Každá z nás občas dělá věci, které ji opravdu nebaví nebo je nemá zapotřebí. A přitom už je ve věku, kdy má mít svůj vlastní rozum. Třeba jezdíme k rodičům na chatu, kde nás to nebaví, protože by se jich dotklo naše odmítnutí, necháváme si od maminky rok co rok darovat svetříky, které se nám nelíbí, a ze skříně je vytáhneme, jen když jdeme k ní. Strašně si přejeme vysoké červené kozačky, ale manžel by při jejich spatření pozdvihl obočí... Tohle jsou situace, na které jste už dost stará:
... na to, abych zdravila mladší muže jako první
Kolegové se potkávají na chodbách, ve výtahu, v místním bufetu. Každý den. Nebo taky náves, kde kolem vás dennodenně krouží stále stejná skupina lidí. Nemluvě o vlaku, v němž cestou do a z práce potkáváte stále stejné spolucestující. Vy, které maminka slušně vychovala, a víte, že zdravit se má, potkáte svého o jednu a více generací mladšího kolegu, spoluobčana, spolucestujícího a...
Pozdravíte jako první. Přestože si stokrát říkáte, příště už ne. Stejně to nakonec nevydržíte, nejpozději při vzájemném míjení těl buď šeptem (rezignovaně a zklamána sama ze sebe), nebo naopak z plna hrdla (výchovně a bojovně) pronesete Dobrý den. Jestli vás to opravdu hodně popouzí, zkuste se ho příště asertivně s úsměvem(ne úsměškem) zeptat, jestli jeho doma zdravit neučili nebo jestli mu připadáte průhledná. Pokud na přímou konfrontaci nemáte, nezdravte ho. Třeba mu náhlé ticho při setkání pomůže pochopit, co že té chvíli chybí. Anebo taky ne. No a co?
... na to, abych vrátila v hospodě špatné jídlo
Přinesou vám pivo, které k rysce ne a ne došplhat, víno, v němž plave korek, nebo jídlo, co se nedá jíst, a navíc je studené? A vy to tiše odtrpíte, maximálně, až číšník odejde do dostatečné vzdálenosti, si postěžujete svému doprovodu. Nechce se vám dělat dusno a kazit si den. Chachá. Ten už po takovém zážitku budete mít pokažený stejně, a ještě na sebe budete naštvaná.
"Mně vždycky strašně vadilo jít cokoliv reklamovat. Takže i třeba boty za dva tisíce, které se mi rozlepily po měsíčním nošení, jsem si radši odnesla k ševci, jen abych nemusela podstoupit tu strašnou bitvu s prodavačkou. Naštěstí mám kamarádku, která je můj přesný opak. Jednou se za mě tak naštvala, že mi vytrhla vadnou věc i účtenku z ruky a vyreklamovala to sama. A překvapivě nejenže přežila, ale dokonce uspěla. Příště jsem šla s ní jako doprovod, pak ona se mnou jako morální opora a dnes už jsem vcelku zdatná reklamátorka. Prodavačky povětšině vážně nekoušou," vypráví čtyřiatřicetiletá Anna Berková. Zkuste podobnou terapii.
Pro hospodu je dobrá rada (ale samozřejmě bez záruky úspěchu) pokusit se upozornit obsluhu na vaši nespokojenost s humorem. "Koukám, že tomu pivu se ke mně dneska asi nechtělo..." A jste-li nenapravitelně ostýchavá, kupujte aspoň ty dražší věci přes internet. Klidně si je vyzkoušejte v kamenném obchodě, ale domů si je nechte poslat od síťové konkurence. Podobně virtuálně totiž probíhá i reklamace. Což vám možná za to poštovné bude stát.
Františka Zemanová
|
Ve věku 88 let se stala nejen nejstarší parašutistkou u nás, ale i tou s největším počtem tandemových seskoků. Zvládla jich během pěti měsíců 20....na to, abych věděla, jak pít
Ráda občas posedíte s kamarádkami, ale skoro pokaždé se to nemístně zvrhne a vy se nejenom opijete, ale na druhý (v průběhu let i třetí či čtvrtý den) je vám fakt zle. Přitom přítelkyně jsou v pohodě a večírek ukočírovaly vůbec mnohem lépe.
Tak milé dámy, v tomto případě jděte do sebe. Už byste měla vědět nejen, kolik snesete, ale i jak často a čeho. Pokud víte, že tvrdý alkohol je pro vás v následujících hodinách peklo, nepusťte si panáky vůbec k tělu. Jestli je to tak, že si tu a tam dáte s kamarádkami víno, ale vy tak nějak víc a pak je vám tak nějak hůř, zvolněte tempo. Udělejte si pravidlo, že mezi dvojkami vypijete aspoň jednu vodu. Ale je-li váš hlavní problém v tom, že se opijete často, dejte si alkoholový půst. Nepomůže-li – honem k odborníkovi. Titul alkoholky není nic pro vás.
... na to, abych věděla, co mi sluší
Pořád se to v ženských časopisech řeší – do kolika let se dá nosit minisukně, dlouhé vlasy nebo růžová trička? Upřímně – těžko říct. To totiž nejvíc záleží na tom, jak vypadáte, jaký jste typ a jak v tom kterém ohozu či účesu umíte ‚chodit‘. Nejdéle po třicítce byste už měla mít aspoň jakous takous představu, v jakém typu oblečení se cítíte dobře a uvolněně a co vám dovoluje vaše postava, barevný typ a odvaha.
Jestli si sama se sebou nevíte rady, máte tři možnosti:
1) přizvat si na poradu nějakou opravdu dobrou kamarádku. Takovou, která vás, protože ji o to požádáte, nebude šetřit. Vyhodí vám vytahaná trika a mrkváčové džíny do pasu a pak vám do kabinky v obchodě natahá takové věci, že se vám protočí panenky. A některé s radostí adoptujete do svého šatníku.
2) Nemáte-li takovou přítelkyni, investujte své těžce vydělané peníze do stylisty. Třeba bude stačit jen jedno setkání, v němž by vám slušný odborník měl umět poradit, co vám bude slušet, a přitom respektovat vámi dané mantinely (např. "za žádnou cenu leopardí vzor"). Třetí možností je postavit si hlavu a dál si chodit po svém. Třeba jako Lenka Kořínková...
"Přestože je mi skoro čtyřiačtyřicet, kromě divadla ve škole jsem do loňska na sebe nevzala sukni. Pak mi ji jednou při letní nákupní horečce přinesla kamarádka vyzkoušet a donutila mě si ji koupit. Týden jsem ji bojkotovala, nakonec v ní odvážně vyrazila. A děly se věci – všichni chválili, jak mi to sluší, že mám hezké nohy a vůbec že vypadám líp. Letos už mám nakoupené punčochy a hodlám v sukních strávit i část zimy," dokumentuje Irena Novotná. A protože už víte, co vám sedí, nedáte se zmást přelétavými módními trendy – s typicky slovanskou postavou já třeba určitě nebudu nosit barevné legíny s kraťoučkými šaty.
... na to, abych věděla, co mě baví
Strašně ráda jste ještě na vysoké po večerech vyšívala, ale manželství s mužem, který má duši rockera, vás kdysi přimělo tento svůj pozitivní vztah zapřít. Přiznat barvu vám přijde hloupé a vyšívat si potají zase trapné. Podobných příběhů ze svého okolí znám celou řadu. Některé mé kamarádky doma ostentativně bojkotují seriály, protože manžel je považuje za vrchol stupidity, ale v práci vyzvídají nejnovější hnutí mysli sestřiček z Růžové zahrady. Další se pak v pubertě nejlépe odvázaly na normalizační pop a legendární Abbu, ale choti s vytříbeným hudebním vkusem by to nepřiznaly ani pod skotskými střiky.
Některé zase touží aspoň jednu dovolenou strávit v poloze ležmo na sluncem vyhřáté pláži, odkud by se za čtrnáct dní zvedly jen kvůli doplnění tekutin, kalorií a spánku. Přesto otročí na chalupě nebo se sportovním maniakem s maskou milujícího partnera na kole sjíždějí alpské velikány.
Co vám hrozí, když jemně bouchnete do stolu? Nic... Při prvních dílech seriálu se váš protějšek možná bude posměšně ušklíbat, pak ho to omrzí nebo si najde náhradní zábavu. Na taneček plný provařených melodií jděte s kamarádkami a nikdo jiný nemusí vědět, na jakou hudbu jste si zhuntovaly těla. A dovolenou můžete mít ve střídavé péči – jednou vybírá on, jednou vy. Nebo si od sebe odpočiňte a vyrazte aspoň na týden každý sám, respektive s někým (nemyslíme milence!), koho baví to, co vás.
... na to, abych věděla, co chci
Možná že roky úpíte v práci, která vás nebaví. Pravda, vzhledem ke krizi není nejšťastnější doba na změnu, ale třeba se to povede. Zkuste aspoň rozeslat svůj životopis. Anebo můžete zatím pracovat na svém snu ‚v zákulisí‘. Potenciální průvodkyně mohou po večerech studovat a zatím si dodělat státnici z jazyka. Nadšené rukodělky zase mohou přes víkendy vyrábět do alelujá a své artefakty nabídnout k prodeji přes internet. Prostě něco, aspoň málo, pro splnění svého snu jde udělat skoro vždy.
Platí to i v sexu. Vy jste za ta léta přece musela objevit pátráním po vlastním těle, které vaše oblasti jsou ty necitlivější a co vás vlastně vzrušuje. Nepřijde vám stále dokola hraný orgasmus jako zbytečná ztráta času? Nechcete, aspoň občas, z toho taky něco mít? Pak ale musíte svému partnerovi udat správné souřadnice – buď verbálně, nebo názorně. Když neví, co chcete, je skoro naivní spoléhat na šťastnou náhodu (zvlášť při letitém soužití). Jste-li stydlín nejstydlivější, čeká vás asi dráha sólistky...
Susan Boyle
|
Bez ohledu na to, že jí bylo skoro 48 a celý život se potýkala s posměšky, přihlásila se do Britain‘s Got Talent. Nakonec byla sice oficiálně druhá, ale celý svět si ji pamatuje. jen ji.... na to, abych uměla říct ne
Prokletí hodných holek tkví v tom, že neumí odmítat žádnou přímou a dost často ani nepřímou výzvu k pomoci. Kamarádkám vyzvedávají a hlídají děti bez reciproce, k tchyni jezdí na obědy každý víkend, přestože vědí, že je celé odpoledne budou pomalu, ale jistě dusit. Otci na zahradě nasekají dřevo na celou zimu, i když by si to mohl objednat někde jinde.
Taky půjčují peníze, které jim pak chybí, chodí na akce, které je nebaví, a vaří věci, které jim nechutnají. Protože někdo jiný to tak chce. Vás všechny ubezpečuju, že žádná z vět – Nejde to, Nechce se mi, Nebaví mě to, Nemám, Nedám – není trestná. Vážně. Nic se vám nestane, když je použijete, a dokonce na ně nepotřebujete ani speciální povolení. A pokud se někdo urazí, pak jeho vztah k vám byl motivován zištnými důvody a dobře mu tak, že o vás přišel.
... na to, abych za sebe nesla odpovědnost
Možná si myslíte, že za to, že jste tlustá, může vaše matka a babička, které vás v dětství překrmovaly. Za to, že neumíte anglicky, komunisti, kteří vládli, když vy jste studovala. A za to, že jste ve čtyřiceti najednou sama, může nová přítelkyně vašeho muže, která jej zcela omámila.
Možná máte dokonce i pravdu, ale jak dlouho se na minulé křivdy chcete ještě vymlouvat? Pokud se pořád budete litovat, nikdy se neposunete dál. Řekněte si DOST! Je to váš život, vaše tělo, vaše rodina, vaše práce, vaše peníze. Taky vaše minulost, vaše přítomnost a vaše budoucnost. A nikdo cizí to za vás neotočí směrem k lepším zítřkům. To musíte udělat vy. Protože jednou (za hodně dlouho) na smrtelné posteli se za tím vším budete otáčet taky jenom vy...
