Některé děti v obavě, že by mohly skutečně z nadělování vyjít naprázdno, vydrží pak aspoň pár hodin či dokonce dní uklízet hračky či chodit do postele bez odmlouvání. Silnější povahy se nenechají ničím vyvést z míry. Slabší ale jako by ve zlobení ještě přitvrdily. Dospělí na to obvykle zareagují dalšími lamentacemi, strašením a tresty, a ony dalšími scénami. Romantika podmalovaná mikulášským zvoněním a koledami se tak pro obě strany mění v horor.
Ani strašení, ani výčitky
Dětí, které lze považovat za psychicky nevyrovnané, není dnes málo. Jediné, co jim pomáhá uchovat si vnitřní klid, bývá neměnný denní režim. Každé vybočení z něj přináší rozrušení, jež nemusí hladce zvládnout. Mikuláš a vánoce, kdy se uměle vyvolávaný strach snoubí s přirozeným těšením, jsou z tohoto pohledu přímo kobercovým náletem. Nervově labilní děti se mu brání po svém: zdánlivě nevysvětlitelnými záchvaty breku nebo vzteku, vzpupností, provokacemi. A rodiče si zoufají, protože oni přece tolik chtějí přichystat pro všechny krásné svátky.
"Z bludného kruhu, v němž trpí všichni, kdož se v něm ocitnou, se lze dostat jen tak, že dospělí sleví z 'laťky' vánoc," míní Ján Praško z Psychiatrického centra Praha. "Především žádné výhrůžky, výčitky a napomínání spojené s přípravami. Všechno s výjimkou stromečku by mělo doma zůstat tak, jak to běžně je. Sváteční by mělo být to, že všichni na sebe konečně budou mít čas, budou si jeden druhého všímat, budou si spolu v naprosté pohodě povídat nebo hrát."
Zklamal jsem...
Vánoc se ale rok co rok bojí i ti, kteří trpí úzkostí. Podle lékařského odhadu je to osm procent populace, takže nejde o stovky, ale statisíce lidí. Úzkostného člověka přesvědčeného o tom, že před svými nejbližšími, sousedy i kolegy obstojí pouze tehdy, zvládne-li vánoce se vším všudy, zrazuje už sama tato myšlenka. V podstatě od začátku pochybuje o tom, že všechny úkoly stihne. S ubývajícími listy kalendáře v něm sílí pocit, že v očích ostatních zase selhává. "Někteří lidé v takových okamžicích onemocní. Nemoc je pro ně vlastně záchranou před vnitřním uštváním se," vysvětluje psychiatr Praško. "Tito pacienti se pak, nikoli z vypočítavosti, utěšují tím, že kdyby bývali neonemocněli, jistě by toho na svátky nachystali víc."
Vysvobodit je z této pasti mohou především jejich nejbližší, a to tím, že omezí přípravy svátků na minimum a přestanou o nich mluvit jako o všeobecně uznávané prověrce lidských schopností. Leccos však zmohou i kolegové v práci. Stačí, když se budete bavit o čemkoli jiném než o svátcích, či alespoň pomlčíte o tom, kolik druhů pečiva jste už napekli, co všechno uklidili a kolik dárků nakoupili. Ostatně, na klidu to zcela určitě přidá i vám.
