Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Věra Nosková: Na úspěch musela čekat do osmapadesáti

  0:40aktualizováno  0:40
První knížku si vydala sama, dnes patří k našim nejprodávanějším spisovatelkám. Úspěch má u čtenářů i kritiky. Čekat na něj ale musela až do osmapadesáti let.

Věra Nosková - "Na mládí vzpomínám bez nostalgie" | foto: Josef VostárekMF DNES

Věra Nosková se narodila v roce 1947 v Hroznětíně. Vyrůstala ve Strakonicích. Po roce 1989 pracovala v žurnalistice, psala hlavně reportáže, rozhovory, fejetony a články popularizující vědu. Vyšlo jí zatím šest knížek, prorazila ale až čtvrtou z nich, románem Bereme, co je, za který byla nominována na cenu Magnesia Litera, za román Obsazeno na Cenu Josefa Škvoreckého a za knížku kratších textů a povídek Ať si holky popláčou na Cenu Boženy Němcové. Bývá, mimo jiné, kritiky i čtenáři chválena za bohatý a odlehčený styl a jazyk. Žije v Praze-Bubenči, s manželem oslaví 33 let společného života. Má dva dospělé syny Jirku a Tomáše.

Do puberty žila s nově provdanou matkou, otčímem a dvěma bratry docela šťastně. Později se matčin odpor k bývalému manželovi přenesl na dceru, která vrůstala do jeho podoby. Měl drsné projevy a vyústil do celoživotního odcizení.

První básničku napsala v devíti letech. Už tehdy pocítila silnou chuť psát. Nicméně i přes různé literární rozběhy vydala svůj první úspěšný román až v osmapadesáti. Vystudovala ve Strakonicích gymnázium. "Podala jsem si přihlášku na vysokou, ale když mi přišla pozvánka k pohovorům, matka ji ztopila. S rodinou jsem se rozešla. Odešla jsem z domova ze dne na den a nevěděla jsem, kde složím hlavu."

Do revoluce vystřídala šestnáct zaměstnavatelů. "Byla jsem fluktuant i proto, že žádná z těch profesí mi nepřirostla k srdci, navíc jsem dostávala nižší plat než vyučení kolegové. Maturita z gymnázia nikoho nezajímala. Byla jsem vlastně outsider."

Když se dostala do vysněné Prahy, nechala se zaměstnat jako učitelka ve školce, ale poučena životem "bez papírů" vystudovala střední pedagogickou školu.

"Prvního září matky přiváděly tříleté děti, nakonec jich bylo třeba čtyřicet. Věšely se mi kolem krku, brečely, nestačila jsem jim utírat nudle, srdce mě z nich bolelo a hlava třeštila. Když jsem to vyčítala ředitelce, opáčila, že soudružky v Sovětském svazu mají ve třídě dětí padesát."

Po revoluci začala pracovat jako novinářka v Českém deníku. "Vrátivší se emigrant Jan Kudláček nechtěl v redakci pragmatiky zatížené bývalým režimem. Bylo sympatické i to, že vyžadoval od zaměstnanců lustrační osvědčení."

Spolupracovala s rozhlasem, vystřídala několik tiskovin, naposled pracovala v Hospodářských novinách v příloze Věda a lidé. Každý týden musela alespoň trochu nahlédnout do jednoho vědního oboru. "Bylo to hodně náročné, ale uspokojovalo mě to. Vědci jsou mi blízcí svou střízlivostí a racionalitou."

V roce 1995 spoluzaložila s Jiřím Grygarem a několika vědci a novináři Český klub skeptiků Sisyfos - spolek lidí, kteří vyznávají kritický rozum.

Už téměř pět let se snaží psát denně. "Když jsem se totiž třeba čtrnáct dní k rozepsané knížce nedostala, postavy mezitím zdřevěněly, odcizily se mi." Ani svým blízkým se nesvěřila s tím, že píše román. Hustila prý jako vždycky cosi do počítače, na to byli doma zvyklí, žádná tvůrčí muka nepředváděla.

"Nesvěřila jsem se ani s tím, že mi rukopis dvě nakladatelství odmítla, jsem prostě taková tichá voda. První vydání Bereme, co je jsem si financovala ze svých skromných úspor. Manžel zíral, když nám do bytu najednou stěhovali čtyři metráky knížek. Je noční pták, kolem sedmé ještě tvrdě spí. Když jsem druhý den viděla, že v sedm ráno svítí, myslela jsem si, že je nemocný. Ukázalo se ale, že v noci začal neprozřetelně číst a pak nemohl přestat. Konečně o románu začali psát recenzenti, a k mému úžasu pochvalně, takže se dalších vydání ujalo nakladatelství Abonent ND."

Bereme, co je je román o dospívání na malém městě, v druhém díle Obsazeno se hrdinka Pavla dostane do vysněné Prahy, kde o ni ale nikdo nestojí. Teď dokončuje třetí díl, Víme svý. "Nepsala bych ho, kdybych si nemyslela, že bude nejlepší, i když asi nejdrsnější. Děj se bude odvíjet v době normalizace v pohraničním městečku." Závěrečný román triologie by měl vyjít letos v září, na jaro autorka chystá povídkovou knížku Ve stínu mastodonta.

Spisovatelka připouští, že teď prožívá nejlepší období života. "Mládí bývá zatížené tím, že člověk nic nemá, ničím není, není brán většinou vážně a kdekdo s ním chce manipulovat. Já na něj vzpomínám bez nostalgie. Naši synové jsou už na tom mnohem lépe. Cestují po světě, mají podporu rodiny a ani společnost je a priori neodmítá. Dnes bych už ani já nečekala na vydání knížky třináct let - tak dlouho jsem se pokoušela o svou první knížku, básnickou sbírku - ale jen pár měsíců. Můžu si knížky dokonce vydávat ve vlastním nakladatelství."

Autoři:






Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Příběh Karolíny: Expřítel nevěří, že je konec. Pořád to na mě zkouší

S přítelem jsem vydržela dva roky a i to bylo až moc. Udělal si ze mě služku, pokladničku a hlídal mě na každém kroku. Pokoj od něj nemám ani po rozchodu,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Terezie: Děti mi vyčítají, že upřednostňuji jejich sestru

Jsem matkou tří dětí. Všechny už jsou dospělé a zatímco dvě nejstarší žijí spořádané životy, nejmladší dcera se tzv. nepovedla. Už od puberty s ní jsou jen...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.