Ilustrační snímek

Ilustrační fotografie - Vozíčkář, invalida, vozíček | foto: Profimedia.cz

V jedné vteřině jsem přišel o nohy a část svého života

  • 15
Je mi 38 let a nemám nohy. Vlastně je mám, ale jsou ochrnuté. Už deset let. Stačila jedna vteřina a nepozornost řidiče, který mi nedal přednost. Ta autonehoda mě připravila i o partnerku. Pan Michal napsal další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.

Bylo mi osmadvacet. Po několikaletém tápání po vysoké škole jsem si našel místo, které mě bavilo i přinášelo slušné peníze. Žil jsem s pěknou slečnou, s níž jsme začínali uvažovat o svatbě. Lyžoval jsem, hrál fotbal za jeden vesnický klub.

O to všechno jsem přišel v jediné vteřině. Jako by z mého života zmizela jedna jeho část.

Řidič mi nedal přednost

Stačil jeden nepozorný řidič, který mi na přehledné křižovatce nedal přednost a vrazil z boku do služebního auta, které jsem řídil. Z té události si vybavuji jen to, jak jsem periferně viděl řítící se offroad, a pak přišla ohromná rána.

Probral jsem se až po několika dnech v nemocnici.

To už jsem byl po těžké operaci, která podle doktorů dopadla dobře. Neochrnul jsem totiž na celé tělo, ale jen na spodní polovinu. Zůstaly mi ruce, hlava, trup. Přišel jsem o nohy.

Horní část těla se mi ovšem podařilo rozhýbat až po mnohaměsíční rehabilitaci a cvičení. To jsem se ještě nemínil smířit s tím, že se na své nohy už nikdy nepostavím, a dělal jsem doslova psí kusy, abych jim vrátil život. Kromě cvičení a všemožných léků jsem dokonce navštívil několik "zázračných" léčitelů - ovšem mé nohy zůstaly stále jako dva neovladatelné špagáty. Navždy.

Skončil můj vztah

Do doby mé rehabilitace spadá i rozpad mého vztahu s přítelkyní, o níž jsem si před úrazem myslel, že bychom spolu mohli být navždy a že bychom spolu měli aspoň dvě krásné děti.

Vím, že bych se mohl "skrýt" za frázi, že mě má holka opustila kvůli mému nevyléčitelnému zranění. Kdo by chtěl žít s klukem na kryplkáře?

Jenže tak jednoduché a jednoznačné to nebylo. Samozřejmě, náš vztah skončil kvůli mým ochrnutým končetinám. Ale za náš rozchod můžeme minimálně oba stejným dílem. Teď, s mnohaletým odstupem si to uvědomuji čím dál víc.

Náš vztah jsem svými depresemi a výbuchy svého neštěstí rozbil stejně jako přítelkyně, která nikdy neoplývala velkou trpělivostí, a naši novou situaci nezvládla stejně jako já. Oba jsme si sice říkali, jak spolu chceme být i nadále, ale postupně to mezi námi uvadalo, až jsme si řekli, že to nemá cenu.

Nevěděl jsem, co dál

Nejhorší byl pro mě pocit "konce života", o němž snad hovoří všichni, kteří se do takového stavu dostanou. I mně se najednou všechno zhroutilo. Svou práci, s níž jsem byl konečně spokojený, jsem na vozíku už nemohl dál vykonávat. Na fotbal jsem se mohl už jen dívat v televizi. O lyžování platí to samé.

Ale byly tady i každodenní "drobnosti", s nimiž se musí každý vozíčkář vypořádat. Například naplánovat trasu pražskou hromadnou dopravou tak, abych nezůstal někde "viset" ve stanici, kde jsou jen schody bez výtahu.

Kdo nebyl na vozíčku, nikdy si to pořádně neuvědomí. Stejně tomu tak bylo i u mě. Vždyť zvednout nohu na vysoký obrubník chodníku je přece tak jednoduché...

Začal jsem znovu žít

Věděl jsem, že se z toho všeho musím nějak vyhrabat. Mí rodiče mi samozřejmě hodně pomáhali a maminka šla dokonce do předčasného důchodu, aby se o mě mohla starat. Aspoň zpočátku, něž se všechno naučím.

A snažili se i mí kamarádi.

Ale já věděl, že v tom hlavním, najít svůj nový životní směr, si musím pomoct já sám. Trvalo mi to měsíce, než jsem si to dokázal v hlavě srovnat, než jsem se dokázal vnitřně se svou novou životní situací vyrovnat, než jsem získal novou chuť začít zase něco dělat, hledat si práci, žít... Pomohl mi v tom i psycholog, ke kterému pravidelně docházím dodnes.

Život jsem zatím změnil aspoň částečně. Dnes pracuji v jedné počítačové firmě a to mě momentálně naplňuje. Doufám, že si také jednou najdu životní partnerku. Bohužel bez vozíčku se už nikdy neobejdu...

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.