To ovšem konstatuji až jako dospělá. Jenže když se zeptáte na školu dítěte, o její užitečnosti obvykle nepadne ani slovo.
"Vopruz, biflování. Samý zkoušení a buzerace," odpovídá puberťák. "Musíme sedět a dávat pozor, co paní učitelka říká. A nemůžeme si hrát," říká prvňačka. Ani od jednoho jsem neslyšela: skvělý, hodně se tu dozvíme.No právě, možná je problém v tom "hodně".
Když tak přemýšlím o škole, čím dál víc mi připomíná hypermarket: velká spousta zboží, z něhož většinu pravděpodobně nikdy nebudeme potřebovat.
Jenže škola je takový hypermarket, kde si i nepotřebné musíme koupit.
Vzpomínám si, že jsem například při hodině přírodopisu velmi ráda poslouchala výklad o plazech. Stejně jako jsem očima hltala matikáře, který obratně rýsoval na tabuli řez krychlí. Ale už tehdy jsem matně tušila, že podrobný popis tělesných částí hadů i deskriptivní geometrie mi v životě k ničemu nebudou. Kdyby tehdy učitelé biologie a matematiky řekli: Fajn, tak to bylo jen pro informaci …
Jenže to nikdy nikdo neřekl. Všechno bez rozdílu jsem se musela naučit. Nejlépe nazpaměť, téměř slovo od slova z učebnice. A tak jsem doma omdlévala hrůzou, když jsem se snažila kouli protnout přímkou, šprtala se stavbu oka studenokrevných. A taky přehled básní Jana Nerudy, členy polských královských dynastií, chemickou tabulku prvků, Archimedovy zákony, jedlé houby, nejvýznamnější stavby antiky, počet obyvatel a rozlohu Mongolska.
Strach z autorit a ze špatného vysvědčení, které by mi - jak tehdy říkali zkušení dospělí - zavřelo cestu ke slušnému životu, vykonal medvědí službu. Učila jsem se a učila, abych všechno z hlavy vypustila ihned poté, co mě vyzkoušeli, a začala tam soukat nové informace.
Myslím, že existují věci, které je nutné (nebo alespoň výhodné) vědět.
Vyplatí se třeba umět psát, počítat, znát své předky, světadíly. A velmi důležité je vidět to všechno v souvislostech. Ale vyjmenovat veškeré zástupce čeledi tykvovitých včetně druhových jmen?
Ano, i hospodyňka, která do hypermarketu zajde pro máslo, se může ocitnout v oddělení rybářských potřeb. Se zájmem si prohlídne udice, podiví se rozmanitosti návnad, ale musí si kvůli tomu hned pořizovat podběrák? (Tedy pokud sama u pultu náhle nezjistí, že bez něj nemůže dál žít.)
Říká se, že biflováním hory zbytečných informací se prý zachová pro budoucí život alespoň jejich základ.
"Sice si, vy tupci, nezapamatujete, jaký vzorec má kyselina sírová, ale budete alespoň vědět, že existuje," spílal nám ze stupínku vzteklý chemikář.
Nesouhlasím. Kvůli tomu, abych si něco zapamatovala, se nemusím po nocích zpaměti učit seznamy. Kupříkladu vím, že žil a tvořil básník Karel Toman. Vzdychala jsem nad jeho portrétem v učebnici, zatímco učitelka monotónně odříkávala názvy sbírek. Dnes z nich neznám ani jednu, přestože tehdy jsem je uměla, jako když bičem mrská. Ale vždycky, když uslyším jeho jméno, řeknu: Jasně, to je ten básník. Pěknej chlap…
A tak se přimlouvám za všechny prvňáky, puberťáky a adolescenty: Milé učitelky a učitelé, prosím, buďte shovívaví, když nebudou umět pojmenovat všechny dinosaury druhohor. Stačí, že ví o jejich existenci.
I když … ruku na srdce, vážení, kdo ví s určitostí, že kosti, které se vystavují v muzeích, patřily skutečně dinosaurům? Co když to byli třeba … třeba draci. Jejich potomci se skryli před naší vševědoucí civilizací v podzemních slujích a jízlivě se smějí: Chachá, my a dinosauři? No to se povedlo. Ale až se jednou vrátíme, my vás naučíme!
|
Autorka KLÁRA MANDAUSOVÁ
