Ona
Dva vážné vztahy za patnáct let nepovažuji za žádnou divočinu. Jsem slušná holka. A notoricky věrná.

Dva vážné vztahy za patnáct let nepovažuji za žádnou divočinu. Jsem slušná holka. A notoricky věrná. | foto: Lucie Robinson

Vánoce neslavím, ale ony si mě najdou

  • 22
Fotografka Sára Saudková žije tak trochu mimo čas a tuto společnost. Konvence boří s lehkým srdcem a na puritány vyplazuje jazyk – obrazně i doslova na svých fotkách.

Když se řekne vaše jméno, první, co mi naskočí, je, že jste byla dlouho přítelkyní slavného fotografa Jana a pak si vzala jeho syna Samuela. To trochu zavání skandálem. Musíte často čelit otázkám na tohle téma?

Nečelím ničemu. Je mi velkým potěšením ignorovat veškeré módní proudy a trendy i názory druhých na to, jak žiji. A nejsem vdaná. Jak říkává Samuel: "Kdo by si tě se třemi dětmi vzal?" Jsem svobodný člověk.

Jak jste se rozešla s mužem, kvůli kterému jste si před deseti lety dokonce i změnila křestní jméno a příjmení?

Vás to zajímá? Mně připadá moje soukromí obyčejné. Já jen žila deset let s Janem. Teď jsem pět let se Samuelem. Dva vážné vztahy za patnáct let nepovažuji za žádnou divočinu. Jsem slušná holka. Troufám si říct velmi slušná, protože jsem ani s jedním nehrála žádnou hru. Jsem notoricky věrná. Nejednalo se o paralelní vztahy. Nejdřív jsem se s Janem přátelsky rozešla.

Vy máte jasno, ale neříkejte, že otec a syn přistoupili na tuto ,výměnu’ stejně snadno.

Určitě to pro ně nebylo snadné, ale zvládli to bravurně, elegantně. Jan byl rád, že jsem zůstala v rodině. Jsme přátelé. Nadále spravuji Janovi obchodní záležitosti. Jsem do nich tak zasvěcená a zapojená, že by změna vše jen profesně komplikovala. Nadto ty fotografie zbožňuji.

Dost rychle za sebou jste si pořídila tři děti. Sáru, Samuela a Jana. Plánovala jste stát se tak rychle trojnásobnou matkou?

Po dětech jsem nikdy netoužila. Byla jsem posedlá tolika zájmy a prací, že mi nechyběly. Když jsem byla malá holka, měly moje kamarádky nějaký vnitřní radar na mimina. Sotva se někomu ze sousedů narodilo, hned si šly půjčovat kočárek a nadšeně ho vozily. Připadaly mi trapné. Ta nuda! Chtěla jsem, aby se mnou dál běhaly a lezly po stromech a ne šišlaly nad malým řvounem. Nerozuměla jsem jim.

A vaše biologické hodiny po třicítce?

Byly zticha. Věnovala jsem se Janovi a jeho fotografiím a děti nadále považovala za haranty, co pořád něco chtějí, otravují a nenechají vás na pokoji. On se tenhle můj názor v podstatě zas až tak moc nezměnil, jen ty děti miluji.

Kdy jste obrátila?

Poměrně pozdě. Až v pětatřiceti. Ale zase v tom nebyl nějaký šílený záchvat mateřské lásky. Spíš zvědavost. Věděla jsem, že Sam je muž, se kterým se nemusím bát. Dovedla jsem si ho představit jako otce svých dětí. Chtěli jsme to oba a to je podstatné. Jakýkoliv nátlak nebo podraz ženy na muže v tomhle směru se vždycky obrátí proti ní a tím i proti dítěti.

A pak jste přišla dětem na chuť.

Přesně. Mne bavilo už to, že jsem těhotná. Těhotenství mne neobtěžuje ani neunavuje, ono mi sluší! Všechno pokaždé proběhlo hladce. Jsem taková šťastná nemladá psička obklopená štěňaty.

Ona hraje vždycky velkou roli psychika. Z jaké pocházíte rodiny, že jste tak absolutně nad věcí?

Z velice konzervativní a konvenční, ale se zdravými základy.

Co si pod tím máme představit?

Přirozeně v ní vládl tatínek, ale nechoval se jako hlupák, samovládce. Maminka nebyla žádná puťka. Naučila jsem se od ní muže chválit a zároveň jemně vést, aniž by tušil. O feminismu se doma nemluvilo a přitom maminku tatínek nikdy nepodceňoval. Klidně navařil či vyluxoval, aniž by cokoliv ztratil ze své důstojnosti. Z toho ráje klidu jsem v osmnácti utekla do Prahy. Abych se osamostatnila, nadechla a narostla mi křídla. Abych si uvědomila, jak zdravé kořeny jsem si odnesla s sebou z domova. Jak jsem se díky tatínkově přirozené úctě k mamince a k ženským docela přirozeně ztotožnila s rolí ženy. Že mám naprosto jasno, co očekávat od chlapa.

Co do té představy patří?

Že jeden druhého neovládá. Že spolu jako partneři nesoupeříme. Ani se vzájemně neponižujeme. A že dospělého muže nelze předělat. Musíte ho milovat takového, jaký je, i s fousama. Takového, jakého si vyberete.

Vyberete?

Je mi líto, ale vždycky je na ženě, koho si vybere. Ženská balí chlapa, vysílá signál, dá k tomu svolení. I když si muži myslí opak.

Řada žen si teď povzdechne, že má také naprosto jasno, co čekat od chlapa. Ale výběr je takový, že musí slevit a nároky zredukuje na: "stačí, když mě nebude mlátit a nebudu ho muset živit." Co byste jim na tenhle kompromis řekla?

Chcete-li boty na celý život, nedejte se ošidit módní fazonou, barvičkami, výhodnou nabídkou. Chce to poctivě ušité boty z pořádné kůže. Uvědomte si, že jste zodpovědná za to, jakého tatínka vaše děti budou mít. Když si vyberete blbě, nestěžujte si a jděte od něho. Štěstí za to stojí.

Nicméně původní rodina otce vašich dětí také nepůsobí zrovna ,zdravě‘. Samuelův otec Jan má několik dětí a každé s jinou matkou. Otčímem Sama je Milan Knížák, také poněkud nestandardní tatínek... Nebála jste se, že si odnese do vztahu stejnou neschopnost stability?

Samovo životní štěstí je v tom, že se velice brzy postavil na vlastní nohy. Stihnul se vymanit z vlivu svých příliš svérázných rodičů a naučil se spoléhat jen sám na sebe. Zkrátka si zachoval zdravý rozum. Obrazně řečeno, zachránil si holý život a chlupatou zadnici. Vůbec se synům úspěšných otců obtížně startuje do života. Jsou jako mezi mlýnskými kameny. Intuitivně se otcům snaží aspoň vyrovnat, ne-li je předběhnout. A okolí je srovnává ne se začátky, ale vrcholným obdobím otců. Sam to vyřešil jednoduše. Uměním opovrhuje, nic mu neříká. Je chemik, vystudoval i práva. Není pošahanej, naopak velmi realistický. Samozřejmě, že je někdy znát, že mu chybí pevný základ. Rozhodí ho maličkosti, nad kterými bych se jen pousmála. Z nás dvou funguju jako takový pevný maják, naprosto odolný vůči stresu a zátěži, já. Sam má zase jiné přednosti. Doplňujeme se.

Jaká je vaše rodičovská ambice?

Byla by škoda, když k tomu máme podmínky, nedat dětem dobrou výchovu. Přála bych si, aby z nich nevyrostly svině, po moravsku dacani. Rozmazlení parchanti, kteří jsou ještě pyšní, že nemusí nic dělat. Když je navíc nasytím vzděláním, bude se mi odcházet ze světa s radostí. Tvrdím, že děti jsou takřka nerozbitné, snadno omyvatelné, ale musíte je milovat. A dát jim jasná pravidla a trvat na nich. To je spolu s láskou jejich jistota. Děti jsou andílci a zároveň potvory. Pořád zkoušejí, kam až mohou zajít.

Se třemi poměrně malými dětmi profesionálně fotíte a staráte se o výstavy a ostatní agendu Jana Saudka. Jak jste si tohle všechno zorganizovala?

Fotoateliér i komora jsou v domě. Nikam nedocházím. Pracuji hodně po nocích. Výhodou taky je, že mi děti při práci nevadí, nemusím mít sterilní klid na soustředění. Klidně se mohou kolem mě batolit. A jsem generál. S úsměvem rozdávám úkoly, nikoho nešetřím. A každé tři dny v týdnu přichází chůvička Alenka. Cvalíci se na ni těší, je to pro ně příjemná změna a já si dodělám práci, na kterou se potřebuji přece jen víc soustředit. Nejsem sobecká, nepostradatelná matka a děti nejsou majetek. Nevadí mi, když se o ně postará někdo jiný.

Vy jste odešla z domova v 18 letech. Váš partner také. I když každý z jiného důvodu. Pustíte svou dceru a syny také takhle na české poměry brzy od sebe? Tedy jestli se jim vůbec bude chtít.

Mně doma nikdo neubližoval. Jen jsem měla počínaje pubertou pocit, že se nemohu nadechnout. Měla jsem křídla srolovaná v baťohu nebo přivřená v kredenci. V osmnácti je člověk jako úžasné nové čerstvé nadupané fáro. Mělo by vyzkoušet všechny rychlosti. Z dětí, které zůstávají u rodičů ještě v pětadvaceti nebo dokonce ve třiceti, jsou auta z druhé ruky. Pomalé zastaralé herky, které své vrstevníky nikdy nedoženou. To jen ze začátku vypadá, že ti, co sedí u maminky doma na zadku, mají náskok, protože neplatí drahé podnájmy, o vše je postaráno a ještě jim zbyde víc na radovánky. Mine je chudoba, starost a nepohodlí, ale nenaučí se bojovat. Závislost na rodičích jim nedovolí dospět, postavit se na vlastní nohy. V mých očích je muž, který ještě ve třiceti čeká, že by měl něco dostat od rodičů, chudák. A matky, které takhle drží své děti u sebe, jim strašně ubližují. Tohle svým dětem nikdy neudělám. Ono se z pohodlíčka přirozeně nikomu nechce, ale když bude třeba, z teplého majáčku je klidně i vystrčím. S vědomím, že jsem je vypustila pro jejich dobro. Že se mají kam vracet a že jim maják nepřestane svítit na cestu.

Je vidět, že držíte rodinu pevně v rukou. Jak se chystáte na tak velký rodinný svátek, jako jsou Vánoce?

Vánoce neslavím.

Teď jste mi vypálila rybník, protože tento rozhovor je zařazený do prosincového čísla...

A vás by bez koled v redakci propíchli vánočním stromkem. (smích) Tyhle svátky obžerství a kšeftu nikomu neberu, ale nezúčastňuji se jich. Jedná se o křesťanské svátky. Patří věřícím, a já jsem bezvěrec. Nenakupuji, nepeču, nevařím, nesháním stromek ani dárky a cítím se úžasně. Mám fůru času věnovat se dětem, které mám ráda, a činnostem, které mám ráda.

Co tedy 24. prosince děláte?

Ono se úplně utéct nedá, útočí na mne ze všech stran. Mé mamince to nedá a dětem u sebe doma Vánoce připraví a já se docela těším na cukroví, které nám nosí přátelé.

Není to trochu alibistické vyhlásit, že neslavíte, když víte, že je za vás připraví druzí?

Ale jak říkám, já je nevyhledávám. Ony si najdou mě a lezou za mnou až do domu. U nás je veselo pořád, svátky nesvátky.

Vánoce ale psychologové vnímají i jako důležitý rituál.

Naše rodina má rituálů spoustu, ty se přece neřídí jen kalendářem. Když chci někomu udělat radost, nečekám s tím na Vánoce. Na to je život příliš krátký, než abychom čekali na povel. Snad z nostalgie dodržujeme pečlivě narozeniny. Je dojemné pozorovat třeba Sárinku, jak ukazuje na prstech dva, tři, čtyři... roky. Nebo vítáme zimu. Ověsíme stromy na zahradě jablky, ořechy a semeny pro ptáky. Vyrazíme do lesní zoo nakrmit kance a kozy mrkví a chlebem. Večer čtu dětem pohádky, dokud mi nevypadne kniha z ruky. Pro mě je nejdůležitějším rituálem, že děti vnímají, že se máme rádi. Nějaké usychající stromy a polomrtvý kapr ve vaně jsou nepodstatnou rekvizitou. A když chceme, upečeme si perníčky klidně v září.


SÁRA SAUDKOVÁ
Narodila se v roce 1967 v Litovli jako nejmladší ze tří sester. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale už dlouho se věnuje výhradně fotografii. Ať už jako pravá ruka Jana Saudka nebo ve své volné tvorbě. Jak sama říká: "Fotografickému řemeslu jsem se vyučila u Mistra Jana, neboť není lepší školy..." S Janovým synem Samuelem má tři děti: Sáru, Samuela a Jana.

 

 

 

 

 

 

 

ŽIVOTNÍ VIZITKA:

2002: S Janem na křtu své monografie




2005: Sára a Jan v pražské Lucerně na udělování televizních cen Elsa



2006: Sára a Samuel s dcerou Sárou a synem Samuelem




2006: Vernisáž výstavy Šance pro rodinu, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR