Afghánské ženy

Afghánské ženy - Pacientka, která má svým způsobem štěstí, že se může léčit na kábulské psychiatrické klinice. Ne všechny nemocné ženy mají příbuzné, které se zde o ně mohou postarat – zdravotnického personálu je stále nedostatek. „Ženy trpí úzkostmi z prožitých válek, mnohé přišly o všechny mužské příbuzné,“ vysvětluje Paikar z české humanitární organizace Berkat. | foto: David NeffMF DNES

V Afghánistánu není snadné být ženou

  • 13
Řádily, jak se v jejich věku sluší. Pověsily se na studnu před školou a přetahovaly se o to, která zapumpuje kamarádce. Ty, které se opozdily, využily zmatku kolem příchodu cizích novinářů, aby tiše vklouzly do prostých tříd venkovské školy v severoafghánském Daraj-sufu.


Další osmileté studentky teprve dobíhaly po prašné cestě. S takovým nasazením, až jim z hlav spadly bílé šátky, které patří ke školní uniformě.

V Afghánistánu chodí děvčata do školy. Banální? „Za vlády talibanců jsme učili jen chlapce. Tehdy z osnov vypadla angličtina, kterou nahradila arabština – tu jsem taky studoval,“ říká učitel angličtiny Muhammad. Po chvilce váhání připouští, že se s takovým vzděláním a znalostí ruštiny uplatní za každé myslitelné afghánské vlády.

Přežil tedy i za režimu radikálů z Talibanu, kteří v letech 1996 až 2001 vyhnali dívky ze škol, zavedli veřejné popravy žen a považovali za nemravné, když krejčová vzala zákaznici míru, byť se jí chystala ušít pytlovitou burku.

Nefoťte mě, prosím. Prosím!

Optimismus nabytý při pohledu na řádící žačky nás opustil po vstupu do sborovny, kam byly předvedeny tři mladé učitelky, které studovaly v liberálnějším Íránu. A teď v konzervativním Daraj-sufu vyučují starší školačky, které by jinak do školy nesměly. Působily ustrašeně. Stále se ohlížely na muže, kteří po místním zvyku nenechali ženy ani na okamžik s cizinci o samotě. Jedna z nich několikrát opakovala: „Nefoťte mě, prosím, Prosím.“

Nejkurážnější z pedagožek, pod splývavým tmavým šatem oblečená do džín, odpovídala persky, přestože pohledem naznačovala, že rozumí anglicky. Služeb překladatele musela využít, aby muži rozhovoru rozuměli. Z jejích slov jsem se dozvěděl málo, z výrazu tváře mnohé. V Afghánistánu není snadné být ženou ani víc než pět roků po pádu Talibanu. Podle odhadů z počátku století je gramotná každá osmá žena, mužů umí psát téměř polovina. Venkovanky mívají až čtrnáct dětí, jednoho roku se v zemi nedožije každý šestý kojenec.

Ke svatbě bývají ženy nuceny prý i v osmi, běžně ve čtrnácti letech, přestože podle zákona se smějí dívky vdávat až v šestnácti.

Žena se může stát darem na usmířenou mezi znepřátelenými klany. Protihodnotou za půdu, dobytek, v době neúrody za obilí.

Je žena stroj na koberce?

To ženy z Mazáre Šarífu, severoafghánského města se třemi sty tisíci obyvateli, mají kuráže dost. Pracují pro českou humanitární organizaci Člověk v tísni a v rámci vládního projektu rozvoje venkova vysvětlují jiným ženám, že mají právo mluvit do záležitostí své obce. Pro většinu mužů věc neslýchaná!

„Znám venkovanku, která dva měsíce tkala koberec. Ten pak manžel odnesl na trh. Několik dní čekala, než se muže odvážila zeptat, kolik utržil. On odpověděl: ‚Ještě bys musela vyrobit mnoho koberců, než bych dostal zpět peníze, které jsem za tebe dal jako věno.‘ Nedostala nic a mohla být ráda, že ji nezbil,“ říká Alija. Stejně jako ostatní školitelky Kubra, Fátima, Salma a Radima neuhýbá pohledem, když říkají, že antikoncepce zůstala velmi sprostým slovem. Že pokud ženy ve volbách hlasovaly, většinou poslechly manželův příkaz. Že jsou afghánské ženy bity a zneužívány.

„Na venkově chybí ženám prakticky vše: školy, kliniky s lékaři, elektřina, cesty,“ vysvětluje Kubra, která smí stejně jako většina městských žen sama vyjít na bazar, k lékaři. Ženy z Mazáre Šarífu však kromě školky postrádají hlavně respekt nezaměstnaných mužů, kteří navzdory potížím nynějšího Afghánistánu nesouhlasí s tím, aby ženy pracovaly. Tedy mimo domov, samozřejmě.

Stále tu vládnou fundamentalisté!

„Zpočátku tady seděly zařezané jako pecky, teď už jsou mnohem uvolněnější,“ říká Paikar z českého sdružení Berkat, které v chráněných dílnách při kábulské psychiatrické léčebně zaměstnává pacientky. Příběhy jeho klientek jsou různé, jedno mají společné. Strach o jídlo pro své děti, strach ze stigmatizující samoty po smrti manžela.

„V této zemi jsou fundamentalisté stále u moci,“ tvrdí Parvíz Hakímová z organizace RAWA, sdružující hlavně intelektuálky. Pijeme kávu v kábulském nákupním středisku, které připomíná konzumní chrámy západního světa. O západních právech si ale Afghánky mohou nechat zdát. „Myslím, že mnohoženství do 21. století nepatří. Rozvod z manželčiny iniciativy je společenská sebevražda, děti téměř vždy připadnou otcově rodině. A dívky tvoří jen dvacetinu univerzitních studentů,“ vypočítává problémy městských žen Hakímová.

„Chceme sekulární vládu, islám by neměl být zatahován do politiky,“ vysvětluje s tím, že „islám musí zůstat jako princip“. Podobná slova znějí v konzervativním Afghánistánu jako utopie, ba rouhání. „Bojíte se o život?“ ptám se drobné dívky. Nejistě opakuje, že nikoliv. Když se však má fotit, zahalí si tvář. A jsou vidět jen tmavé, smutné, vyčítavé oči. Jako na snímcích řady jiných afghánských dcer, matek a manželek.