První srovnávací studie o výskytu rakoviny mezi lidmi, kteří přežili holokaust, a těmi, kterých se nedotkl, přinesla nečekané výsledky. Z jejích závěrů, které zveřejnil izraelský deník Haaretz, vyplývá, že lidé, kteří mají zkušenost s holokaustem, mají obecně 2,4 krát větší pravděpodobnost, že onemocní rakovinou.
Až dosud převládal laický názor, že kdo přestál útrapy holokaustu, dožil se také vesměs dlouhého věku.
Například rakovina tlustého střeva u mužů, kteří přežili holokaust, je však devětkrát častější než u jejich vrstevníků, kteří před druhou světovou válkou emigrovali z Evropy do Izraele. U žen je tato pravděpodobnost dvaapůlkrát vyšší.
Výzkum, který vedl Nami Vine Raviv, byl založený především na izraelských statistikách národního registru rakoviny. Odborníci mapovali výskyt rakoviny u téměř dvou milionů Izraelců narozených v Evropě mezi lety 1920 a 1945, kteří se dostali do Izraele po válce. Druhou zkoumanou skupinu pak představovalo téměř půl milionu Izraelců ve stejné věkové skupině, kteří imigrovali do Izraele před rokem 1939.
Ženy, které prožily holokaust, měly jedenapůlkrát větší pravděpodobnost, že onemocní rakovinou prsu než předválečné imigrantky.
Neschopnost promluvit
Stejně tak se lišila i doba, po kterou pacienti s rakovinou přežívali. U účastníků holokaustu byla tato doba kratší o 5 až 13 procent v závislosti na pohlaví a věku. Vědci věří, že by tato skutečnost mohla být způsobena i odlišným osobním přístupem a z toho vyplývající pozdní diagnózou.
Už dříve se totiž ukázalo, že lidé, kteří prožili holokaust, mají problémy vyjádřit své city, postěžovat si nebo požádat o pomoc. Mnoho z nich má také posunutý práh bolesti.
Navíc odborníci zjistili, že čím mladší byli lidé v době, kdy holokaust prožili, tím větší je riziko, že rakovinou onemocní. Například riziko rakoviny prsu je dvakrát větší u žen, kterým v době druhé světové války bylo méně než deset let. "Vystavení hladu a podvýživě v dětství a dospívání, kdy tělo nejrychleji roste a vyvíjí se, může zvýšit riziko, že člověk později onemocní rakovinou," říká Vine Raviv.
Pacienti se zkušeností s holokaustem podle výzkumů však vykazují i jiný psychický postoj k této nemoci: "Mají z ní panickou hrůzu a jejich reakce na sdělenou diagnózu je velmi silná. Odmítají nazývat chorobu rakovinou, ale trvají na tom, aby se o ní mluvilo pouze jako o nemoci. Nedokáží ovládnout svou panickou hrůzu, jsou zmatení a někteří dokonce zcela odmítají léčbu."
Boj se smrtí
Ben-Arimu bylo třináct let, když začala druhá světová válka. Tři roky se mu dařilo unikat transportu do pracovních a koncentračních táborů, kam byl převezen jeho otec. Když byla do transportu zařazena jeho matka, jel s ní. Tábor přežil a po válce emigroval do Izraele.
Tady žil normální život a na hrůzy války se mu podařilo částečně zapomenout do té doby, než u něj v padesáti letech objevili rakovinu. "Tři roky jsem denně bojoval se smrtí," říká Ben-Ari. "Najednou vám po všech těch letech řeknou, že máte rakovinu a vy ten boj musíte podstoupit znovu."
"V určitém smyslu je však rakovina horší než holokaust. Při holokaustu jste částí skupiny, která s vámi sdílí stejný osud, při rakovině jste sami za sebe. Navíc, když byla válka, byl jsem ještě mladý a silný." Diagnóza rakoviny u něj navíc znovu otevřela válečné noční můry: "Najednou se ve mě zase probudil ten podvědomý strach a všechno se mi vrátilo zpátky," říká Ben-Ari, který začal chodit na kurzy pozitivního myšlení a brát antidepresiva.
