Slovensku a v Maďarsku.

Nový film Zejtra napořád, ve kterém hrajete, pojednává o tom, že většina lidí touží změnit život. Kdy jste měla naposledy pocit, že s vaším životem je akutně třeba něco provést?
Moje první větší změna nastala, když jsme se rozloučili s manželem. Pak jsem víc začala poslouchat sama sebe. Byla to změna ve mně, uvnitř. Nebyla to radost, ale dobrá změna pro nás oba.

Jak dlouho jste byli spolu?
Sedm let.

Váš společný domov byl v Budapešti?
Ano. Když jsem skončila Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, přestěhovala jsem se do Budapešti, kde jsme se seznámili. Tak asi proto jsem musela jít až do Budapešti.

Vysvětlete prosím, jak to s vámi vlastně je. Jste Maďarka, nebo Slovenka, když jste se narodila ve slovenském městě Fiĺakovo?
Fiĺakovo je blízko hranic a žije tam až osmdesát procent Maďarů. Otec je poloviční Maďar, maminka Maďarka, babička Slovenka, ale naučila se maďarsky kvůli dědečkovi Maďarovi. Takže můj mateřský jazyk je maďarština, moje národnost je maďarská. Jen jsme žili na Slovensku a já se na Vysoké škole múzických umění učila slovensky.

Až na vysoké?
Na základní a střední jsem chodila do maďarských škol, ale i tehdy jsme měli slovenštinu. Myslím, že je dobré, když se rodiče různých národností snaží, aby dítě umělo oba jazyky, a každý se s ním snaží mluvit svou řečí. Pro mě je maďarština přirozená, slovenština těžší. I proto jsem se přihlásila na vysokou školu do Bratislavy, abych slovenštinu posílila a mohla s ní pracovat. Kdybych odešla rovnou do Maďarska, možná bych ze slovenštiny úplně vypadla, takže bych nejspíš teď v Česku nehrála.

Je maďarština těžký jazyk, nebo se nám to jen zdá?
Četla jsem o průzkumu, kdy vědci asi osm let zkoumali, které jazyky jsou nejtěžší na učení. Srovnávali různá kritéria. Co myslíte, že jim vyšlo?

Jasně maďarština.
Kdepak, slovenština. Maďarština byla druhá. Tak jsem si říkala, paráda, ovládám dva nejtěžší jazyky.

Které maďarské slovo Čech nikdy nedokáže vyslovit?
Třeba örülök. My máme ö,ü,o",u", každé se vyslovuje jinak, a proto je to těžké.

Co to znamená?
Že jsem ráda. Jak vy cizinci vlastně maďarštinu vnímáte? Jak vám zní?

Vico, upřímně? Jako zvuky z kosmu.
Aha... Víte, co je zvláštní? Když mluvím maďarsky, mám najednou o hodně hlubší tón hlasu. Prostě hlas automaticky klesne. Ten jazyk je postavený tak, že vás nutí mluvit nižším hlasem. Když mluvím slovensky, zním úplně jinak.

Ve kterém jazyce se lépe nadává?
Ve slovenštině to vůbec neumím. Říká se přece, že Slováci nadávají maďarsky.

Potěší Maďary, když se budu jako turistka snažit do toho podivného jazyka aspoň trochu proniknout? Když místo hello řeknu jónapot?
Když řeknete jónapot, budou nadšeni. Hned dostanete nejlepší halászlé.

Vy tu proslulou maďarskou rybí polévku umíte uvařit?
Určitě bych to zvládla, ale nemám ji ráda.

A ostrá jídla máte ráda?
Ano, každý Maďar má už jako dítě v ruce pálivou papriku. To je základ. Ale protože babička byla Slovenka, vařili jsme doma spíš česko-slovensko-maďarsky. Babička i maminka vaří úžasně, takže u mě je dobré jídlo základem dobrého života.

Nestyda, most do Česka

Jak se teď žije v Maďarsku? Je znát, že i tam prošla krize?
Na lidech je vidět, že mají náladu mírně potlačenou dolů. Maďaři jsou totiž vždycky buď úplně nahoře, nebo úplně dole. Neplavou mezi tím.

Kde jsou menší náklady na život a vyšší výdělky?
V Česku lidé vydělávají víc, ale nájmy či domy jsou dražší, takže je to vyrovnané, protože v Maďarsku je život levnější, ale výdělky menší. Hodně talentovaných lidí v Maďarsku není dobře zaplaceno, takže mizí chuť dělat věci naplno. Zvláštní je, že právě za krize Budapešť rozkvetla, v architektuře se objevují stále nové věci. Mám pocit, že se tam víc prolíná minulost i současnost. V Praze se, myslím, dnešní doba moc neukazuje, v tomhle je Budapešť odvážnější.

Kde jsou lepší pracovní podmínky pro herečku?
Já v Česku vždycky všem říkám, že obdivuju, jak tady podporujete vaše české umění...

 ... počkejte, vždyť Češi chodí do kina čím dál méně a umělci pláčou.
A já jim na to říkám: Děti, jen si uvědomte, že v Maďarsku se mluví o dobré návštěvnosti, když na film přijde sedmdesát tisíc diváků. Tady přijde dvě stě padesát a říká se nic moc. Česká televize dělá spoustu úžasných projektů. Něco takového si televize v Maďarsku vůbec nemůže dovolit.

Odcházejí Maďaři často do zahraničí?
Hodně mých známých má odvahu a touhu ukázat se světu. Nakonec se ale ve světě necítí tak dobře jako v Budapešti a vracejí se. Maďaři jsou patrioti, mají někde hluboko zakořeněnou lásku ke své zemi. Díky takovým lidem teď Budapešť hodně ožila. Říká se, že se z ní stalo něco podobného jako současný Berlín.

Kdy jste dostala první příležitost filmovat v Česku?
Když Jan Hřebejk točil Nestydu, měl slovenské herce, film vznikal společně se slovenskou produkcí. Obsadil Emílii Vášáryovou, Romana Luknára a hledal Slovenku i na mou postavu. Nabídli mě s dalšími herečkami. To, že si mě vybral, byl pro mě takový most do Česka. Pak přišla pohádka Dešťová víla a další nabídky. Češi si začali uvědomovat, že existuju. Ale za to, že jsem tady, vděčím i Jiřímu Chlumskému. On byl první, kdo si mě našel ještě ve škole a obsadil do slovenského filmu Konečná stanice.

Jsou vaše české filmy známé v Maďarsku?
Muži v naději jsou na internetu a jsou i přeložení. Zřejmě mám kvůli nim i fanklub v Japonsku, někdo mi odtamtud psal.

V českých filmech vás dabují?
Když jsem dělala Dešťovou vílu, tak mě předabovali, protože to bylo pro děti. Jinak mluvím slovensky.

Tady jste označována za sexsymbol. Jste tak zavedena i v Maďarsku? Začínala jsem v divadle, po dvou letech jsem začala dělat filmy. V podstatě žádná z mých rolí se do takové škatulky nehodí.

Maďarští režiséři si nevšimli, že jste kočka, kterou se vyplatí před kamerou trochu svléknout?
V podstatě ne. Na to přišli Češi, v Maďarsku opravdu dostávám jiné role. Vlastně se to nedá srovnávat, protože tam se netočí pohádky, rodinné ani válečné filmy.

A co tedy?
Sociodramata nebo komedie. Nic mezi tím.

Který národ je prudérnější, co se týká odhalených scén?
Maďaři jsou odvážnější, prudérnější je Česko. My tam měli slavného režiséra Miklóse Jánczó, v jehož filmu například běhala nahá dívka a všichni chlapi ji bičovali. Tak si myslím, že tohle v Česku nepřekonáme.

Sexsymbol? No a co?

Nebála jste se, že si vás Češi budou pamatovat jen jako krasavici, která se nestydí odhalit, a jaksi se zapomene, že umíte hrát i jiné role?
Toho se nebojím. Je na mně, abych takové názory uměla rozbourat. Když přijmu práci, poddám se tomu, co role vyžaduje. Myslím, že se mi to daří, že už mám paletu pestrou. A které herečce by nelichotilo, když o ní někdo řekne, že má v sobě... No jak to nazvat? Sex-appeal? To je přece dobré, nemyslíte?

Zblízka

Když se na ni díváte, přemýšlíte, zda je hezčí ve filmech, nebo ve skutečnosti. Tady v kavárně jsou její pihy výraznější. V džínách a kožené bundě není na první pohled přitažlivá a vyzývavá jako ve svých rolích. Ve skutečnosti je mnohem menší, než jak vypadá ve filmech a v televizi, spíš nenápadná holka než sexsymbol. Ale po chvíli povídání je jasné, proč se právě ona prosadila. Taková směs šarmu a temperamentu se vidí málokdy.

Je to dobré, ale od hodně hereček slyšíme spíš pokrytecké řeči o tom, že jim záleží na duši, ne na vzhledu.
To je opravdu pokrytectví. Proč se snažíme každý den vypadat dobře? Děláme si make-up, upravujeme si vlasy? Každá žena přece touží být krásná. Když některá tvrdí, že ne, připadá mi to falešné. Vím, že některé herečky prohlašují, že chtějí hrát jen dramata, hluboké věci. Ale já se považuju za šaška. Chci dělat lidem radost. Sama vím, že potřebuju do života dostat i lehčí věci, tak se nebudu tvářit, že jsem velmi hluboká umělkyně.

Jste už ve fázi, kdy si nabídky můžete vybírat?
Už ano, zaklepu to. Ale je to přirozený vývoj. Na začátku si nemůžete dovolit odmítat, je třeba se do toho světa vůbec dostat a vyzkoušet si různé věci. My jsme se například ve škole neučili filmové herectví, takže to byla nová zkušenost. Je na každém, jestli pak bude hrát pořád podobné role nebo bude mít odvahu ukazovat se v různých polohách. I proto jsem vzala filmy Nestyda a Muži v naději. Dřív jsem si myslela, že jsem typ na těžká dramata, zkrátka Maďarka, která vše prožívá. Tady jsem ale měla prostor zjistit, zda mám v sobě komediální polohu, zda mi to půjde. Kdyby mi to nesedělo, spadla bych na zadek. Ale zase bych se zvedla a šla dál.

Který ze svých českých filmů máte ráda?
Pohádku Dešťová víla. Hrála tam Lenka Vlasáková i moje velká láska pan Stanislav Zindulka, takže mně to připadalo jako sen. Moc ráda mám taky Sedm dnů hříchu.

Ten se mi líbil, ale diváci na něj do kina nechodili, víte to?
Vím. Ale nedávno ho dávali v televizi a hodně lidí mi říkalo, hele, my nevěděli, že je to tak dobrý film. My, kteří jsme ho dělali, jsme to samozřejmě věděli, ale bohužel, tak už to bývá, že na těžká válečná dramata lidé nechodí.

V novém filmu Zejtra napořád jste zase svůdnice?
Seriózní psycholožka. Dáma, která působí, že má vše pod kontrolou, ale ukáže se, že to tak není. Ono to tak v životě bývá, že druhým umíme dobře poradit, ale s vlastním životem naložit neumíme.

Podívejte se na trailer k filmu Zejtra napořád:

Když už hrajete ve třech zemích, jak jste na tom s angličtinou? Nechystáte se na tažení ještě dál na Západ?
To bych ráda, ale mám špatnou vlastnost. Nerada mluvím jazykem, když ho perfektně neovládám. S takovým přístupem se jazyk samozřejmě nenaučím nikdy, protože základem je mluvit a mluvit. Já chci něco říct, předtím si to v hlavě dávám dohromady, přemýšlím, jak na to, aby to bylo dokonalé, a výsledek je, že raději mlčím. Opravdu blbá vlastnost na učení jazyků. Ale už jsem to částečně odbourala a snažím se. Teď mám navíc trenéra jógy, Mexičana, takže s ním mluvím anglicky. Ideální spojení tréninku kondičního i jazykového.

Troufla byste si hrát v angličtině?
Teď už ano. Dřív pro mě bylo těžké hrát ve slovenštině. Není to můj mateřský jazyk, a když jsem v něm ve škole musela hrát, zpočátku jsem nebyla přirozená. Později jsem zjistila, že se tak intimní věc, jako je herectví, dá zvládat i v cizím jazyce, a už se toho nebojím. Takže to beru jako další možný posun dál.

Vaše jméno Vica je umělecké, ve skutečnosti se jmenujete Eva. Co jste měla proti Evě?
Vůbec nic, ale když jsem začínala, jedna herečka jménem Eva Kerekes už v Maďarsku byla. Když jsem přišla do Budapešti, bylo jasné, že jako druhá si musím jméno změnit. Nechtěla jsem ho měnit moc, protože jsem přesvědčená, že člověk jméno nedostává náhodou. Eva je v Maďarsku Evica, říká se jí Vicuška, Vicuš. Takže jsem Vica.

A vyslovovat to máme stejně, jako to čteme?
Ano. Je fakt, že mě v Česku oslovují Vika nebo Viki. Což je špatně.

A příjmení Kerekes v maďarštině něco znamená?
Něco jako kolečko. V podstatě jsem Eva Kolečková.