"Co víc chtít?" uvažuje nad dopolední kávou, kterou si uvařila na probuzení. Tu noc šla totiž spát až v půl druhé.
Co jste tak dlouho do noci dělala?
Psala žádost o grant. Chtěli bychom tu v mateřském centru pomoct maminkám, které se vrací do práce, a také potřebujeme peníze pro naše zaměstnance, protože až dosud nedostávali ani korunu. Všechny pracují jako dobrovolnice. Ale Michal nerad vidí, když ponocuju, protože si myslí, že nebudu mít druhý den sílu se pořádně starat o dcery. Takže v noci pracuju, jen když není doma.
Veronika Vieweghová* Za svobodna Kodýtková. |
Jste s dcerami často samy doma?
Michal bývá doma tak dva dny v týdnu a většinou i celý víkend.
Hrdina z jeho knížky Případ nevěrné Kláry, která je teď ve filmové podobě v kinech, podezírá svou ženu z nevěry. Je váš muž žárlivý?
Řekla bych zdravě žárlivý a snaží se to maskovat.
A vy? Jistě je stále obletován fanynkami. Navíc nenosí, protože ani nemá, snubní prsten...
V jeho případě stejně všichni vědí, že je ženatý. Místo snubního prstýnku si koupil hodinky. Tvrdí, že má malé ruce a prsteny mu nesluší, nehledě na to, že se mu na chlapech ani nelíbí. A jestli jsem žárlivá? Nejsem. A to ho asi trochu mrzí.
Četla jsem, že se musí hlavně ráno dobře vyspat, pak snídá, píše nebo vyřizuje e-maily, čte noviny...
Ráno bychom měly chodit po špičkách, aby se nevzbudil, ale téměř se nám to ještě nepodařilo. Ranní vstávání do školky je většinou hektické a s hádkami. A to platí, i když telefonuje: holky mají být potichu, což se jim už vůbec nedaří.
Můžete po něm chtít, aby doma něco udělal?
Brala jsem si ho jako hotového člověka, který má své zvyky. Potřebuje klid na práci a já se snažím vytvářet doma zázemí. Kdyby měl doma asi více povinností, byla by jeho pohoda narušena. Pokud s něčím pomůže, jsem ráda, ale když někde nesvítí žárovka a nemá čas, tak jdu a vyměním ji, když přivezou dřevo, nenechám ho venku zmoknout a ty tři kubíky zkrátka složím.
Můžete si mu třeba říct o sex, anebo také čekáte, až co on?
To můžu. Ale ono je to spíš obráceně, bývám často unavená.
Pokud od manžela něco chceš, jdi na něj takticky: večer v posteli, radí starší ženy, které zažily tradiční model rodiny, kde je muž hlavou a žena krkem. Taky to u vás tak funguje?
Ne. Co potřebujeme, probíráme spíš večer na terase u vína, když už holky spí.
Emancipovanější dáma by řekla, že jí jeho role spíš připomíná bankomat...
To občas z legrace říká taky. Že prý o všem rozhoduji a on jen platí. To si ale nemyslím. Chápu, že by mě chtěl víc pro sebe, když je doma, jenže já mám svou práci a zodpovědnost v našem centru. A péče o děti, psa, dům i zahradu taky zabere dost času. Michal mě podporuje v práci pro mateřské centrum nebo v projektu Celé Česko čte dětem, ale spíše to vnímá jako můj koníček, když za ni neberu peníze. Tedy jako něco, co bych neměla dělat na úkor péče o rodinu včetně manžela.
Romantické představy jsem neměla
Mladší Báře budou čtyři, půjdete do práce?
Navrhovala jsem to, ale představa, že by holky byly každý den do pěti hodin v družině, je pro něj, a i pro mě, absolutně nepřijatelná. Myslím, že Michal má rád, když je o něj i o děti plně postaráno a abych byla odpočatá, v pohodě.
A vy se přizpůsobíte.
Dlouho jsem se s tím sama v sobě vyrovnávala, ale vynahrazuju si teď svou společenskou roli v práci kolem mateřského centra. Kdybych měla být jenom s dětmi doma, tak se zblázním. Nebavilo by mě vyrazit každý den s kočárem do cukrárny a klábosit s dalšími matkami dokola o tom samém.
Měla jste o rodinném životě jiné představy?
Romantické představy jsem nikdy neměla. Moje mamka na muže spíš nadávala. Se svou rolí jsem se smířila a už to neřeším. Michal třeba, ač nerad, nakoupí, protože ví, jak strašně nesnáším hypermarkety. Pohraje si s holkama, sem tam udělá večeři... to je přece skvělé, ne? Teď je bude zrovna v sobotu hlídat, protože po kurzu masáží dětí a kojenců a kurzu laktační poradkyně si dělám dvouapůlletý kurz na dulu, průvodkyni těhotenstvím a porodem. Zanedlouho budu u porodu své první maminky, která si mě na sále přeje.
To budete pomáhat u porodů doma?
Ne jen doma, ale všude tam, kde bude žena chtít rodit. Dula není zdravotník, takže zodpovědnost za samotný porod zůstává na matce, lékaři či školené asistentce.
Na čí stranu se postavíte, pokud bude chtít matka rodit doma, ale lékař jí to nedoporučí?
Musím umět rodičce situaci vysvětlit a citlivě ji přesvědčit, aby lékařovu verzi pochopila a akceptovala. Dula je tlumočníkem mezi lékařskou terminologií a rodičkou, harmonizuje průběh, pečuje o pohodu.
Jste pro, aby ženy rodily doma?
Manžel je proti, ale já bych se tomu tak nebránila, pokud bych věděla, že porodnice je blízko. Chápu maminky, které se rozhodnou, že už v životě rodit nebudou, protože mají s porodnicemi hodně špatné zkušenosti a zvlášť v posledních letech, kdy se v nich kvůli babyboomu rodí jak na běžícím pásu. Takových žen mám ve svém okolí opravdu hodně. Teď jsem třeba byla v Praze u Apolináře za kamarádkou, abych ji naučila kojit. Nikdo totiž neměl čas jí to pořádně vysvětlit.
Je to opravdu taková věda?
Důležitá je technika. Často není dítě k prsu správně přiložené. Například má obě ručičky vpředu a výsledek jsou rozpraskané bolavé bradavky a nešťastná maminka. Spodní ručička dítěte musí být za jejími zády a bříško dítěte musí ležet na jejím břiše.
Sama jste nerodila doma, ale v porodnici ve Vrchlabí...
A nemohu si ji vynachválit. Nikam mě netlačili, opatrně našlapovali kolem a nechali porod přirozeně běžet. "Vy to zvládnete, a kdyby snad byly komplikace, jsme tu od toho, abychom pomohli," povzbuzovali mě. Jinde třeba často zbytečně spěchají, a tak píchnou ženě oxytocin na urychlení, a tím může dojít ke komplikacím, například i k velkému natržení hráze. Přitom by často pomohlo zvlhčit ji mokrou gázou.
Ale zase má porod rychleji za sebou. Jak dlouho jste rodila? Nezdála se vám ta bolest nekonečná?
První porod trval 14 hodin. Byla jsem strašně unavená a těšila se, až si odpočinu, ale zkrátit jsem ho nechtěla. Uklidňovala jsem se tím, že čím větší bolest je, tím dřív to skončí. Po porodu, díky hormonům, žena stejně nemá šanci usnout. Podruhé jsem rodila 12 hodin a opravdu jsem si to užila. Objevila jsem v sobě neuvěřitelnou sílu, z níž stále čerpám.
Co když budete jako dula u porodu a dítě zemře? Máte na to psychicky?
Žádné povolání, kdy pečujete o jiné, nemůžete dělat, když se nestaráte i sama o sebe. Pokud jsem psychicky zničená, musím si udělat čas sama na sebe a vědět, co mě zase nabije. Tohle se v žádné škole nenaučíte. Na to si musíte přijít.
Co nabije vás?
Knížka. Vydržím třeba tři hodiny v knihkupectví. Ráda si s knížkou poležím ve vaně, nebo si užiju cestu s holkama do Prahy. Jdeme pochopitelně do obchodu s knihami, navštívíme cukrárnu, zoo. Někdy jdu do kina nebo na večeři s manželovou nejstarší dcerou Míšou... Zatímco na Sázavě mám pořád nějaké povinnosti, odpočinu si paradoxně víc v Praze. Michal to má přesně opačně. Pracuje v Praze a na Sázavu si jede odpočinout.
Manžel dočte málokterou knihu
Jak je to s tím rozhodováním, kdo má hlavní slovo?
Doufám, že oba, jen na Michala musím pomalu, když mi jde o něco zásadního, moc si to přeju a Michal s tím nesouhlasí. Třeba i rok mi to trvá.
Střípky* Byly jsme s kamarádkama na večeři a pak zašly do baru Solidní nejistota. Michal mě oslovil prý proto, že jsem hezky tancovala. * Držím teď s Bárou dietu. Nesmíme cukr, pšenici, těstoviny, brambory ani ovoce. Bára kvůli zánětům příušní žlázy a mně bylinkář řekl, že mám oslabené ledviny a játra, a potvrdil mi to i čínský léčitel. * Michala mám v mobilu uloženého už od začátku jako "láska", on mě, myslím, jako "Verunka". (Poznámka autorky: to je pravda, stálo to na její vizitce, kterou mi Viewegh posílal). * Na premiéře filmu Případ nevěrné Kláry jsme byli v letním kině v Karlíně. Vzhledem k obsazení i ke jménu režiséra jsem od toho čekala víc. * V hypermarketech mám pocit, že ze mě všichni ti lidé kolem vysávají energii. Nakupovat je pro mě utrpení. Nedávno jsem potřebovala šaty na premiéru filmu, a když už jsem byla asi v desátém butiku, prohlásila jsem, že jestli už si tu něco nevyberu, tak půjdu v teplácích. * Na dovolenou pojedeme v létě tradičně do Chorvatska do oblíbeného bungalovu ve Starigradu na ostrově Hvar. |
To máte tedy výdrž a velký cit pro diplomacii!
No vidíte, a já mám pocit, že tu právě vůbec nemám, což on by vám potvrdil. Ale někdy to zvládnu, třeba v případě Sářiny školy. V září by měla nastoupit do první třídy, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že jí budu učit doma. Do školy v nedalekých Chotýšanech bude jezdit jen v pondělí, kde se dozví téma na celý týden. V Sázavě jsme tři rodiny, které jsou na domácím vyučování, a budeme naše děti učit společně.
Na rozdíl od manžela ale nemáte pedagogické vzdělání, což musel být jeden z jeho prvních argumentů proti...
... A také, že děti potřebují kolektiv... to neříkal jen on. Nakonec souhlasil až po roce nenápadně plíživého přesvědčování, že je při výuce lepší vycházet z toho, co děti právě zajímá, že všechny předměty se nemusí učit v lavicích, ale třeba na procházce, že učitelka má za čtyři hodiny výuky na každého z dvaceti žáků čas jen sedm minut...
Váš muž napsal také pohádky. To myslel na vás, když je nazval "pro unavené rodiče"?
Napsal je hlavně jako dluh své nejstarší dceři, které to kdysi slíbil. Naše holky je milujou. Už víc než rok je každý večer poslouchají z cédéčka a znají slovo od slova nazpaměť. A unavený rodič Michal je. Na rozdíl ode mě už totiž další dítě nechce. Dospělá a dvě malé dcery, adoptovaný devítiletý chlapec v Indii, který chce být policista a rád píše, ti mu úplně stačí. A teď jsme si pořídili místo třetího dítěte štěně retrívra.
Jaké máte s manželem společné zájmy?
Rádi běháme.
Opravdu? Pravidelně?
No já moc ne, protože nemám většinou hlídání, ale oba nás to baví.
Oba rádi čtete?
Oba čteme hodně. Já přečtu asi čtyřicet knih za rok. U těch Michalových poznám pokaždé podle záložky, jak se mu líbila. Většinou skončí na dvacáté až padesáté stránce. Málokterou knihu dočte až dokonce. Říká, že už ho spisovatel dál nemá čím překvapit. Když něco dočte, tak hlavně proto, že se mu líbí autorův jazyk a styl. Já zase naopak máloco odložím nepřečtené.
Ovlivnil váš čtenářský vkus?
Díky němu jsem se dostala ke knížkám, které mi dřív nepřišly do ruky, ale jinak já jsem vášnivá čtenářka všeho možného už od mala. Je to zvláštní, protože jsem ze zemědělské rodiny, v níž nikdo nečetl. Na čtení nebyl čas, jenže já četla večer v posteli pod pouliční lampou, která mi oknem svítila do pokoje.
Jste z pracovité rodiny.
Máma, strýc, teta, všichni chodili do zaměstnání - máma například dělala u Českých drah - a brzy ráno a po práci chodili ještě na pole: pěstovali zeleninu, kterou pak prodávali, a já, i když jsem si strašně přála s nimi okopávat, jsem hlídala své dva mladší bratry, bratrance a sestřenici. Pamatuji se, že jsme jeden čas měli na poli pět tisíc keříků rajčat, už jsem byla starší a mohla jsem je s rodiči zalamovat.
Jak to, že si holka ze zemědělské rodiny přála být zdravotní sestrou?
Měla jsem kamarádku Evu, která bydlela nad babičkou, a ta to studovala. A jak se učila, poslouchala jsem ji a nadchlo mě to. Uvažovala jsem později i o medicíně, ale na zdrávce nás zrazovali, ať to ani nezkoušíme. Biologii, chemii i fyziku jsme měli jen první rok. Myslím, že jim bylo jasné, že se znalostmi, které nás naučili, bychom se na medicínu nedostali.
Nakonec i zemědělství vás "dostihlo". Chcete tu prý v Sázavě pěstovat biopotraviny.
Dokonce jsme tu koupili políčko, ale pak jsem se od toho nechala odradit, že je to moc práce a se dvěma malými dětmi bych to nezvládla. Ale života bez chemie se nevzdávám. Postupně ji všude ve svém životě nahrazuji. Začala jsem dětskou přírodní kosmetikou, pak přišly prací prášky a postupně potraviny a zelenina. A teď jsme se dohodli s místní ekofarmou a začali s bedýnkama.
To je co?
V Německu to skvěle funguje. U nás v mateřském centru kamarádka Anička založila BIOklub a po půl roce si k tomu vzala na starost i biobedýnky. Objednává u místních ekozemědělců zeleninu a ovoce a pak ji vozí zájemcům v biobedýnkách až před dveře. Anička si bioprodukty napřed nakupovala jen pro sebe, pak i svým známým a teď už má ten farmář tolik práce, že už další objednávky nepřijímá. Pro mě je to skvělý, protože téměř nemusím jezdit na nákup. K zelenině si u ní objednávám i jogurty, sýry, salámy, maso, rýži a všechny mycí a prací prostředky. Dokonce tento týden i bioryby.
Vraťme se ještě k rodině. Nikde nemluvíte o svém otci...
Rozvedl se s mamkou, hned jak jsem se narodila, a tři roky nato emigroval do Kanady. Viděla jsem ho poprvé v sedmnácti letech, když přijel na můj maturitní ples, a pak v Praze ještě tři roky poté. Za dědou, jeho otcem, který žije na Slovensku a je stejně jako tátova sestra akademický malíř, jsem jednou jela a občas si telefonujeme. Do osmi let mě pak vychovával otčím, ale i s ním se máma rozvedla.
Co dělají bratři?
Jeden bohužel zemřel, to jsem byla zrovna těhotná se Sárou. Měl těžké astma. Došel ještě na pohotovost, ale tam se udusil. Bylo to strašný a máma se s nemocnicí dokonce soudila. Marně. Bylo mu jednadvacet. Druhému je teď už pětadvacet a žije pořád s mamkou. Občas mu zavolám, ale nestýkáme se tak často. S mamkou bohužel taky ne.
Co se stalo?
Už jako dospělá jsem se dozvěděla, že máma nám neříkala vždy pravdu, ale spíš jen to, co se jí hodilo. Třeba že od nás otčím odešel, protože si našel mladší. Ve skutečnosti si jí našel až po třech letech. Tvrdila, že si nás nechtěl brát na víkendy, ale nebyla to pravda... Bohužel jsme měly mezi sebou i neurovnané finanční záležitosti a ty narušily náš vztah. Trvá to už pět let. Ráda bych, aby se vše napravilo. Moc bych si přála mít celou rodinu a dcery babičku, protože ona by byla skvělá babička. Mrzí mě to, je to jediná věc, kterou bych si ve svém životě přála změnit.
Očima autorkyVeronika Vieweghová je aktivní žena, jak má ostatně napsáno na svém hrnku od čaje. Než jsme probraly všechny její kurzy, záliby i starosti, které řeší, utekly na terase jejich krásného domu v Sázavě dvě příjemné hodiny. Za touhle idylkou se Michal Viewegh rád vrací domů. I když ta pohoda dá Veronice často dost zabrat, dokáže být stále veselá a milá. Trochu jsem se bála, že se při autorizaci zalekne vlastní bezprostřednosti, ale diplomaticky zmírnila opravdu jen pár drobností. Trpělivá a ochotná byla i při focení, které prý vůbec nemusí. Což je docela škoda, protože na fotografiích ještě víc vyniklo, jak moc je hezká. |
