Ona
Devadesát procent lidí ve výkonu vazby si vinu nepřipouští.

Devadesát procent lidí ve výkonu vazby si vinu nepřipouští. | foto: Profimedia.cz

Vazební psycholožka: Ve vězení vidíme spíše sebelítost

  • 9
Odsouzení ve výkonu trestu litují toho, že si zničili život. Vidí, jak se jim zhroutily rodinné vztahy. "Ale jen málokdy litují toho, co provedli. Oběť je na vedlejší koleji," říká psycholožka Vazební věznice Pankrác Ivana Janatová.

Jaká je role psychologa ve vězení? Není to zbytečný nadstandard?
Vězení a zvláště vazba jsou velmi stresující faktory. Úkolem psychologa je pomoci člověku ve vazbě situaci lépe zvládnout, dovést ho v psychickém zdraví až k soudu. Psychologická diagnostika člověka ve vazbě slouží k tomu, abychom věděli, jak s člověkem zacházet, aby čas strávený ve vazbě vydržel. Naše pomoc slouží nejen v momentální situaci, ale i k odbourání dlouhodobé stresové situace, která může nastat v průběhu prizonizace.

Ve vazbě se točí stále noví lidé. Hovoří psycholog s každým?
Snažíme se, aby s psychologem mohl hovořit každý, ale jsou lidé, kteří tuto možnost přímo odmítnou. Nemají potřebu s někým hovořit nebo jsou natolik silné osobnosti, že to zvládnou sami.

Taková zátěž se přece mnohem lépe snáší s psychologem..
Určitá část obviněných ve vazbě k psychologovi nemá důvěru. Obávají se, že bychom naši promluvu vynesli ven a ovlivnili třeba soud. Nepřesvědčí je ani to, že jsme vázáni mlčenlivostí. Pokud ale získáme zprávu od vrchního dozorce, že je některý člověk ve vazbě ve špatném stavu, tak se snažíme intervenovat a hovořit s ním i přes jeho odpor.

Určitá část obviněných ve vazbě k psychologovi nemá důvěru.

U odsouzeného člověka, který si odpykává trest, má psycholog jakou úlohu?
Hlavní naší činností je vytvořit psychologický profil čili diagnostiku odsouzeného. Posuzujeme jeho psychické schopnosti, kognitivní funkce a další. Odsouzený potřebuje psychologický profil např. kvůli tomu, abychom věděli, jak ho pracovně zařadit a jak stanovit komplexní program zacházení, včetně jeho dlouhodobých cílů. Profil člověka je samozřejmě obtížná práce, dělá se ve spolupráci s pedagogy a dalšími odborníky. Diagnostika pak slouží téměř po celou dobu pobytu člověka ve vězení. Na zpracování jednoho člověka potřebujeme čtrnáct dní až měsíc.

Kolik psychologů je celkem ve vazební věznici Pankrác?
Nejprve vám řeknu kapacitu věznice: pro výkon vazby je určeno 478 míst a pro výkon trestu odnětí svobody 494 míst. Na výkon trestu jsou čtyři psychologové, na vazbě dva.

Jak byste popsala první dny člověka ve vazbě?
Vazba je zvlášť pro prvotrestané velký stresor. První týdny bývají náročné zejména pro ty lidi, kteří jsou drogově a alkoholově závislí. Musí abstinovat a někdy dostávají na základě lékařského doporučení substituční léčbu. Velká životní změna je to ale i pro ostatní. Představte si, že najednou nemáte dočasně hodinky, nemůžete si zavolat, nevíte, co se děje s vašimi blízkými. Čtrnáct dní až měsíc je nejhorší období.

Platí se za službu psychologa?
Za tuto službu se neplatí. Věznice ji  poskytuje zdarma.

Jaké psychické potíže u vězněných nejčastěji objevíte?
Nejčastěji se ve vazbě objevuje tenze z uvěznění. Toto napětí se projevuje všemi možnými způsoby vnitřního odporu nebo psychických problémů. Setkáváme se s  projevy agrese a autoagrese, dále třeba vidíme hysterické nebo i psychosomatické  projevy. Je ale nutné dodat, že u velké části lidí, kteří jsou vězněni, se prokazují poruchy osobnosti, které se kvůli velké míře napětí projevují třeba tím, že se lidé řežou. Porucha osobnosti ale není nemoc. Mnoho lidí "venku" tuto poruchu má a ani o tom třeba neví. Zcela jistě ji zde ale nemají všichni, mohu říci, že ale velká část ano.

Hovořila jste o tom, že se věznění  někdy řežou. Chtějí na sebe upozornit?
O jakousi demonstraci jde jen částečně. Spíše to používají jako prostředek pro snížení napětí, které pociťují. Na svobodě si lidé snižují napětí různými jinými způsoby.
 
Prožívají věznění pocity viny?

Obávám se, že moc ne. Devadesát procent lidí ve výkonu vazby si vinu nepřipouští. Já nejsem soudce a nevím, zda mají pravdu, jen říkám, co vidím. Při výkonu trestu už je to jiné, tam se dá říci, že vinu přiznávají.  Ale určitě si to nepředstavujte tak, že by se všichni káli a chodili se modlit za odpuštění hříchů. Jsou v podstatě ochotni přiznat, že trest, který dostali, je spravedlivý.

A cítí lítost?
Projevy lítosti vidíme jen zřídka. Naopak hodně prožívají sebelítost. Litují sebe, jak si zkazili život. Oběť už je pro ně vedlejší. Někteří umí neskutečně vytěsnit problém.

Jak prožívají odloučení od příbuzných?
Velmi je mrzí, že se jim hroutí sociální vztahy. Oni si ale často nedokážou představit, jak těžké je to pro rodinu venku. Leckdy těžší než pro samotného člověka ve vězení. Jejich požadavky vůči rodině jsou někdy nepřiměřeně velké.

Vězni si často nedokážou představit, jak těžké je to pro rodinu venku. Leckdy těžší než pro samotného člověka ve vězení.

Čekají větší podporu od rodiny?
Hovořím s nimi o tom, jak se cítí rodina, ve které otec nebo syn chodí opakovaně do vězení, nepřispívá na domácnost a neřeší každodenní potíže. I když může být partner ze zlata, pohár trpělivosti někdy přeteče. A vysvětluji jim, že pro fungování rodiny bylo nezbytné, aby jim rodina řekla: "Tak už dost." I když to zní krutě, tak například rodina, kde doma dospělý syn opakovaně krade kvůli fetování, se ani jinak zachovat nemůže. Jinak by se celá rodina rozbila.
 
Je to zejména chyba na straně rodin, proč ke kriminalitě dochází?
To se tak nedá říci. Příčiny spočívají v celém komplexu věcí, otázka rodiny je jen jednou z nich. Velmi důležitým faktorem kriminality jsou drogy. Ale co se týče té rodiny, odhaduji, že zhruba čtyřicet procent vězněných mělo v rodině někoho zavřeného. Pro takové rodiny není často dehonestující, že měli tátu i dědu v kriminále. Neplatí to ale u všech. Jsou tu i lidé, kteří nikdy neměli svého příbuzného ve vězení nebo policejně stíhaného.

Je rozdíl mezi prožíváním lidí ve vazbě a ve vězení?
Veliký. Ve vazbě neznáte dne ani hodiny, kdy budete propuštěn. Kupodivu ta největší nejistota přichází zvenku. Nevědí, jak probíhá vyšetřování, kdy začne soud, nemají každodenní zprávy od rodiny. U toho, kdo mívá žárlivé pocity, se jeho žárlivost jen zintenzivňuje. Tady ve vazbě se nic strašidelného neděje, je vyžadováno dodržování  vnitřního řádu a pořádku. Při výkonu trestu je to ale jiné. Věznění mají své jisté, jejich život určuje vězeňský řád, režim a pravidla. Pro ně je to svým způsobem uklidňující. Navíc díky naději na zkrácení trestu si uchovávají vnitřní sílu k přežití.

Co je na vězení nejhorší?
Pro lidi ve vazbě je nejhorší nejistota, co bude dál. Ve výkonu trestu je to myslím pocit omezení svobody.

Poznáte např. při propouštění, že se někteří vrátí?
Někteří lidé se do vazby vracejí ustavičně. Dokonce to jsou leckdy i celé rodiny. Může se stát, že člověk jednou uklouzne, a měla by se mu dát příležitost začít znovu, vyhrabat se z toho. Sociální nastavení této společnosti tomu ale nenahrává. Druhotná kriminalizace u lidí, kteří odcházeli přesvědčeni, že už nikdy nesklouznou, je velmi častá. Jsou to ale dospělí svéprávní jedinci a mohou se svobodně rozhodnout, jakým směrem půjde jejich život. Musí za to ovšem nést následky.

Někteří lidé se do vazby vracejí ustavičně. Dokonce to jsou leckdy i celé rodiny.

Jaké možnosti ve vězení mají?
Uvěznění mají programy a terapie na zlepšení psychického stavu a zklidnění. Lidé venku se někdy diví, proč tu provozují nějaké aktivity. Mají dojem, že se jim tu ještě staráme o zábavu. Ale podívejte se na to spíš z pohledu: "Kdo si hraje, nezlobí." Lidé ve vazbě potřebují aktivity na odbourání stresu. Ti, kdo cítí velké napětí a nemají co dělat, budou dělat hlouposti, zvláště tedy osoby s poruchou osobnosti. Snažíme se je proto co nejvíce zapojit. Tyto aktivity jsou ale pro vězněné ve vazbě dobrovolné.

Spolupracují?
Většinou ano. Na výkonu trestu nemají moc na výběr, musí se snažit. Mají silnou motivaci, aby se jim trest třeba zmírnil na polovinu. A navíc je nad nimi pevná ruka a výstraha sankcemi. I ti, kteří po skončení trestu vyjdou ven a budou se pohybovat opět ve zločineckých subkulturách a spadnou do toho znovu, tak se většinou chovají ve vězení účelově vzorně a dělají, co mají. Asi by i venku potřebovali řád a pevnou ruku.

Jak je to se sebevražednými tendencemi?
Není to tak četné, jak by si lidé mohli myslet. Na lidi, kteří mají k tomuto jednání dispozice, se více zaměřujeme a hovoříme s nimi. Když se taková událost stane, tak se jí většinou nedalo zabránit. I když ty lidi hlídáme a snažíme se tomu předcházet, nemůžeme postihnout všechny situace. Každý případ, který se takto stane, ale považuji za osobní selhání, i když jsem s tím člověkem třeba neměla příležitost hovořit.

Jak tuto práci snášíte vy?
Je to stresující práce. Myslím, že u nás psychologů dost často hrozí syndrom vyhoření. Samozřejmě je důležité relaxovat a umět se od práce doma odpoutat. Pomáhá mi domácí zázemí a drobné radosti. Na druhou stranu nejde o lidi těžce nemocné nebo umírající, takže zátěž na mou psychiku není tak velká.

Myslíte, že je vězení účinný trest?
Pro některé to má očistný mechanismus. Oproti kterémukoliv jinému trestu má člověk ve výkonu trestu čas a příležitost přemýšlet o tom, co se stalo, a přijmout za to zodpovědnost. O vazbě má jinou představu člověk, který tady pracuje, a jinou ten, který sem vězněného posílá. Ten, kdo ho sem posílá, žije v přesvědčení, že tady vyměkne, ale my víme, že se tu často i zatvrdí.