Vaše poslední kniha Rok kohouta vyvolává polemiky dokonce i u lidí, kteří knihu nečetli...
Když někdo polemizuje o knize, kterou nečetl, tak to vypovídá o něm, a ne o knize... A když někdo polemizuje o knize, kterou četl, je to úplně v pořádku. Umění má vyvolávat emoce a polemiky, souhlas a nesouhlas, vcítění, odmítnutí, postoj, názor. Mám to ráda.
recenze: Rok kouhouta |
Adopce a pěstounská péče je dnes mnohem běžnější než v minulosti. Proč?
Já nevím, jestli jsou dnes adopce a pěstounská péče běžnější, neznám žádná čísla ani z minulosti, ani ze současnosti. Spíš se o tom dnes víc mluví a píše. Lidé jsou, myslím, stále stejní. Někteří byli a jsou otevření, jiní to nikdy nedokážou. Tolerance se dá velmi snadno zaměnit s mlčením, s alibismem.
Do jaké míry jsou vaše knihy autobiografické?
Indiánský běh a Rok kohouta jsou přiznaně autobiografické. Věřím, že jednou budou oceněny jako literatura a nikoli "jen" jako knihy, které otevřely tabuizovaná témata. Novely Křepelice a Když milujete muže nemají s mým životem nic společného.
Je psaní vášeň, bez které by se vám žilo hůř?
Psaní je potřeba umělecké (sebe)realizace. Když v sobě člověk tu potřebu má, nemůže si pomoci. Jeho tvůrčí potenciál se nějak projeví, ať chce nebo nechce. Já při psaní nemyslím na čtenáře, ale na své téma, které je pro mě v tu chvíli tak důležité, že ho musím zpracovat, napsat.
Máte ještě jiné zaměstnání?
Žádné jiné zaměstnání nemám a čas od času toho lituju.
Jakou svoji knihu pokládáte za nejlepší?
Mně se přestala líbit novela Krákorám, ale jinak své věci beru. Neměnila bych ani čárku, ačkoliv čárky zrovna nejsou mou silnou stránkou.
Píšete něco nového?
Já se teď pokouším o divadlo. Po Roku kohouta potřebuju úplně změnit žánr, abych se zase někdy mohla vrátit k románu a neopakovala se.
Čeho si na sobě a na lidech nejvíc ceníte?
U svých blízkých si cením určité věrnosti názorům a postojům a pokouším se o to i u sebe. K životu potřebuju smysl pro humor. Svůj i těch kolem.
Co odsuzujete?
Jak kdy. Hodně mi vadí hulvátství, které se tu rozmohlo – skoro jako běžná norma chování. Začíná to u některých našich nejvyšších politiků a pokračuje v běžných mezilidských vztazích.
Máte do budoucna nějaké zásadní plány?
Já už si raději plány nedělám, protože je to zrádné. Spíš se těším. Nejvíc asi na premiéru filmu Zemský ráj to napohled, který podle mého scénáře krásně natočila Irena Pavlásková a teď ho dokončuje.
Co vás teď baví?
Teď mě naplňuje štěstím naše rodinná pohoda, ke které jsme se doma po katastrofách posledních let dopracovali. A taky mě moc těší zájem čtenářů o Rok kohouta. Stále dostávám maily, dopisy, dokonce mě lidé zastavují, aby mi řekli, jak je ta knížka oslovila, jak se jim líbila. Většinou se omlouvají, že mě obtěžují, ale pro mě je to velká radost a svým způsobem satisfakce.
Jaké období ve svém životě pokládáte za nejšťastnější a naopak: litujete něčeho?
Mám pocit, že teď prožívám velmi šťastné období. Je mi líto, že se mi nevyplnilo přání dovést naše adoptivní syny k dobrému, poctivému životu, ale už se v tom nebabrám. Jak říká žena mého slovenského kamaráda, spisovatele Dušana Duška: lítost neléčí.
Čím jste chtěla být? Jaké jste měla v tvůrčím prostředí dětství?
Od malička až dlouho do dospělosti jsem chtěla být herečka. A taky trochu zpěvačka. Ale musím vás zklamat, v tvůrčím prostředí jsem nežila, jestli myslíte spisovatelství mého otce. Žili jsme se sourozenci sami s mámou. A i když je žena obdařená mnoha talenty, musela nás živit tři. Takže já byla především dítě parku a ulice. Mé teritorium byl Smíchov. Dětství jsem prolítala v parku, projezdila na kole a kolečkových bruslích. O knihu jsem moc nezavadila a nohy jsem si umyla v noci v peřině...
Jak důležité jsou pro vás ohlasy čtenářů?
Když se autor trefí svou věcí do nálady čtenářů, je to radost. Ohlas mě těší. Ale nestavím na něm. Mnoha umělcům se stalo, že svou dobu předběhli nebo minuli a uznání se nedočkali. Je to náhoda. A tvůrčí člověk musí unést obě polohy. Úspěch někdy umrtví stejně jako neúspěch.
Zatímco většina mediálně známých lidí si soukromí střeží, vy máte vlastní internetové stránky. Těší vás komunikovat se svými čtenáři?
Já mám ze svých internetových stránek radost. Své soukromí, ač s literární licencí, jsem sama vystavila zátěžové zkoušce. Takže jsem k dispozici.
V co věříte?
Nevím. Možná v určitou poctivost, která sice svého majitele často dost ničí, ale zase mu neubírá na jeho vnitřní celistvosti. Mně se má poctivost nakonec vždycky vyplatila. I když to někdy trvalo.
Tereza Boučková* Narodila v roce 1957 známému spisovateli Pavlu Kohoutovi a Anně Kohoutové. Umělecké činnosti se neoficiálně věnovala již v době totality, kdy jako herečka vystupovala např. po boku Vlasty Chramostové. Samizdatově vyšlo i pár povídek. |
