Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Veronika Žilková: Jsem zvyklá manžela poslouchat

  0:52aktualizováno  0:52
Leckdo by jejího muže rád viděl jako prezidenta, ale ona ty úvahy odhání. Navíc říká, že manželka ministra obrany je mnohem náročnější funkce než první dáma. Ví o tom své. Dokonce si smířlivě zvykla i na to, že ji vojenská ochranka doprovází až na divadelní jeviště.

Herečka a manželka ministra obrany Veronika Žilková | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Veronika Žilková

V pěti číslech

55 Loni 16. října slavila pětapadesátiny. Narodila se v Praze.

9 S manželem Martinem Stropnickým jsou rodiči celkem devíti dětí.

60 Tolik studentů herectví vede na Mezinárodní konzervatoři Praha.

35 Tolik let se drží Činoherního klubu. Od listopadu tam vystupuje v komedii Urna na prázdném jevišti.

2 Pochází z rodiny hudebního pedagoga Václava Žilky, má dva sourozence - Štěpána a Jarmilu.

Kvůli čemu jste včera vstávala ve dvě ráno?
Jela jsem do Ostravy na ranní televizní vysílání.

A dnes jste vzhůru od kolika?
Od čtyř. Ale to jsem se vzbudila sama od sebe, a tak jsem myla nádobí, vařila. Mně na tom nepřijde nic zvláštního, obecně v naší rodině nemáme příliš velkou potřebu spánku - pět šest hodin a už jsme skoro přespalí. Někdo se potřebuje vyspat víc, já nejlepší výkony podávám na pokraji vyčerpání. Nebo si to možná jen myslím. Učíte na konzervatoři, hrajete v Činoherním klubu, docházíte do obecního zastupitelstva.

Musí jet ministrova manželka takhle nadoraz? Vždyť byste mohla zůstat doma a mít klid.
To asi máte přemrštěné představy o ministerských - příjmech. Navíc, jak je manžel celoživotně úsporný a asketický, tak je na prvním místě mezi poslanci, kteří nevyčerpali ani korunu z poslaneckých náhrad, všechno vrátil státu a vlastně ho trochu mrzí, že to nikdo z novinářů neocení. A pak, máme dohromady devět dětí, které studují nebo mají í nějaká ne úplně výnosná místa, už máme i vnoučata a já si ani nemůžu dovolit zůstat doma a nepracovat.

Z prezidentského platu už byste ale pohodlně žili, ne?
O prezidentství ale mluvit nebudeme.

Nebudeme?
To je tak hypotetické téma, že nemá cenu na ně odpovídat.

Ale lidé vašeho manžela v souvislosti s kandidaturou na prezidenta zmiňují. A určitě se na to ptají i vás.
A já na to neodpovídám. Protože je sci-fi, že by manžel někde vzal padesát jedna milionů na kampaň. Muselo by ho přinejmenším podpořit hnutí, jehož je členem, a to zatím nevydalo žádné stanovisko. A jestli ho vydá, je otázka.

Bavíte se o tom spolu doma?
O ničem jiném si doma nepovídáme.

To je ironie?
To není ironie. Chápu, že prezidentské volby společnost zajímají víc než parlamentní, že si lidé chtějí zvolit toho krále, ale reálně je funkce prezidenta jen takovým „Zlatým slavíkem“. Neovlivňuje to naše životy tolik jako vláda. Ta rozhoduje, jestli a jak kvalitní budeme mít dálnice nebo nemocnice. A pro mě je daleko zajímavější, co si budu moci odepsat od daní a jestli, až půjdu na pohotovost s dětmi, tam potkám českého lékaře, protože absolventi medicíny odcházejí do zahraničí.

Fotogalerie

A myslíte, že by váš muž chtěl být někdy prezidentem?
Určitě by rád kandidoval, kdyby tu nabídku dostal. Který muž by rád nekandidoval? Neb to je nějaká známka kvality. I já si myslím, že manžel je kvalitní člověk, jinak bych s ním nebyla. Už před pěti lety, kdy byl ještě v Divadle na Vinohradech, jsem byla na titulní straně Reflexu s tričkem „Stropnický na Hrad“. Asi tenkrát mysleli, že to je vtip, ale já vždycky říkala, že mého muže je pro divadlo škoda - s ohledem na jeho intelektuální a diplomatické schopnosti. I jazykové. Všude se domluví, takže na jednáních ušetřil tlumočníky v ceně jednoho auta. I to je, myslím, důležité - aby prezident v krizových situacích nemusel hledat v zákopech překladatele.

S ochrankou pod jevištěm

Chtěla byste být první dámou?
Kdyby byl můj muž prezidentem, chtěla bych být ve funkci první dámy. Nechtěla bych se s ním kvůli tomu rozvádět. Jsem zvyklá svého muže poslouchat a následovat.

Poslouchat? To bych do vás neřekl.
On je teprve druhým mužem, kterého poslouchám. Poslouchala jsem mého tatínka a pak až Stropnického. Protože je silnější než já. Ve všem.

Myslíte, že byste zvládla reprezentativní povinnosti spjaté s rolí první dámy?
Mně to nepřijde tak rozdílné, už jako ministrova manželka musím určitým způsobem vystupovat. Vím, že se nemůžu chovat jako herečka, která jezdí se zájezdovkou a zajde si po představení na nějaký večírek, protože veřejnost ode mě očekává určitou formu projevu. Vystupovat čestně, slušně a zdvořile mi problémy nedělá.

Co byste manželovi řekla, kdyby tu nabídku vydat se do prezidentských voleb někdy v budoucnu dostal?
Já bych mu to rozmlouvala.

Proč byste mu to rozmlouvala?
Protože už vím, co to obnáší, být manželkou ministra. Na druhou stranu být manželkou ministra obrany je, myslím, výrazně těžší než být manželkou prezidenta. Je to mnohem nebezpečnější funkce, obrana je silové ministerstvo. Už třeba jen to, že jsme zažili útok na náš dům...

U toho se zdržme. Jak ty čtyři roky, kdy je váš muž ministrem obrany, změnily vaši rodinu?
Všichni si uvědomujeme význam jeho času. Bereme to tak, že teď patří občanům. A těšíme se, až skončí všechny ty nepříjemnosti jako třeba stálý dozor našeho domu, manžela samotného nebo eventuálně některých dalších členů rodiny, protože vám to totálně narušuje soukromí. Nemůžeme vyrazit do lesa na houby, na víno nebo jít se vykoupat k rybníku bez toho, aby nás doprovázeli nějací členové armády.

Tady v bufetu konzervatoře, kde sedíme, žádnou ochranku nevidím.
To je dobře, že ji nevidíte. To znamená, že je to dobrá ochranka.

Prý o tom těsném soužití s bodyguardy píšete knížku.
Psala jsem. Kus jsem si omylem smazala. Až budu mít čas, tak ji dopíšu.

Co se tam dočteme?
Ty situace jsou někdy i zábavné. Jedu s divadlem na zájezd a voják zrovna dostane befel, že je zvýšené riziko, takže se posadí pod pódium, čelem k hledišti. Tím ale ubírá pozornost hercům na jevišti, tak se ho snažím v rámci role nějak odsunout, jenže on má rozkaz, tak tam prostě sedí. Většinou to jsou mladí kluci, takže když někam jdeme, vymyslím si třeba, že to jsou moji synové, a lidi přikyvují - jo, my je vlastně známe z televize. Nebo: s Otakáro Schmidtem a Bolkem Polívkou jsme teď točili v Benátkách takový malý nezávislý film jen tak pro radost a ochranka byla vidět v každém záběru.

Mše na letišti

Je ta životní zkušenost po boku ministra obrany taky něčím přínosná?
Dalo mi to příležitost proniknout do opravdového světa. Co jsem dřív znala jen z televize a z divadelních her, znám teď už i doopravdy. To už nejsou kolegové, kteří si na chvíli oblečou uniformu v divadle, já znám kluky, co mají opravdové zbraně. Dostala jsem se do prostředí lidí, kteří skutečně padli!

O kom teď konkrétně mluvíte?
Když před třemi lety zahynulo šest vojáků v Afghánistánu, byla jsem u toho, když se do Kbel vracela speciálka s mrtvými těly. Čekala jsem v letištní hale s rodinami pozůstalých. Byly tam mámy, manželky i partnerky s ročními dětmi, kterým vezli mrtvého tatínka v rakvi. A celý ten obřad byl obrovský rituál, jako mše. Bylo to emočně strašně silné.

Věřím.
A uvědomila jsem si v tu chvíli, že když se říká, že pro vojákovu rodinu je ctí, že jejich blízký padne za vlast, tak to není legrace, ale pravda. Protože někdy je potřeba padnout za vlast, aby se oddálilo nebezpečí, že vaše vlast bude napadená. Cítila jsem jejich obrovskou sounáležitost s armádou a říkala si: Co s těmi lidmi bude dál? Jak jim pomoct? A tak jsem si vyhledala všechny pozůstalé těch, kteří po revoluci padli při výkonu služby, a začala jsem pořádat setkání Cesta za světlem.

Jak to probíhá?
Odehrává se to jednou za rok před Vánocemi, je to zvláštní společenství lidí, kteří jsou pyšní na své padlé blízké. A je to pokaždé tak hrozně silné, o hodně silnější než celý prezidentský úřad. Letos to bude počtvrté.

Ještě k té vaší účasti ve Kbelích: ono je součástí protokolu, že u takové události musí být přítomna i ministrova žena?
Není, ale podle mě se to nějak patří. U nás, na rozdíl od světa, není úplně zvykem, že vládní představitelé chodí v párech. Já si ale myslím, že jít jako manželka hlavy armády projevit úctu padlým je společensky žádoucí. Kdybych byla manželkou ředitele školy, kde by zemřel nějaký student, šla bych kondolovat zrovna tak.

Už rozumím.
Paní ministrová by měla reprezentovat myšlenkový směr svého muže. A můj muž je humanista, má jasnou orientaci ministerstva, je pro NATO, takže mojí povinností je nesedět doma a lakovat si tam nehty, ale být mu po boku. Proto ho neodmítnu, když jde předávat medaile sportovcům nebo veteránům a říká: „Přijď taky, znají tě z televize, budou rádi.“ Někdy si nejsem jistá, jestli si někteří neřeknou, že se mezi ně vnucuju. Ale když vycítím, že ty lidi má přítomnost potěší, tak i já mám radost, že jsem jim stála za to, aby mě pozvali.

Zní to, jako kdybyste se v tom prostředí našla. A že vás to změnilo.
Za chvíli se budu válet se studenty po zemi - učíme se klauniády do Goldoniho, takže si myslím, že mě to tolik nezměnilo. Vystudovala jsem obor Výchova a vzdělávání dospělých, vždycky jsem chtěla dělat sociologii a psychologii, odjakživa jsem byla vlastenec po tatínkovi, který byl velký bojovník proti režimu. Takže nějaký pocit spoluzodpovědnosti za stav společnosti jsem v sobě měla vždy. Kdybych ho neměla, neúčastnila bych se v osmadvaceti zakládání Občanského fóra u nás na Praze 6 a nestala bych se zastupitelkou. Zároveň jsem vyrostla v přísně katolické výchově s důrazem na velké sociální cítění. Proto mám dvě děti z dětského domova, které jsem si vzala do pěstounské péče.

Splnilo se mi přání

Ještě jedna věc. Při přípravě na rozhovor jsem narazil na pár křiklavých titulků. Například: „Prachař opustil těhotnou Agátu: Žádost o rozvod a válka tchyní!“
Vy citujete bulvár? To se nestydíte? My děláme k rozhovoru umělecké fotky a budeme v něm řešit Pestrý svět?

Tohle vyšlo v Blesku, i s vaším vyjádřením. A tomu množství článků o rozchodu vaší těhotné dcery s Jakubem Prachařem se vážně nedalo uniknout.
Zaprvé: paní Batulková není moje tchyně, neviděla jsem ji rok. Zadruhé: Agáta je ve svém manželství spokojená. Přestala nám brečet doma, vrátili se k sobě a jsem hrozně ráda, že se spolu těší na miminko. Bouře byla veliká, ale už přešla. A já teď hlídám vnouče, Kryšpína, protože oni spolu odjeli někam na líbánky, a jsem moc šťastná.

Dál?
Vaše dcera Agáta o sobě vše zveřejňuje a současně vyzývá, aby jí všichni dali pokoj.

Připadá vám to logické?
Prosím vás, Agátě je třicet dva let a připadá mi nezdvořilé komentovat její život. Navíc je mi příliš blízkou osobou, abych na ni měla jakkoliv kritický názor. Kdyby se někdo ptal vaší matky na vaše chyby, taky by vás bránila, to je úkol matek bránit své děti. Posuzujte si ji vy. Já ji posuzovat nebudu.

Jenže i vám to pak zasahuje do života. A sama říkáte, že manželka ministra obrany svým způsobem reprezentuje. Vážně za to nejste na dceru někdy naštvaná?
Ano, jsem.

K příjemnějším věcem: v září by se vám mělo narodit druhé vnouče. Překvapilo vás to?
Mně se tím splnilo novoroční přání. O půlnoci jsem si řekla: Co já bych si tak letos mohla přát? Co takhle zdravé vnouče? V tu chvíli mě ale vůbec nenapadlo, že se o tom dozvím tak rychle.

Jaká jste babička?
Myslím, že hodně obětavá. Zrovna dneska ráno jsem Kryšpína vezla do školky. Vede ji Kateřina Baďurová-Janků, vicemistryně světa, je to sportovní školka a je úžasná. Kryšpín byl teď na celopražských atletických závodech čtvrtý a nedostal medaili, strašně plakal, tak jsem volala Stropnickému, jestli nenajde na ministerstvu nějakou starou medaili, kterou by mu mohl přivézt. Nějakou tedy vyštrachal, stálo na ní „Vzpomínáme“, naštěstí Kryšpín neumí číst, i šňůrku jsme mu k ní navázali, ale on stejně plakal dál, proč mu tu medaili nedali na závodech. Pak už jsme nevěděli, jak mu to vysvětlit, tak mu manžel řekl: „Já jsem člen vlády, takže když dostaneš medaili ode mě, tak je to skoro stejný, jako kdybys byl na bedně ve školce.“ Tak! A já se jdu fotit.

Ještě mi neutíkejte. Jaký je váš manžel dědeček?
Pan Stropnický je skvělý dědeček. Akorát trošku trpí, že na něho volám dědo. „Nazdar, dědo!“ ho pro změnu zdraví Kryšpín a vojensky mu přitom salutuje.

Autor:



Nejčtenější

Velká fotosoutěž: posílejte snímky na téma Léto v plavkách

Mini velikost v plavkovém podání ukazuje australská rapperka Iggy Azalea.

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Napřed porodím a pak se vdám. Jméno vybere dcera, říká Eliška Kaplický

Eliška Kaplický je podruhé těhotná.

Eliška Kaplický (40) zakládá po devíti letech novou rodinu. „Tentokrát to bude obráceně. Nejdřív porodím a potom se...



Chození naostro patří k létu. Jaká jsou pro a proti?

Chodit bez kalhotek je příjemné, na kole bez nich raději nejezděte. Mohlo by...

Jsou ženy, které nenosí pod letním oblečením zhola nic. Je to příjemné, ale zároveň poněkud nebezpečné. Někdy stačí...

Sára Saudková: Dědeček Jan je pro mé děti něco jako paní Columbová

Sára Saudková

Žila s fotografem Janem Saudkem, dnes vychovává čtyři děti s jeho synem Samuelem. Rodinné vztahy Sáry Saudkové jsou...

Pět věcí, které chcete vědět o spodním prádle, ale bojíte se zeptat

Kalhotky si můžete vzít i dva dny po sobě, pokud nejsou špinavé, vlhké a...

Existují otázky, na které se stydíte zeptat i důvěrné kamarádky. Přitom o nich často přemýšlíte a pořád nemáte jasno....

Další z rubriky

Od role Bivoje už mě hraní nepustilo, přiznává vnučka Miloše Formana

Herečka Antonie Formanová

Antonie Formanová nedávno zazářila ve dvojfilmu Dukla 61. A to ještě ani nedokončila první ročník na DAMU. Pokud je vám...

Když hrála, radši jsem uklízela, vzpomíná maminka tenistky Novotné

Libuše Novotná (vlevo) blahopřeje své dceři Janě Novotné, která vstoupila v...

Je to přesně dvacet let od chvíle, kdy klekla na wimbledonský trávník a radostí se rozplakala. Výročí se však tenistka...

Dělat bubu umí každý tydýt, říká Bára Nesvadbová po 16 letech šéfování

Spisovatelka Bára Nesvadbová

Sedmnáct let na postu šéfredaktorky prestižního dámského časopisu, na kontě několik knižních bestsellerů. Ona sama svou...



Najdete na iDNES.cz