Ona
Veronika Gajerová

Veronika Gajerová | foto: Lucie Robinson

Nejhorší bylo manželovo lhaní, říká o nevěře herečka Veronika Gajerová

  • 118
V seriálu Ordinace v růžové zahradě hraje razantní sestru Zuzanu, v dabingu propůjčila hlas temperamentní Samanthě ze seriálu Sex ve městě, do jejíhož života monogamie rozhodně nepatří. Pro Veroniku Gajerovou je přitom věrnost jedna z nejdůležitějších věcí ve vztahu.

Vizitka

  • Narodila v Praze před 49 lety. Pochází z rodiny filmového režiséra Václava Gajera a herečky Naděždy Gajerové-Mauerové. Vystudovala pražskou konzervatoř.
  • Ve filmu debutovala v roli učnice Moniky v Housatech, hrála v Divokém koníkovi a Copak je to za vojáka. V poslední době například ve filmu Habermannův mlýn.
  • Divadelní kariéru začínala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a v Divadle E. F. Buriana v Praze, od roku 1994 je v Divadle ABC. Hraje například v představeních Všechno na zahradě, Holky z kalendáře, Pan Kaplan má třídu rád, Bedřich Smetana: The Greatest Hits a další. Zpívá a pravidelně koncertuje.
  • Je výraznou osobností českého dabingu. Titulní roli namluvila ve francouzském kriminálním seriálu Julie Lescautová, její hlas zní v seriálech Městečko Twin Peaks a Sex ve městě.
  • Má dvě děti - Kryštofa (15) a Elišku (10).

Samantha je žena, které je jedno, co si o ní myslí ostatní, tradiční vztahy jí nic neříkají a monogamii pokládá za nepřirozenou. Je to žena vašeho gusta?
Já jsem z herečky Kim Cattrall v téhle roli nadšená. Nic nepřehrává, je herecky přesně na hraně komedie, a přitom přirozená, s lehkou nadsázkou, ale jinak se přiznám, že tohle není typ ženy mého ražení.

Proč ne?
Ona nechce rodinu, v partnerských vztazích se neváže, věrnost je slovo, které nezná, zatímco já jsem rodinný člověk, vzájemná důvěra a otevřenost je pro mě ve vztahu jedna z hlavních věcí a věrnost je věc, na které partnerství stavím. Můj a její život jsou naprosto odlišné světy.

Které ženy proplouvají životem snáz - ty jejího ražení, nebo ženy jako vy?
Zdá se, že spíš typy jako Samantha, ale nenechte se mýlit, je to jen zdání. Obvykle vyhrává ten, kdo se věcmi moc netrápí, kdo má míň empatie, takové to poživačné ego, jako je Samantha, ale je to jen zdání. I na takové jednou dojde. (smích)

Po kterých ženách muži touží?
Po obou dohromady! (smích) Každý chlap je kohout a nemá problém s paralelním vztahem, nejraději by měl stálou partnerku, která mu vytváří zázemí, a k tomu milenku, monogamii muži nemají v genech.

Jak vám šlo dabování Samanthy, která polovinu svého času tráví s muži v posteli a druhou část tím, že o sexu velmi otevřeně mluví?
Všechny čtyři jsme se z počátku strašně styděly a byly jsme velmi opatrné, ale někdy tak u desátého dílu jsme si na ten styl zvykly a už nám to přišlo naprosto přirozené.

Je obtížné dabovat postelové scény, kterých je v případě této postavy spousta?
Je to součást profese, nedělalo mi to problém, ale pravda je, že občas se přihodí nejrůznější kuriózní věci. Zažila jsem jednoho kolegu, který daboval anglického herce, jak stoupá vzhůru do točité věže. To stoupání bylo tak intenzivní a dlouhé, že při třetím opakování desáté smyčky kolega omdlel.

Kim Cattrall v jednom rozhovoru řekla: "Po čtyřicítce zjišťuju, že čím míň se líčím, tím líp vypadám. Stárnutí vůbec zlepší hodně věcí. S výjimkou mužů." Souhlasíte s jejím tvrzením?
Určitě. Vím, že se to říká, ale já bych opravdu nechtěla, aby mi bylo méně, všechno je tak, jak má být. Nevadí mi ani vrásky, to jsou pro mě nepodstatné věci, které neřeším. Nechci, aby to působilo jako fráze, ale s věkem jsem se dostala do takového stavu, že jsem ráda za to, co je a co mám. Všichni si víceméně pořád na něco stěžujeme. Když prší, tak se nám to nelíbí, když je horko, máme s tím také problém, málokdy si řekneme, že jsme spokojení.

DIVADLO FUNGUJE JAKO PSYCHOTERAPIE

Vůbec nikdy si na nic nepostěžujete?
Ale jasně že ano, když už mám moc práce a nestíhám, nezvládám rodinu, děti, psa, třeba mi není dobře, přitom musím hrát, tak si postěžuju. Na druhou stranu v tomhle je divadlo vynikající, protože díky své profesi snadno zaháním psychické chmury. Když se musíte soustředit na svoji roli, zapomenete na své vlastní problémy. Proto se divadlo používá jako psychoterapie.

Za rok vám bude padesát a to je věk, kdy spousta žen přijde o práci a novou jen těžko shání, protože slyší, že jsou "staré". Je to diskriminace?
Nechápu, co je to za trend, a nerozumím tomu, odkud vlastně přišel. Podle mě ženy po čtyřicítce nabírají na vnitřním, ale i fyzickém půvabu. Nejenže jsou nejpřitažlivější, ale také dovedou udělat i největší objem práce díky svým předchozím zkušenostem. Zároveň už většinou nemají malé děti a mohou se práci naplno věnovat. A místo toho, aby si je firmy předcházely, tak jednoho dne přijde šéf a řekne, že chce mladou holku, která nic neumí. Mládí samo o sobě není žádná zásluha, ale žena, která na sobě pracuje a zraje jako víno, to je nádhera!

Platí to i v herecké profesi?
Jistě, pozoruju to na svých kolegyních, kterých si lidsky i herecky velmi vážím, třeba Jitce Smutné, Simoně Stašové, Zlatě Adamovské. Čím jsou starší, tím víc hrajou. I já sama to tak mám, pracovně si nemám na co stěžovat. Herectví je cesta na celý život, to není řemeslo, které se okamžitě naučíte. I v momentě, kdy za sebou máte nějaký věk a zkušenosti a nahlédnete do té herecké kuchyně, zdaleka z vás ještě není výborná herečka.

KDYŽ JSEM BYLA VE VĚKU SVÉHO SYNA, BYLA JSEM MNOHEM HORŠÍ

Zkoušíte, hrajete v divadle, k tomu natáčíte v televizi. Kolik času máte sama na sebe?
Moc ne, ale je pravda, že děti už jsou hodně samostatné, a i když s patnáctiletým Kryštofem už cloumá puberta a občasné náznaky pozoruju už i na desetileté Elišce, musím říct, že spolu s naší labradorkou Vanilkou jsme doma dobrá smečka. Abych mohla normálně funguvat, neobejdu se bez procházek se psem a s dětmi. Když už ne po lese, tak alespoň po Stromovce nebo někde po jiném parku. Relaxuju tichem, klidem a přírodou.

Jakou jste vy sama měla pubertu?
Asi hroznou, daleko horší, než mají zatím moje děti a než vidím na dětech ve svém okolí. My jsme byly nedávno s dcerou na Šumavě a Kryštof zůstal poprvé sám doma pět dnů. Měla jsem divný pocit, že ho nechávám samotného, i z toho, co se u nás bude dít, že bude třeba pořádat mejdany. A když jsem se s tím psychicky smířila a vrátila se zpátky domů, byla jsem hrozně překvapená, že byt byl naprosto netknutý. Nádobí bylo v myčce, jídlo, které jsem mu navařila, snězené, všechno bylo až podivně v pořádku. Nedalo mi to a Kryštofa jsem se zeptala, jestli ho nenapadlo uspořádat mejdan. A on na to, že se ho sice kluci ptali, proč nic neudělá, ale že o to nestál.

Co těch pět dní dělal?
Byl doma, četl si, učil se a stýskalo se mu po nás... Tak na to já musím říct, že v jeho věku jsem byla mnohem horší. Mít byt sama pro sebe, tak by u nás mejdany byly každý den. Já jsem se strašně brzo toužila osamostatnit, také jsem jednou dokonce utekla z domova a moje maminka to velice vlídným způsobem vydýchávala. Stála při mně, přišla pak za mnou do podnájmu přemlouvat mě, že bych se měla vrátit domů a dostudovat. Jenže já když se zamilovala do kluka, tak to byl výbuch. Šla bych s ním až na druhý konec světa.

Kdo byla vaše první velká láska?
Pavel Kříž, s ním jsem na ten podnájem ještě ve škole opravdu odešla, ale maminka tam za námi přišla a řekla: "Děti, tady takhle nemůžete žít, pojďte bydlet k nám domů." A tak se Pavel ocitnul u nás.

S Pavlem Křížem jste byla jedenáct let, on nakonec na druhý konec světa šel, ale bez vás. Proč jste nešla s ním?
On chtěl žít v Kanadě, já emigrovat nechtěla. Chtěla jsem tu zůstat kvůli rodině a taky abych mohla hrát české divadlo. Byli jsme mladí, ten vztah se nakonec po těch letech přežil, každý jsme měli jinou představu o životě. A potom přišel můj muž, druhá velká láska.

Váš muž? Myslíte tím režiséra Petra Kracíka, s ním jste dlouhá léta žila?
S Pavlem i Petrem jsem měla svatbu, sice nebyly oficiální, ale pro mě znamenaly mnohem víc než klasický obřad. A s Petrem mám navíc dvě děti a byli jsme spolu sedmnáct let, proto říkám muž.

Děti jste měla relativně pozdě. Dnes desetiletá Eliška se vám narodila skoro až ve čtyřiceti. Považovala jste se za starou maminku?
Vůbec ne, taky proč, naopak v porodnici byly daleko starší maminky než já, byly tam i sedmačtyřicetileté ženy.

Přijde vám přirozené mít v takovém věku dítě?
To je strašně individuální, mluvila jsem o tom i s lékařem, protože jsem jeden čas uvažovala ještě o jednom dítěti. A on potvrdil, co si o tom myslím já. Některá žena může být biologicky i duševně stará na dítě ve třiceti, jiná v sedmačtyřiceti celkově výborně připravená. Dříve bylo normální mít dítě ve vyšším věku, neexistovala antikoncepce, vše určovala příroda, vždyť třeba Josef Lada se narodil mamince v padesáti.

Souviselo odkládání mateřství s vaší kariérou?
Ne, absolutně ne, ale já na děti nebyla zralá. Nechci si ubírat věk, ale puberta mi vydržela hodně dlouhou dobu. S Petrem jsme si nejdřív pořídili labradora a přes něj mě přepadly mateřské pudy. Najednou jsem se probudila a věděla, že děti moc chci. Úplně se mi přerovnaly hodnoty, zjistila jsem, že divadlo není až tak důležité, ale naopak nejdůležitější jsou úplně jiné věci.

Kdy vám samotné puberta skončila?
Otázka je, jestli mi vůbec skončila. (smích) Ale ne, asi jo, teď už můžu zodpovědně říct, že je to tak pár let, co mi skončila. V momentě, kdy jsem začala pozorovat, že se nachyluje čas mých rodičů k odchodu, řekla jsem si: "Tak, teď už musím dospět, konec blbnutí!" Ne že bych do té doby nebyla zodpovědná, ale jakmile má člověk maminku, tak je pořád tak trochu takový puberťák a dítě.

Velká láska s Petrem Kracíkem nakonec měla i "velký konec". Ve dvaačtyřiceti letech jste zůstala s dětmi sama a váš partner odešel k mladší ženě, Tereze Kostkové. Byla to rána z čistého nebe, nebo jste něco tušila?
Petr mi nic neřekl, ale já tušila, že se něco děje, a v momentě, kdy jsem začala víc pátrat, jsem se začala i víc věcí dozvídat. Asi nejhorší na tom bylo to jeho lhaní, mlžení a že od nás několikrát odešel a zase se vrátil, až jsem nakonec řekla dost.

Dnes byste udělala radikální řez?
K tomu musí člověk sám dojít, musíte tu pupeční šňůru nechat dotepat. Taková ta gesta, co radí kamarádky, že máte dát kufry za dveře, to nefunguje, protože se z toho většinou zhroutí ten, kdo je za dveře postavil. Nejlepší je udělat, co cítíte, i když možná máte pocit, že se ponižujete. Mně ty návraty a odchody pomohly ujasnit si, že takhle žít nechci, a během té doby jsem našla sílu na ten rázný krok a stát si na něm. Když děláte gesta, muž to pozná a je vám to k ničemu.

Měla jste strach zůstat sama?
Bála jsem se, ale pak jsem došla k rozhodnutí, že než žít v nefunkčním vztahu a dusné atmosféře, která se bude přenášet na děti, bude lepší rozchod. Samozřejmě všechno děláte pro děti, ale většinou se pak stane, že když vyrostou, vyčtou vám, v čem žily, že by mnohem raději byly, kdybyste se rozešli. Já si Petra vážím jako režiséra, ředitele divadla a jsem ráda, že s ním mám děti, ale my dva jsme každý tak jiný a od života chceme něco úplně jiného, že rozchod byl zjevně to nejlepší.

Existuje nějaká univerzální rada ženám, které se v podobné situaci ocitnou, jak se s ní co nejméně bolestivě vyrovnat a vyřešit ji?
Člověk se nesmí bát se ozvat a já mám pocit, že to vůbec nějak celkově souvisí s dobou, že jsme se zase ocitli v atmosféře strachu. Jako jsme se dřív báli komunistů, tak se dneska bojíme ve vztazích o vztah, ale i v práci o práci. Přestože to zdánlivě vypadá, že všechno musí dopadnout ještě hůř, není to tak. A hlavně v sobě máte čistý stůl, že jste se pokusila o změnu, že jste se nebála říct, co se vám nelíbí, že jste se ozvala. A také platí, že nikdo za vás nic neudělá.

Takže nemlčet, ale ozvat se i za cenu možných nepříjemností?
Vím, že kolikrát ženy mají doma muže, kteří je bijí, zastrašují, dějí se u nich opravdu hrozné věci, ale je důležité si nenechat ubližovat a třeba vyhledat pomoc, protože čím víc se ustupuje, tím víc si ten druhý dovolí a tlak stupňuje. Když uděláte ten rázný řez, většinou se agresor, který je ve skutečnosti hrozný slaboch, složí.

Jak byste charakterizovala období, v němž se právě nacházíte?
Naprostý přelom všeho, obrovská změna. Začínají mě opouštět lidé, kteří tvořili pilíře mého bytí - rodiče, najednou si musím zvykat na život eventuálně bez nich. Na druhou stranu poprvé v životě cítím naprostou svobodu a zdá se, že jsem teď konečně šťastná.