Vizitka:
|
Letošní léto stráví Ljuba Krbová pracovně - natáčí film a ve Švandově divadle hraje v Románu pro ženy v rámci přehlídky Báječné léto s Vieweghem, a to ve stejné roli, ve které před lety ve filmové verzi excelovala Simona Stašová. Nebála se srovnávání?
"Nestresovalo mě to, věděla jsem, že to zahraju po svém. Se Simonou se dobře znám. Třináct let jsme byly spolu v angažmá, seděly jsme vedle sebe v šatně, jsme dobré kamarádky. Herecky jsme každá jiná, i povahově se spíš doplňujeme, také proto naše přátelství vydrželo tak dlouho. Simona svého prvního syna porodila o půl roku dřív než já svou dceru Annu a dlouho jsme si říkaly, že by bylo fajn, kdyby ti dva spolu skončili... Tak to nám zatím nevyšlo, dělají si, co chtějí," směje se herečka.
Před lety se vrátila ke svému dávnému koníčku - fotografování. Kouzlu digitálních fotek propadla díky svému třetímu manželovi Ondřeji Neffovi, spisovateli a fotografovi. "Ještě kdysi na konzervatoři jsem dostala k narozeninám foťák, chytlo mě to, půjčila jsem si zvětšovák, naučila se dělat zrno... Ale pak na focení nebyl čas, navíc všechny ty věci zabíraly dost místa. S digitální fotkou jsem se k focení vrátila i díky tomu, že Ondřej je skvělý učitel. Myslím, že pro vztah je důležité, když ti dva mají společného koníčka."
Jak Ondřej Neff přilákal populární herečku zpátky k fotografování, zlákala ona jeho k cestování. "Když jsme se seznámili, tak jsem pořád někam jezdila a on to komentoval, že cestování nesnáší, že ho stresuje balení," vypráví Ljuba Krbová. "Pochopila jsem, že můj úkol je zorganizovat výlet, nalákat a navnadit ho na danou lokalitu. Nejlíp u nás funguje věta: "No podívej se na ty fotky, to my bychom nafotili líp!"
Takže nakonec si Ondřej cestování zamiloval tak, že když půl roku nikde nejsme, tak se vyptává, jestli opravdu nemáme nic naplánovaného. Při poslední cestě spolu projeli Barmu, Kambodžu, Laos a Thajsko, dříve zvládli Čínu, Nepál či Tibet.
Je nějaké místo, kam už by se nechtěla vrátit? "Některé hodně chudé oblasti v Africe. Ty pro mě byly deprimující. Přitom jsme už byli v mnoha chudých místech, třeba v jižní Americe nebo v Asii, ale tam vidíte lidi pracovat, nějak proti té chudobě bojují. V Africe jsou lidi, kteří jsou zvyklí čekat na pomoc. To vás hází do beznaděje, protože nevíte, jak jim pomáhat. Vím, že tím, že se tam nevrátím, se to nevymaže, ale není to místo, kam bych chtěla jet znovu."
