Ona

Petra Špalková | foto: Ondřej Košík

V sexu i na jevišti je důležitý, s kým to děláte

  • 18
Petra Špalková je sice úplně novou a neokoukanou seriálovou tváří, ale na divadle přes svůj věk strávila už dvacet let. Co ji přimělo k tomu, aby si odskočila od "čistého umění"? A proč před rokem skončila u psychiatra?


Petru Špalkovou, která se od září objevuje na obrazovce v seriálu Letiště, lidé donedávna znali spíš jako sestru slavnějšího bratra - herce a režiséra - Jakuba. Jen divadelní fanoušci dobře vědí, že tato nová seriálová herečka je divadelní hvězdou. Začínala v pěti letech v Brně u Bolka Polívky a dotáhla to až do Národního.

Podle kritiků je Petra Špalková jednou z nejlepších hereček (nejen) své generace. Zahrála si v několika filmech (Smradi, Sluneční stát, Babí léto, Marta), ale na kasovní trhák zatím štěstí neměla. A tak ještě donedávna byla, jak říká, "otrokem divadelní dřiny", večer co večer stála na jevišti, přes den učila na konzervatoři, zkoušela, točila, dabovala… až málem zkolabovala. Uplynul rok od chvíle, kdy se odrazila ode dna. Poprvé v životě vrátila roli, sekla s učením, rozvedla se a zase zamilovala. Do roku 2007 vstupuje sebevědomější, svobodnější, emancipovanější. A díky seriálu i známější.


Jsem typický undergrounďák

Dosud jste neměla moc štěstí na filmy. Nepřišly nějaké nabídky teď, když je vaše tvář známější díky Letišti?

Nepřišly. Musím ale říct, že to už není věc, o které bych přemýšlela. Dřív mě to mrzelo hodně, teď už tolik ne. Pochopila jsem, že práce je jen jedna výseč mého života. Má chuť točit je teď uspokojena Letištěm, mám to moc ráda.

V čem je ale problém?

Je to jednoduché, je to otázka poptávky a nabídky. Možná je to trochu tím, že jsem takový typický undergrounďák. Točím nízkorozpočtové filmy, kde buď musí být při natáčení minus pět stupňů, nebo se musím učit jezdit na koni na jedné noze, nebo vyšívat křížkovým stehem (směje se). U takových filmů jsem asi k použití, ale do těch "hollywoodštějších" se prostě nehodím.

Řekl vám někdy nějaký režisér nebo producent na rovinu důvod, proč se do jejich filmů "nehodíte"?

Já se bavím jen s chlapy, kteří mě "chtějí", v osobním i v pracovním životě.

Takže pořád je pro vás prioritou divadlo. Ještě hrajete třicetkrát do měsíce jako dřív?

Kdepak. V poslední době jsem opravdu hodně zvolnila. Hraju několik inscenací v Národním divadle, například Arkádie nebo Pygmalion, dohrávám dvě inscenace v Divadle Na zábradlí, kde jsem byla dlouho v angažmá, a něco taky u bráchy v Kašparu.


Fotbalová korupce jako rodinné téma

Mimochodem, když už jsme u vaší rodiny. Váš otec byl fotbalový rozhodčí, vaše máma fotbalová funkcionářka. Co říkali na inscenaci Ivánku, kamaráde…, kterou váš bývalý kolega z Divadla Na zábradlí Petr Čtvrtníček zinscenoval podle přepisu rozhovoru, který usvědčoval z korupce dva fotbalové funkcionáře?

My jsme se o tom v naší rodině bavili celá léta, takže tahle aféra pro nás skutečně nebyla žádné překvapení. Otce vyrazili z první ligy, když jednou jedinkrát vzal úplatek, jenže tehdy to bylo nejspíš nastrčené, byly za tím politické důvody. Můj táta nechtěl do strany, to byl nejspíš ten důvod, bylo to celé zinscenované. I za totáče se bralo ve velkým, i potom.

S fotbalem už prý skončila i vaše matka?

Moje máma dělala po revoluci organizační pracovnici na Spartě. Vyhodili ji tehdy kvůli tomu, že upozornila na finanční podvod. Jeden večer na ten podvod tamních pohlavárů upozornila a druhý den ráno měla na stole výpověď a na hodinu ji vyhodili. Takže přesně kvůli těmto věcem mi "odpravili" rodiče z vrcholového fotbalu.

V poslední době vzniká vůbec dost divadelních her, které jsou inspirovány i současnou politikou. Politika se tak znovu dostává do divadla, už ne mezi řádky jako za normalizace, ale pěkně natvrdo.

A to je dobře. Divadlo vždycky mívalo politickou funkci. Ze své podstaty jsme přece dvorní šašci. Ti měli vždycky nastavovat panovníkovi zrcadlo. Lepší je mít špatný epitaf než za života u herců špatnou pověst. To napsal Shakespeare.


Psychiatr mi vrátil sebevědomí

Tvrdíte, že jste musela zvolnit. Co vás k tomu nakonec přimělo? Patříte k lidem, kteří ubrali na tempu, až když zkolabovali?

Už už se to blížilo, už jsem nemohla. Pořád jsem pracovala. Nezbýval mi čas na osobní život, na legraci, na kamarády, na přírodu, na chalupu, na víno. Byla jsem jen otrokem divadelní bulharský dřiny. Bylo to šílený tempo, velký nasazení a zároveň taky práce na inscenaci s někým, s kým jsme si nesedli lidsky, což by mě stálo ještě další síly navíc, abych to ustála. Měla jsem takové nervové problémy, že se nakonec odrazily i na mém zdraví. Přestala jsem jíst a spát, to se mi stalo poprvé v životě. A tak jsem poprvé v životě vrátila roli. Ale sáhnout si na dno je zajímavý. Každý náraz na dno sil je zkouška.

Prý jste vyhledala pomoc psychiatra, je to tak?

Problémy s úzkostnými stavy a poklesy nálady mám asi od patnácti let. Prostě ve mně občas vyvřela ta melancholická část mé osoby a ta extrovertní a zářící se utlumila. Vydržela jsem koukat třeba dvě hodiny z okna a plakat a nikdo si se mnou nevěděl rady. Přicházelo to jakoby bez příčin, možná jako reakce na nějaké dávné události. Ale kolem jednadvacátého roku to nabralo grády, měla jsem i paranoiu z lidí, bála jsem se, že mě nepřijímají. Ale teprve v devětadvaceti jsem se rozhodla s tím něco dělat.

Asi není jednoduché se odhodlat jít k psychiatrovi...

Trvalo mi to. Ale je to doktor jako každý jiný. Oční, ušní, gynekolog a psychiatr (směje se). Ona ta potřeba se v neděli vyzpovídat v nás někde zůstala. A musí to být někdo jiný než kamarádka, protože ta k vám má vztah a neřekne vám krutou pravdu do očí, vlastně vás ochraňuje. Odhodlávala jsem se ale dlouho, vznikl u mě totiž takový sebeklam. Při téhle práci se pořád hrabete v lidské psychice, kterou samozřejmě odezíráte z psychiky vlastní. Měla jsem dlouho pocit, že se znám a nikdo mi neporadí líp než já sama. Jenže to je omyl. Psychiatr je objektivní. On ke mně měl jen ten vztah, že mi chtěl pomoct. Jsem mu za ten půlroční rozhovor vděčná, nepáral se se mnou, byl pěkně ostrý.

S čím vám nakonec pomohl?

Vrátil mi ve spoustě oblastí sebevědomí. Bude to znít blbě, ale pomohl mi v jisté emancipaci v osobním životě. Do té doby jsem měla strach udělat určité kroky, třeba někomu něco říct, protože jsem se bála, že ho ztratím. Tohle mi dalo sílu to překonat. Možná to obrečím, ale budu vědět, jestli mě ten člověk snese celou.

Promiňte, ale mluvíte hrozně obecně. Nemůžete být trochu konkrétnější?

Vím, že mluvím obecně, ale týká se to mých vztahů a nechci o tom mluvit do novin. Psychiatr mě prostě jednoduše nabádal, ať jsem samostatná, agresivní, důraznější. Říkal, že to bude pro lidi možná změna a nebudou to snášet snadno, ale časem se to stabilizuje. Říkal mi: Nenechte se zmanipulovávat, jste snadno ovladatelná, zneužitelná, pracujete i za druhý. Přestaňte. Řekněte jim, nechce se mi, nemám čas. Nezvedejte telefon...

Snažil se vás někdy nějaký muž předělat?

To už dělal tatínek a bratr... Všichni si mě tvoří k svému obrazu, já se ráda nechám ovlivnit dobrými věcmi. Když začnu s někým žít, může se mi změnit jídelníček, to je fajn. Ale že by se mnou někdo ve zlým manipuloval, to ne... Metody nacpat mě pod sebe a diktovat neuspěly. Nejsem ten typ. Na to jsem asi dost chytrá, jsem zatížená na svou svobodu. Jakmile někdo vytáhne nůžtičky a začne stříhat křidýlka, tak je konec. Nechci se realizovat péčí o chlapa, udělám pro něj první poslední, ale dobrovolně, když já sama budu chtít. Provokuju, přeháním, takže potřebuju mužskou sílu, která mě dál nepustí v mých rozmarech. Přeju si, aby to bylo ono, ten vztah, který teď mám. Každou chvíli se modlím, aby to vydrželo.


Musela jsem vyřešit účty z minula

Takže jste úplně "vyléčená"?

Doufám, že jo. Ne, že by mi teď občas nebylo smutno, ale ta skutečná deprese už to není. Těm, které jsem měla, se říká reaktivní deprese, jsou něčím konkrétním vyvolané. Ty moje deprese způsobovalo to, že jsem některé své problémy dlouhodobě neřešila, skladovala jsem si je v sobě, takže jsem byla dlouhodobě sklíčená.

Lidem, kteří procházejí léčebnou kúrou s psychiatrickou pomocí, se často promění i vztahy s těmi nejbližšími. Vy jste se v té době rozvedla.

Nechci o svém rozvodu mluvit.

Dobře, změnilo se třeba něco na vašem vztahu s bratrem Jakubem?

Byla jsem samozřejmě nucená si udělat emancipační pořádek i v rámci své rodiny. Přestože to bylo v některých chvílích hodně kritické, dá se říct, že právě vztahy s bráchou se tím posílily. Člověk zjistí, že lidi, kteří ho mají skutečně rádi, to vydrží. Vztah je pak dospělejší, krize přinese vzájemný respekt. Konkrétně s bráchou to nebylo nic konfrontačního, s ním jsem z minula žádné účty neměla. Spíš mi někdy říkal, jestli to s tím vyúčtováváním a řešením a změnami moc nepřeháním. Ale je fakt, že až s odstupem jsem asi přišla na to, že mám jen málo tak blízkých lidí, jako je on. Hodně mě držel nad vodou. Můj brácha je člověk, kterému můžu i ve čtyři ráno v jakémkoliv stavu zavolat a vím, že udělá všechno proto, aby mi pomohl.


Učila jsem knedlíky

Před pár lety jste jako hodně mladá začala učit na konzervatoři. Sálala jste nadšením, nedávno jste ale skončila. Proč?

Roky na konzervatoři byly ve znamení boje s institucí. Někdo vám dá důvěru, abyste vedla skupinu lidí, ale zároveň vás omezuje, kontroluje a diktuje vám, jak to dělat. A když jsme se po několika letech těchto vzájemných strkanic konečně dohodli a ustálili na nějaké formě vzájemného fungování a jistého respektu, v tu chvíli přišla rána po čumáku přímo od těch studentů, kvůli kterým jsme kopali.

Jak to?

Najednou jsme měli s Ivanem Řezáčem, se kterým jsme ročník vedli, pocit, že stojíme před skupinou lidí, kteří chtějí servis a tvoji energii, aby se vůbec někam pohnuli. Máš před sebou několik "mistrů", kteří v kavárně u cigára všechno vědí, ale na jevišti jsou ve skutečnosti knedlíci. Je v nich nějaký kolektivní duch tvůrčí impotence, který se přece nedá zdolávat - je má divadlo bytostně vzrušovat. Mé osobní vzrušení a zájem je jediná věc, která není přenosná. Jistě takoví nejsou všichni, v tom ročníku jsou i hodně dobří herci, někteří z nich jsou i moji blízcí přátelé, ale ta skupina dohromady na mě ve finále působila takhle.

Co tedy budoucí herci bez zájmu o divadlo od herectví očekávají?

Samozřejmě těch několik kvalitních chce jít kamkoliv, kde budou moct dělat divadlo, a ti druzí? Nevím. Chtějí být na prvních stránkách časopisů, hrát ve filmu, vydělávat velké peníze, prorazit do světa velkého šoubyznysu, ale v tom případě by je asi měla učit jiná herečka.

Jste dvacet let u divadla. Ještě se na jevišti rozplýváte blahem, jak jste prohlásila před lety v jednom rozhovoru?

Je mi tam pořád dobře. Ale možná je to jako v sexu. V mládí to furt nějak zkoušíš, ale později už víš, jak si to užít. Na jevišti je taky důležitý, kdo je s tebou v té "posteli", s kým to děláš (směje se). Lásku nebo divadlo. V tom je rafinovanost většiny dobrých inscenací. Dobré obsazení není jen o tom, jak to kdo zahraje, ale jak budou fungovat lidi dohromady. Je v tom alchymie normálního lidského setkání... když si lidi voní, tak to jiskří.

Ztratila jste za ta léta o divadle iluze?

Pokud myslíte jako o společenství, o divadelním světě, tak musím říct, že mi zatím nikdo místo sodovky louh nepodal. Kdyby jo, tak vám to řeknu přřříííííště.. (hraje ztrátu hlasu po prolití hrdla louhem).

PETRA ŠPALKOVÁ

Divadelní herečkou se stala už v pěti letech v brněnském Divadle na provázku. První angažmá měla ve spolku svého bratra Jakuba Špalka Kašpar. Poté přešla do pražského Činoherního klubu. Skvělou příležitost dostala i jako členka uměleckého souboru Divadla Na zábradlí. V roce 1996 dostala cenu Thálie pro umělce do 33 let, o rok později cenu Alfréda Radoka Talent roku. Od 2006 je členkou činohry v Národním divadle.

Z HERECKÉ DRÁHY:

S Ivanem Trojanem a dětmi ze snímku Smradi

 

V Národním divadle účinkovala v inscenaci Top girls

 

Vloni si zahrála špionku v dramatu Marta

 


ZE ŽIVOTA:

1977 Jako dvouletá na klíně bratra Jakuba

 

1984 V bedně vína na vinobraní v Němčičkách

 

2000 S bráchou - režisérem a hercem Jakubem Špalkem

 

2003 Na chalupě s adoptovaným psem Atisem