Nevím proč, ale chlapi, aspoň ten můj, mají Valentýna za domácí den prostituce. Něco přinesou a myslí si, že za to dostanou tu největší nirvánu. Ví moc dobře, že by jí dostali tak jako tak, ale tady nechtějí žádné štráchy, hezky kus za kus. Ten můj zkoušel výměnný obchod s bonboniérou, voňavkou, asi nejlíp se strefil poprvé s kytkou, ale letos to bude jiný kafe.
Minulý týden přišel domů a zeptal se, poprvé v životě, jaký mám číslo podprsenky. Nechápala jsem, tohle ho nikdy nezajímalo, nikdy se nezeptal a nákupy se mnou nesnáší. Tak jsem mu popravdě odpověděla 75C, on zamumlal, co je to za divnej kód a byl klid. Aspoň na chvíli. Milan myšlenku neudrží a tak se na číslo podprsenky zeptal ještě druhý den ráno a pak ještě dvakrát. Tak a je vymalováno, řekla sem si a přemýšlela, jestli to je ta nová kolegyně z práce, bývalá spolužačka Majda, nebo jestli se mi náhodou můj Milánek úplně nezbláznil.
Ještě že všechny nákupy doma zajišťuju já. Před víkendem jsem prohlédla všechny letáky co nepřetekly za týden z poštovní schránky a konečně se mi rozsvítilo. O letošním Valentýnu bude sex za podprsenku. No a možná i za kalhotky. Soupravičky to jsou krásný a levný, tak levný jsem už dlouho neviděla. Taky aby ne, když je mají v krámě, kde se jinak kupuje to nejlevnější k jídlu od obskurních výrobců z celý Evropy. Tohle spodní prádlo je totiž z našeho diskontu na rohu.
Tak ale to se Milánek přepočítal. Já totiž na takovýho Valentýna kašlu. Doma nebudu, už jsem si něco domluvila s holkama. Půjdeme do baru, výměnný obchod bude přesně podle našich pravidel, za naše penízky, hezky jedno mojito za druhým. A Milánek? Ten ať si tu diskontní podprsenku obleče sám a co bude dělat dál, mě ani trochu nezajímá... S prostitučním Valentýnem jsem já definitivně skončila!
