Když v roce 2006 přebírala v televizi titul Žena roku, Karel Svoboda jí řekl: "Jsem na tebe hrdý, ženo! Všude o tobě píšou, začínáš být slavnější než já. Už mě nepotřebuješ." Tak to alespoň Vendula Svobodová tvrdí v knize Téma na román, která o ní před několika dny vyšla.
Těžko mohl tušit, kolik v tom bude pravdy. Kdyby viděl, co se kolem ní dělo v loňském roce, asi by nevěřil. Slavnější než on se skutečně stala. Tedy, pokud slávu měříme počtem článků. Za rok se v novinách a časopisech objevily stovky jejích fotografií. Od těch, kdy se utrápená po smrti manžela prochází se synkem, přes ty, na nichž je nahoře bez, až po záběry z večírků, kde se objímá s různými muži.
Téměř každý na ni má nějaký názor. Její jméno přitahuje pozornost jako magnet. Což je zvláštní, vždyť není slavná herečka, zpěvačka, politička ani sportovkyně. Kdo ji chce odsoudit, řekne, že si postavila kariéru na smrti dcery a slavného manžela. Ale jaká je doopravdy žena, která vzbudila takový rozruch?
Oběť senzacechtivých novinářů, kteří vydělávají na jejím tragickém příběhu? Zdatná obchodnice, která se snaží využít jména svého muže, a získává tak peníze pro svůj Nadační fond Kapka naděje? Nebo dokonce jen sama pro sebe? Je tu i třetí možnost. Obyčejné děvče, kterému se zalíbilo být středem pozornosti. Rozhodně byl rok 2007 jejím rokem. Bohužel, tím nejsmutnějším způsobem.
Zkusme si představit, co všechno prožila. Pokud to tedy vůbec jde. Jste pětatřicetiletá žena, máte malé dítě. Vymodlené dítě, před sedmi lety vám jedno zemřelo. Přijedete domů a najdete manžela s prostřelenou hlavou. Předtím jste s ním telefonovala, zabil se krátce poté, co jste položila mobil. Co bude dál? Zkolabujete? Nacpete se prášky a budete dva dny spát? Dlouho nebudete s nikým mluvit? Prostě se zblázníte? Tak nějak si to představujete?
Vendula Svobodová pár dnů po smrti svého muže poskytovala rozhovory pro noviny i televizi. Za tři týdny se nechala nafotit jako modelka pro kampaň návrhářky Taťány Kovaříkové. A na pohřeb si pečlivě nalakovala nehty, což jí mnozí vyčítali. Tak se prý vdova nechová. "Byla to ta poslední věc, kterou jsem mohla pro Karla udělat. Měl rád, když jsem o sebe pečovala," hájí se ona.
Problém je v tom, že Vendula Svobodová není obyčejná vdova, o níž si vypráví akorát tak poštovní doručovatelka s prodavačkou v malém městě. Jejího muže Karla Svobodu znal každý. "Vendula je typ, kdy emoce jdou před rozumem," říká Michaela Remešová, která ji zná přes deset let. "Tím, že o sobě mluví, se jí ulevuje. Léčí tím svou bolest. Kdo má právo ji soudit? Lidé jí vyčítali, že nedrží smutek. Proč? Zkrátka žije podle vlastní víry. Židé rok smutku nedrží. Nedávají žal najevo na veřejnosti, nenosí černé pásky, nesedí doma. Truchlí jiným způsobem," vysvětluje.
Podobně mluví její další přítelkyně, Milada Karasová, majitelka modelingové agentury, která pracuje v Nadačním fondu Kapka naděje: "Často Vendule říkám, že by se měla naučit ovládat. Nemá zábrany, říká, co si myslí, je emotivní. Výsledek? Lidé ji mají bezmezně rádi, nebo ji nenávidí. Nic mezi tím."
"Snad je pořád víc těch prvních," říká Svobodová.
Knížka mých zpovědí? Opravdu vyjde?
Když se novináři Venduly Svobodové před měsícem ptali, co si přeje k Vánocům, odpověděla: Zrušit bulvár. Jenže, je středa 23. ledna 2008 15 hodin a v pražské restauraci Gott Gallery se chystá křest knihy o Vendule a Karlu Svobodových. Jmenuje se Téma na román, napsaly ji Michaela Remešová, jejich blízká známá, reportérka deníku Blesk, mezi novináři považovaná za odbornici na pikantnosti o známých lidech, a její redakční kolegyně Milada Čechová.
Autorky tvrdí, že jde o neautorizované zpovědi obou manželů. Výraz "neautorizované" znamená, že jim vše, co je v knize, manželé údajně řekli, ale před vydáním neviděli její konečnou podobu. "Vendula samozřejmě ví, že jsme knihu napsaly, ale nečetla ji. Nechtěla," říká Milada Čechová. "Ví, že vyjde," potvrzuje Michaela Remešová. "Nepřeje si však, aby s ní byla spojována. Ale na křtu bude," tvrdí.
Den předtím, telefonát s Vendulou Svobodovou: "Cože? Ta knížka opravdu vyjde?" diví se. Vyšla. Po pár stránkách čtenář neví, zda sní, či bdí. Červená knihovna je v porovnání s tím čtení pro prvňáky. Autorka kupříkladu líčí, kterak jí Vendula Svobodová vyprávěla o zálibě svého muže ve dvou partnerkách najednou: "Byla jsem strašně nezkušená... Postupem času jsem zjistila, že Karel vedle sebe potřebuje dvě ženy. Dělala jsem to jen kvůli němu. Tak hodně jsem ho milovala..." A popisuje, že jejím úkolem bylo vyhledávat hezké ženy, které pak s nimi trávily večery ve třech, i to, které známé zpěvačky byly Svobodovými milenkami.
To už by stačilo, ne?
"Někdy až žasnu, co všechno na sebe řekne," připouští Michaela Remešová. To je od novinářky zvyklé popisovat detaily ze soukromí hvězd pozoruhodná věta. Ale znovu ukazuje povahu Svobodové: s horkou hlavou, bez přemýšlení něco napovídá a pak se tomu sama diví. Jako by se jí svět v poslední době vymkl z rukou a ona nad děním kolem sebe ztrácí kontrolu.
Její komentář ke vzniku knihy je jiný než tvrzení autorek. "Ta věc nikdy neměla vyjít. Nesouhlasím s ní, nečetla jsem ji a nemohla k ní nic říct. Je to věc jejich svědomí," tvrdí. Jenomže zase to má jedno ale. Nemůže popřít, že s autorkami mluvila. "Jsem horká hlava, ukecaná stejně jako Karel. Teď platím za život s ním. Nadávám si, že jsem některé věci kdy řekla."
Ve Vendule Svobodové je těžké se vyznat, ale snad každého napadá: Proč to, proboha, dělá? Na jedné straně si stěžuje, že na ni po smrti manžela novináři pořádají hon, na straně druhé s nimi otevřeně mluví, svěřuje se s intimnostmi. "Jedna z možností je snaha získávat pozornost, a pomáhat tak své nadaci. Druhá, že chce být celebrita Vendula Svobodová, ne jen manželka celebrity Karla Svobody," míní mediální analytik Milan Kruml. Obrovský zájem, který tato žena dokáže vyvolávat, nepovažuje za nic divného: "Když se podíváme zpátky, do doby smrti Karla Svobody se žádná skutečná pecka kolem českých celebrit neudála. Všechno to byly malichernosti nebo události, které známí lidé sami inscenovali, aby se o nich mluvilo. Toto však byla mimořádně silná událost. A ukázalo se, co odjakživa platilo a platit bude: když si celebrita nechá bulvární novináře nakukovat do soukromí, nemůže se divit, že tam nakukují i ve chvílích, kdy jí to není příjemné."
Svobodová je při rozhovorech velmi dobrou společnicí. Má hluboký hlas, hlasitě se směje, je od rány. A není hloupá. Umí poutavě vyprávět a ještě před lety se zdálo, že je jí svět showbyznysu k smíchu. Celkem věrohodně vypadaly její ironické věty, že do takové společnosti tedy rozhodně patřit nechce. Dělala si legraci z toho, jak ji jistá zpěvačka jela navštívit rovnou s fotografem a ona na to koukala jako spadlá z višně. Nerozuměla tomu, proč se chce za každou cenu objevit v tisku. Jenže netrvalo dlouho a na titulních stranách se zalíbilo i jí. Stala se součástí toho, čemu se sama dřív vysmívala.
Vydobyla jsem si doma respekt
Vendula Svobodová měla pozornost vždycky ráda. Z dřívějších rozhovorů je jasné, že jí vadilo, pokud ji někdo považoval pouze za hezkou mladou partnerku slavného skladatele. "Zpočátku bylo těžké vystoupit z jeho stínu a mnozí mi dávali pořádně sežrat, že jsem jen mladá manželka známého muže," řekla v jednom z rozhovorů pro MF DNES. Nebo: "Moji rodiče mají u Berounky krásný dům. Máma vždycky říká: Ať si lidé nemyslí, že jsi třela bídu s nouzí, než sis vzala Svobodu." Nebo: "Karel původně nechtěl, abych pracovala. Ale v tu chvíli jsem si taky vydobyla respekt doma. Musela jsem se snažit něco dokázat vně vztahu, abych si vydobyla respekt uvnitř."
Svobodová nikdy nebyla typ ženy, která by jen poslušně kmitala po domě a čekala u dveří s tácem buchet, až se slavný manžel objeví doma utahaný z práce. "Karel nemohl čekat, že si vzal domácí puťku," popisuje rodinný přítel Janis Sidovský. "Kdyby neměla nadaci, založila by si nějakou agenturu. Doma by nevydržela, zbláznila by se tam." Jinými slovy: není typ Ivany Macháčkové a dalších, které se vzdaly vlastní kariéry a navenek poslušně plní roli manželky. To se Vendule rozhodně nedá vyčítat.
Zpočátku to přitom vypadalo, že se jejich manželství bude vyvíjet úplně jinak. Jí bylo dvacet a nosila rovnátka a copy, když jako sekretářka polila Karla Svobodu kávou v kanceláři Strany podnikatelů, za kterou zkoušel kandidovat ve volbách. Byl rok 1992 a jeho manželka tehdy umírala na rakovinu. Vendula měla přítele. Svoboda se zastavoval v její kanceláři, povídali si. Byl mezi nimi věkový rozdíl čtyřiatřiceti let. Když jeho žena zemřela, začali spolu chodit. Bral ji do světa na výlety, do společnosti a ona byla čím dál víc okouzlená. Občas jí někdo z jeho známých řekl, že je jeho první ženě podobná. A že se i stejně chová.
Když jí bylo dvaadvacet, nastěhovala se do Svobodovy vily v Jevanech a vzali se. Svoboda měl z prvního manželství dvě děti. Sedmnáctiletá dcera se odstěhovala k příteli, o třináctiletého syna Petra se začala starat Vendula. Z dvaadvacetileté dívky se stala profesionální manželka v domácnosti. Nakupovala, vařila. Narodila se jim dcera Klára. Z banálního nachlazení, které nešlo vyléčit, se vyklubala smrtelná leukemie.
Já mluvila, Karel mlčel
"Poprvé jsem Vendulu viděl v nemocnici. Zlomenou, nechápající," vzpomíná onkolog Pavel Boček. "Později byla odhodlaná, povzbuzovala i ostatní mámy na oddělení." Ti dva společně založili Nadační fond Kapka naděje, která shání peníze na lepší vybavení oddělení pro děti s poruchami krvetvorby. Dva dny předtím, než byla nadace ofi ciálně zaregistrována,malá Klára zemřela.
"Nemohla sedět čtyřiadvacet hodin v Jevanech a smutnit nad prázdným dětským pokojem," vysvětluje Pavel Boček. "Řekla si, že pomůže alespoň jiným, když nemohla pomoct Kláře. Setkal jsem se s řadou reakcí, které přicházejí po smrti dítěte. Někdo se uzavře do sebe. Často to vede k rozpadu manželství, jindy se tím utuží. Někoho neštěstí podnítí k dobročinnosti. Vendula měla až bojovnou náladu. I za cenu, že to jejímu manželství přinese rozpory. Odmítla hrát roli smutné matky, stejně jako předtím odmítala dělat dekoraci slavnému muži," říká.
"Mezi manželi Svobodovými tehdy docházelo k velkým hádkám a Karel si přál, aby Kapka naděje vůbec nevznikla," vzpomíná Sidovský. Vendula tehdy začala chodit s přáteli po večerech do restaurací, dost pila. Sama o té době říká: "Karel o tom prostě nechtěl mluvit, já naopak chtěla. Dnes ho chápu, ale tehdy jsem si našla lidi, kteří se mnou mluvit chtěli, a Karel ty, kteří s ním chtěli mlčet."
Z nadace vybudovala jednu z nejznámějších charitativních organizací. To se jí to sbírá peníze, když Svoboda zná spoustu bohatých a vlivných lidí! říkalo se. Mělo to i druhou stránku. Proč dávat peníze právě jí, když je dost bohatá? říkali jiní.
Projevila se však jako zdatná obchodnice. Pořádala charitativní koncerty a umělcům bylo hloupé odřeknout, natož chtít honorář, když organizátorkou je žena skladatele, kterého všichni potřebovali. Nezapomínejme, Svoboda byl v českém showbyznysu značka. Jeho hity udělaly z mnoha začínajících zpěváků hvězdy.
Podnikatelé a manažeři ochotně přispívali, protože jim jméno Svobodová připadalo důvěryhodné a zajímavé.
Náznaky megalomanství a nedostatek citu pro míru se však u Venduly Svobodové projevovaly už tehdy. Například když Prima vysílala první řadu reality show VyVolení, která byla velmi populární, hbitě navrhla spolupráci. Nastěhovala se na den a noc k soutěžícím do vily, uspořádala koncert, na kterém zpívali. Kapka naděje byla zase o něco známější. Jenže přestřelila. Vzápětí s ní rozvázali spolupráci organizátoři Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Přestali její nadaci podporovat, protože majitelka válející se s přiopilými soutěžícími v reality show pro ně přestala být důstojným partnerem. Na druhou stranu jí spolupráce s VyVolenými přinesla miliony korun.
Problém Svobodové spočívá v tom, že ve své otevřenosti a touze dávat o sobě vědět nemá míru a občas to přežene. "Sponzoři chtějí úžasnou a ctnostnou dámu, jenže Vendula je neřízená střela. Občas to nadaci škodí," tvrdí Michaela Remešová. Manažer Janis Sidovský si naopak myslí, že její přímé jednání mnoho sponzorů získalo. "Ať se o ní říká cokoli, jisté je, že práci v nadaci bere nesmírně vážně a udělala v ní kus práce."
Kapka naděje vydělala za sedm let přes sto milionů korun, které rozdělila do českých nemocnic. To Svobodové nikdo neupře. Díky ní se koupilo mnoho drahých přístrojů a lékaři si mohli dovolit dražší péči. Ano, díky ní. Téměř všechna jednání se sponzory totiž vedla osobně a téměř všechny šeky přebírala sama. Tím, co se kolem ní poslední měsíce děje, však s přízní dárců dost hazarduje.
Jste ke mně nespravedliví
Když člověk listuje články z bulvárních novin za minulý rok, napadá ho: Tohle přece nejde přežít. Texty to jsou vskutku ďábelské, od popisu údajných milostných hrátek přes zprávy o utrácení Svobodova majetku až k osočení, že platí drahé účty v restauracích z peněz své nadace.
Místo toho, aby autory za lži žalovala a skrývala se před nimi, dál s nimi mluví. Taková zkrátka je. Její blízcí však tvrdí, že ji uplynulý rok změnil. "Je silná a ustála už ledacos, ale tentokrát byla nervózní, vystresovaná," říká lékař Pavel Boček. "Měla pocit, že něco musí vysvětlovat, bránit se. Její otevřenost se jí vrátila jako bumerang. Když byla zvolena Ženou roku, byla všude zvaná a stala se středem pozornosti. Pak, po smrti Karla Svobody, se vše obrátilo proti ní. Středem pozornosti byla stále, ale najednou se na ni lidé dívali z té špatné stránky."
"Bylo by pro ni jednodušší, kdyby se stáhla a s nikým nemluvila," říká Milada Karasová. "Řeči, že se zviditelňuje, aby dělala reklamu nadaci, jsou nesmysl. Pěkně děkuju, to, jak se o ní celý rok psalo, přece nebyla dobrá reklama. Jako předsedkyně správní rady nadace se mě pochybnosti, kam jdou peníze, hluboce dotkly. Přesně vím, jak s Vendulou řešíme, kam jde každá koruna. To si ona opravdu nezaslouží."
Silná. Otrlá. Zvládne už ledacos. To jsou výrazy, které o Vendule Svobodové její blízcí říkají nejčastěji. Ona sama by se mohla utěšovat tím, že nejhorší už má v životě vybráno a teď ji čekají jen pěkné věci. Jenže to si už říkala vícekrát. Její příběh je opravdu výjimečně nešťastný. Znáte někoho jiného, koho do pětatřiceti let potkalo tolik tragédií? I dětství měla zvláštní. Rodiče se o ni strašlivě báli. Později zjistila, že měla staršího bratra. Zemřel a její maminka se obávala, že už nebude další dítě mít. Vendulu potkal stejný osud. Její dcera Klára zemřela a Vendule se pět let nedařilo znovu otěhotnět. Když byl vytouženému synovi Jakubovi rok a půl, její manžel se zastřelil. Její otec měl v této nejtěžší době těžkou formu Alzheimerovy choroby. Projevovala se například tak, že dceru už nepoznával. Loni zemřel.
Má někdo právo soudit člověka, který si tolik prožil? Jen kvůli tomu, že se občas chová, řekněme, zvláštně? Těžko. Jisté je jedno. Ať teď Svobodová udělá cokoliv, bude středem pozornosti. Přesně tak, jak to chtěla. A navždy zůstane Svobodová. Třeba se jednou vdá a změní si jméno, jenže pořád bude hlavně manželkou Karla Svobody. Přesně tak, jak to nechtěla.
|
... A Vendula nepřijede? Jak to vypadalo na křtu knihy o Karlovi a Vendule Svobodových Pražská restaurace Gott Gallery je přeplněná více než stovkou lidí. V pozvánce bylo uvedeno, že knihu pokřtí zpěvák Petr Muk, ale Muk nikde. Moderátorka Gabriela Partyšová oznamuje, že je velký problém najít někoho, kdo by byl ochoten knihu pokřtít. Nikdo s ní nechce být spojován. "Je snad mezi vámi někdo, kdo se toho ujme?" ptá se moderátorka. Jedna z žen přesvědčuje asi desetiletého kluka, který přišel s ní. Synek se tváří zhnuseně. "Tak já se toho ujmu," říká herec a producent Jiří Pomeje, o kterém se v poslední době psalo především v souvislosti s dluhy a alkoholem. "Vím, že teď budu zahrabanej v kontejneru, ale já už jsem tam byl. Vím, jaký to je, a také vím, že se z toho zase vyhrabu," říká. Pak vyzývá přítomné, aby minutou ticha uctili Karla Svobodu: "Zastavte aspoň na minutu kola showbyznysu." Nakonec za potlesku několika desítek novinářů a přátel obou autorek polévá knihu vínem, značkou, kterou prý měl Karel Svoboda rád. "A Vendula nepřijde?" dá se několikrát zaslechnout. "Nepřijde. Chce se teď, v době výročí Karlovy smrti, držet v ústraní," vysvětluje Milada Čechová. |
