Ona
Když se sejde na Štědrý večer celá rodina, může být dusno i veselo...

Když se sejde na Štědrý večer celá rodina, může být dusno i veselo... | foto: Profimedia.cz

Vánoce s tchyní aneb sváteční zkouška tolerance

  • 54
Vánoce jsou svátky klidu a míru. S tím souhlasíme skoro všichni. Jenže každý už si ten klid a mír představujeme trochu jinak. Kapr, nebo řízek? Televize, nebo koledy? Hospoda, nebo půlnoční? Takové svátky v širším kruhu rodinném dokonale prověří naši míru tolerance, sebeovládání a trpělivosti.

Děda trvá na klasické rybí polévce, tetička chce dietní salát, náš partner touží jen po válení u televize a my chceme nejraději zpívat koledy. Místo toho však děláme tři varianty bramborového salátu a po sousedech sháníme to zatracené mlíčí.

Každý chceme ty „svoje“ ověřené Vánoce

Proč se na Štědrý den nespokojíme s vepřovým řízkem, když jindy bychom se po něm utloukli? Proč musíme zasednout k večeři přesně v osm, když hlad máme už od pěti? Proč vlastně všichni tolik lpíme na těch „svých“ tradičních Vánocích?

„Protože nám nesmírně záleží na tom, aby proběhly co nejúžasněji,“ tvrdí psycholožka Katarína Lomská Filasová z Prahy, která poskytuje individuální a partnerské konzultace lidem, kteří mají problémy v osobním životě a ve vztazích. Podle ní je význam Vánoc celkově velmi přeceňován. A právě proto chceme Štědrý večer trávit zaběhnutým, ověřeným způsobem. Máme tak jistotu, že vše dopadne dobře.

Vánocům dodává na důležitosti i to, že jsou pro mnohé z nás vzácnou chvílí, kdy si uděláme čas na to nejcennější, na svou rodinu. „Možná bychom si však i během roku měli dát tolik záležet, abychom čas s těmi nejbližšími prožívali ke své spokojenosti. Pak by nejspíš na tom, jak Štědrý večer dopadne, tolik nezáleželo,“ dodává psycholožka.

Anna, 30 let:

„Vánoce u nás trávíme úplně stejně, jako když jsem byla malé dítě, ačkoliv je nám s bratrem kolem třiceti a rodiče jsou dvacet let rozvedení. Za vše může právě bratr, který zkrátka nedopustí, aby se na vánočním dětském rituálu cokoliv změnilo. V dětství měl lehkou formu autismu, a i když jsme si všichni mysleli, že z toho dávno vyrostl, Vánoce nás každý rok utvrzují o opaku.

Jak to tedy u nás probíhá? U stromku se musíme sejít komplet celá rodina (babičku už dva roky omlouvá jen smrt), ve slavnostním oblečení tmavé barvy, přesně v sedm hodin večer. Nikdo nesmí od stolu odejít, dokud nedojí, a na závěr ještě musí rozkrojit jablko.

Poté zhasneme světla a jdeme se všichni ukrýt do svých pokojů. Ovšem kromě otce, který přesně v 19:30 zazvoní na zvonek. Pak můžeme v klidu rozbalovat dárky pod stromečkem. Ochutnávka cukroví je naplánovaná až po rozbalení všech dárku a u televizní pohádky (20:00).

A já jen každé Vánoce děkuji rodičům, že jsme jako děti o Vánocích nikdy neházely střevícem, nelily olovo, nepouštěly lodičky ze skořápek...“

Neodmítejme vše nové, ani se nepřetvařujme

Ze strachu z experimentování, které by nemuselo dobře dopadnout, pak každý trváme na tom svém zvyku, a tak vzniká řada zbytečných neshod a zklamání. Podle psycholožky Lomské Filasové bychom však neměli odmítat něco jen proto, že to je jiné. „Kdybychom se zbavili předsudků a zkusili to, nejspíš bychom si to i užili,“ radí.

karolína, 39 let:

„Když jsem byla malá, tak pro mě byly Vánoce sice krásnou dobou těšení na Ježíška, ale dost mi tento dojem kalilo dusno a drama u štědrovečerního stolu. Přísný dědeček dohlížel, abychom my děti spolykaly všechnu rybí polévku, i když se nám se všema těma jikrama hnusila. To samé bylo s kapřími řízky, vždyť to je přece tradice.

Neexistovalo, že někomu něco nechutná nebo to nedojí. Ke stromečku se šlo teprve poté, co bylo vše snědeno a všechno nádobí umyto.

Výsledkem je to, že jako dospělá o Vánocích nikoho do ničeho nenutím. Klidně dělám i dva druhy salátu, pro muže rybu a pro děti kuřecí řízek. Nádobí se u nás myje až poté, co jdou děti spát. Hlavní je pro mne pohoda a jejich radost. Myslím, že tak by to o Vánocích přece mělo být.“

Naopak nutit se do něčeho, co je nám vyloženě nepříjemné, však opravdu nemá cenu, a to ani na návštěvě u nastávající tchyně. „Třeba rybí polévku, tu bych tedy nesnědla ani za nic,“ směje se psycholožka.

Ilustrační snímek

I s otravnými příbuznými si můžeme Vánoce užít

Ne vždy jsou však odlišné vánoční zvyklosti tou jedinou příčinou nepohody u štědrovečerního stolu. Nebo vy se snad nebojíte, že až se strejda trochu napije, zase vytáhne ty své oplzlé historky? Nehrozíte se, že vám, už dávno dospělým dětem s vlastními potomky, maminka bude opět říkat, ať se nehrbíte? A nenaskakuje vám už teď husí kůže, když si představíte, jak děda zas bude mlaskat a srkat?

A právě tato předem nastavená negativní očekávání nám zkazí celý sváteční večer. „Jsme dopředu nabroušení a jen čekáme, až klíčový moment nastane,“ popisuje psycholožka. Místo toho bychom prý raději měli přestat očekávat katastrofu a zkusit si čas s příbuznými pro změnu užít.

„Aspoň si můžeme jejich chování pořádně prohlédnout, abychom věděli, čeho přesně se vyvarovat,“ doporučuje Katarína, jak neskončit jednoho dne jako ten náš otravný strýček nebo příliš starostlivá matka.

Doporučuje proto předem si ujasnit, na co se netěšíme, a zamyslet se, jaký jiný postoj bychom k tomu mohli zaujmout. Nakonec, může děda za to své mlaskání? Vždyť už nemá skoro žádné zuby. A strejda, ten se vlastně jen snaží ostatní pobavit, jak nejlépe umí.

petra, 44 let:

„Rodiče už mívají s přípravou Vánoc sami tolik práce, že si připadám jako hodná dcera, když je pozvu k nám a starosti jim ušetřím. Přistihla jsem se ale, že si přeju, aby odmítli, ale vím, že neodmítnou, a to i když by opravdu Štědrý večer rádi strávili v klidu a pohodlí svého domova. Neodmítnou, protože si myslí, že bych se urazila. A tak to jde rok od roku.

Máma je věčná dietářka, kalorie se staly za posledních 20 let smyslem jejího života, takže při přípravě večeře musím být opatrná. Vzniká tedy zvláštní miska bramborového salátu: zelenina, brambory a nízkotučný jogurt. Táta je oproti mámě jak za groš kudla, takže jeho dvě misky salátu jsou poctivé a s majonézou: v jedné je cibule a salám, ve druhé má salát rybí. Díky tátovi je štědrý večer zpomalený, protože fotí a natáčí, takže si nás šteluje do póz a úsměvů, které mrznou rychleji, než cvaká spoušť.

Letos přijede i tchyně. Hodná, pracovitá babička, která by se rozdala a jejíž nekonečné dokola omílané historky o tom, co kde za kolik koupila, mě naprosto nezajímají. Nezajímá to vlastně vůbec nikoho. Táta v ten moment odchází za dětmi k počítači, máma společensky přikyvuje, ale v duchu je jinde, a já se pokaždé směji, vyjadřuji účast nebo údiv, jako kdybych příhodu slyšela poprvé. Taky budu stará, říkám si a jsem pyšná, jak jdu příkladem svým dětem.

Na tchyni je asi nejproblematičtější, že silně nedoslýchá. Nejčastější větou Štědrého večera bude tedy letos její tázací: Cože? Obranou je neříkat nic, ale to se určitě nepovede, takže volume pojede naplno a tolerance na turbo.

„Normální“ Vánoce nemusí být ideální pro všechny

Úplně odlišné představy o trávení Vánoc mají mnohdy i manželé či partneři. „Přinášíme si je do vztahu stejně jako odlišné představy ohledně toho, kdo má vynášet koš, jestli se ke guláši hodí těstoviny, nebo jakou barvu má mít ložní prádlo,“ vysvětluje psycholožka, proč je pro každého to „normální“ něco jiného.

Jelikož Vánoce jsou pro nás pro oba důležité, je potřeba ladit své odlišné představy s partnerovými tak dlouho, až dojde k oboustranné spokojenosti. „Abychom to dokázali, musíme zapomenout, že něco je „správné“,“ nabádá Katarína Lomská Filasová, podle které je nejdůležitější, aby to bylo pro všechny prostě fajn.

romana, 41 let:

„Vzhledem k tomu, že já jsem snílek a manžel pragmatický materialista, znamená u nás pohoda Vánoc pro každého něco jiného. Zatímco manžel by si přál mít dovoňava naklizeno, plný břich a děti z doslechu, já budu klidně v bordelu a o hladu zpívat s dětmi koledy a o půlnoci hledat nejbližší kostel.

Díky odlišnostem se tak nejedny naše Vánoce neobešly bez hádek a napětí. Proto nic nenamítám, když s námi onen sváteční večer tráví pátá, takzvaně „neutralizační“ osoba, před níž se naše erupce podobné nedávnému běsnění sopky Eljakulh...:-) změní v nevinné bublinkování otevřené sody.

Posledních pět let tak sedí s námi u štědrovečerní tabule náš osamělý soused a jeho pes. Nosili jsme mu snad odjakživa večeři domů až jednou, zřejmě vinou nedoslýchavosti, si naše ujištění, že večeře zase bude, vyložil jako pozvání.

Přesně v šest večer u nás zazvonil a od té doby zvoní každý rok. Je to tichý a nenáročný „neutralizátor“, což se ale nedá říct ho jeho psovi, který se snaží „ojet“, na co přijde. A my jen předstíráme, že je to roztomilé.“

Ať už nás tedy čekají Vánoce u tchyně, nebo se všichni sjedou k nám, nebojme se neodepřít si to, co pro nás dělá Vánoce Vánocemi, ale ani se nebraňme vyzkoušet něco nového. S trochou tolerance a trpělivosti to přeci zvládneme, a přestože nebudou svátky možná přesně po našem, přeci jen budou šťastné a veselé.