Bývalému horníkovi Keimarovi selhávaly plíce, napadla je bakterie chlamydie, ležel ochrnutý. Krále zradilo srdce, byl v komatu. Oba ve vážném stavu, v bezvědomí a napojeni na přístroje nemohli slyšet, že jim doktoři dávají pouze minimální šance. Oba teď díky zvláštní péči žijí, chodí, mluví a už doma dělají, co je bavilo dřív.
Jiřího Keimara (66 let) vezla do Ostrova ve velmi zlém stavu sanitka z kladenské nemocnice, nevěděli si tam s ním rady. Byl v bezvědomí a nehybný, trpěl oboustranným zápalem plic, dýchaly za něj přístroje, selhávalo mu i srdce.
„Ostrovy“ života v nemocniciOddělení se vymyká kvalitou péče a také propracovaností programu rehabilitace. Je dáváno za vzor všem ostatním jedenatřiceti v zemi. Leží tu lidé z celé republiky a třicet lůžek je stále obsazených. U pacientů se střídá neurolog, fyzioterapeut a další odborníci. Každé lůžko má vlastní box, je vybaveno nejmodernější technikou a je chápáno jako samostatný "ostrov" života. Boxy jsou vybavené televizí, DVD a MP3 přehrávačem. Důraz se tu klade na domácké prostředí, férovou komunikaci s rodinami pacientů. Návštěvy sem mohou 24 hodin denně. Příbuzní jsou často přesvědčeni, že se tu umírá a s nemocnými se loučí. Personál je naopak přesvědčuje, aby se předčasně nevzdávali. Procento úspěšnosti je poměrně vysoké, čtvrtina pacientů se vrací domů. |
Pak lékaři z ostrovského oddělení zjistili, že pacienta trápí bakterie chlamydie. Pozměnili léčbu a nastal obrat.
"Probudili jsme ho, odpojili od přístrojů, rozchodili. Na rehabilitaci ho napravili tak perfektně, že nad zlepšením užasl vedoucí koronární jednotky z Kladna, když se přijel do Ostrova podívat," líčí primářka Ivana Jarošová.
Její oddělení se specializuje na kriticky nemocné lidi po vážných úrazech, nehodách a nemocech, pro něž už není na ARO místo. Dlouhé týdny a měsíce se lékaři neúnavně snaží s pacienty pracovat, budit je z komatu často velmi netradičními metodami a cvičit s nimi.
Pacientova manželka Danuše Keimarová jezdila s obavami na návštěvy do ostrovské nemocnice. Zpět se vracela vždy s větší nadějí.
"Téměř dva měsíce ležel v umělém spánku. Nezvedl ruku, neotočil hlavu. Teď už je doma, chodí o holi, čte, kouká na televizi a hrajeme hry." Pro oddělení primářky Jarošové má Danuše Keimarová jen slova chvály za přístup personálu i technické možnosti.
Personál na ležící mluví, pracuje s nimi, rehabilituje, i když oni nic viditelně nevnímají. Lékaři třeba zjišťují, co měli pacienti rádi k jídlu nebo zda patřili mezi spáče. Podle toho je rozmazlují a někdy i provokují. Například Jiřího Keimera rozmazlovali sladkým.
"Kdo měl rád svíčkovou, tomu dáme koprovku. Kdo rád mlsá čokoládu, tomu zkusíme dát salám. Budíme dřív toho, kdo miluje spánek. Určité zásady respektujeme, ale chováme se k nim jako na táboře," přiblížila primářka Jarošová.
Dostal šanci a díky ní přežil
Když se Josefovi Královi loni v prosinci zastavilo srdce, déle než tři čtvrtě hodiny ho resuscitovala rodina a pak záchranáři. Na rentgenu se ukázaly tři chronicky nemocné srdeční tepny.
Lékaři na 24 hodin ochladili jeho tělo i mozek. Jedenáct dní ležel v kómatu a s kolísavým stavem vědomí v karlovarském kardiocentru. Dýchaly za něj přístroje, zápasil s mnoha infekcemi.
Když pak osmašedesátiletého muže přebíralo ve velmi vážném stavu Oddělení dlouhodobé intenzivní péče v Nemocnici Ostrov, mluvili doktoři dál o extrémně nejisté prognóze.
PoděkováníDopis psaný Nemocnici Ostrov Vážení přátelé, tento dopis píši proto, abych vyjádřil poděkování lékařům, sestrám a ostatnímu personálu na oddělení DIP Nemocnice Ostrov. S pozdravem Milan Hrubeš, váš bývalý pacient |
"Šance na přežití a případně na další kvalitní život byla mizivá. Nikdo to ale nevzdal, i když od začátku bylo jasné, že pacient je limitován věkem, chorobami a dlouhou resuscitací. Jednou jsme ho dokonce oživovali i u nás, srdce nepracovalo. Bylo to těžké, pohyboval se na hraně," vzpomíná primářka Ivana Jarošová.
Pacient trpěl halucinacemi, byl dezorientovaný, nevěděl, kdo je a kde se nachází. Pomohli psychiatři, kteří s ním pracovali. I v tomto kritickém stavu personál pokračoval s rehabilitací a nenechal Krále ležet. Organismus si zvykal na větší zátěž a nemocný začal dýchat částečně sám. Tak vypadal start obratu. Malý zázrak.
"Zkoušeli jsme všechno možné. Pomohla klasická bazální rehabilitace. Velmi dobře na něho působili psi při naší canisterapii. Nejdříve nespolupracoval, ale najednou psa začal hladit," zmínila primářka některé metody.
Josef Král si vzpomíná na všechno kromě krátkého výpadku paměti před příhodou. Teď už je doma, zdravotně absolutně v pořádku. "Je to famózní pocit. Zlepšení nastalo i díky kardiostimulátoru, operaci bleskově zařídila doktorka. Měl jsem naprosto fantastickou péči."
Zpočátku hartusil, že ho týrají
Zhubl čtrnáct kilo, neměl sílu. Děkuje sestrám, které ho takzvaně rozchodily. I když se mu to zpočátku nelíbilo a hartusil, že ho týrají. Až téměř do propuštění z nemocnice ležel zaintubovaný s hadičkou v krku.
"Nemohl jsem mluvit a strašně se mi po tom stýskalo. Jsem optimistický člověk," ví o sobě Josef Král. Tak si nechal přinést k lůžku tvrdé desky a na nich sestrám psal různé vzkazy. Ještě je má doma schované.
Personál k sobě volal tak zvláštně, že se tomu primářka Jarošová pořád směje. "On je výborným hudebníkem, takže tleskal do rytmu. U mě měl pocit, že jdu takzvaně mimo rytmus, tak moje kroky vytleskával rychleji."
Jediné, co Josefa Krále trochu trápí, jsou hlasivky - následek po intubaci. Trochu hůř se mu zpívá. Hraje totiž na baskytaru v kapele Old Boys.
"V repertoáru máme všechny možné bigbítové anglické i české písničky od 60. let. No a jednou ročně děláme pamětnický koncert pro vrstevníky," těší se důchodce na plánované podzimní vystoupení.
Kromě hudby se i ve vyšším věku baví modelářstvím. Staví plastikové modely. Jeho pokoj zdobí různé diplomy. Stále jezdí na soutěže, ale častěji už posílá fotky modelů po internetu na diskusní fórum kolegům, kteří práce hodnotí.
"Byla to mravenčí práce, ale vyplatila se. Pan Král je plný života a užívá si ho," má ze svého pacienta radost lékařka Ivana Jarošová. "Člověk se nesmí vzdávat. Má za každou cenu bojovat," připojila radu.
