Cestou za vámi sem, do otevřené věznice Jiřice, jsme projížděli kolem standardní věznice. Poprvé v životě jsem se ocitla takhle blízko mříží a vysokých plotů obehnaných ostnatým drátem. Byl to dost skličující pocit. Vnímáte to podobně?
Ne. Možná mi to tak nepřipadá, protože ve vězeňství pracuji už sedmadvacet let. Ale upřímně můžu říct, že jsem se do práce vždycky těšila, a to i když jsem pracovala v pevné části věznice. Pravda je, že když se do běžné věznice dostane člověk zvenčí – na návštěvu nebo třeba na stáž –, může to být skličující. Celou pracovní dobu jste zavřená za mřížemi. Musíte se podřídit režimu, nemáte u sebe mobilní telefon ani jiný kontakt s vnějším světem. Na to si ale zvyknete a pak už to nevnímáte. Připadá vám běžné, že když jdete za odsouzeným na pohovor, musíte odemknout a zamknout čtyři katry. Bezpečnost je na prvním místě, jako zaměstnanci se musíme podřídit veškerým bezpečnostním zásadám. Musíme za sebou zamykat, dávat pozor, abychom nezůstali sami v rizikovém prostředí. Ale to jsou věci, které si brzy zautomatizujete.
Naši vězni chodí do práce, po návratu musejí zaopatřit zvířata, postarat se o zahradu, vyprat si, uklidit.
Pak mají volný čas, ale v něm se vzdělávají.
