1. Smrad
Žijeme v 1+kk. Bez balkonu! Neustále tu narážím na kopu sportovního oblečení, další běžecké boty a hlavně na všudypřítomný smrad. Ondra běhá denně, takže se mu na šňůře permanentně suší nějaké to běžecké oblečení. Nedávno jsem mu vyčlenila jeho vlastní malý sušák v rohu obýváku, kam si ty svoje smraďochy věší. Trochu to pomohlo, ale kdykoliv procházím z obýváku do ložnice, je to malý křest ohněm.
2. Nejlepší průvodce
Výhodou soužití s ultra běžcem je fakt, že všude byl, všechno viděl a všechno proběhal. Takže když se v sobotu ráno probudím, zajiskřím očičkama a zavolám „výlet“, Ondra z rukávu, či spíše běžecké boty, vysype nekonečně množství variant, okruhů, procházek a zajímavých vyhlídek. Jsem naprosto unesená z toho, že přesně ví, jak jednotlivé úseky šikovně napojit a po cestě se neztratit. Vznikají z toho ty nejlepší výlety s tím nejlepším průvodcem.
Za poslední dva roky Ondra proběhal Sydney skrz naskrz
3. Tohle jsem nechtěla vidět
„Hele, hele, podívej, co mám!“ volá na mě Ondra a drží něco malého v hrsti. A já můžu celkem s jistotou říct, že mu slezl další nehet na noze. Ultra běžcům slézají nehty na nohou každou chvíli. U Ondry je to tak často, že by se z nich dal dělat náhrdelník, což mi Ondra ostatně dost často nabízí. Ne, nedělám si srandu.
Ale krom slézajících nehtů, je náš vztah okořeněn spoustou jiných zajímavostí. Před každým delším během si Ondra maže varlata vazelínou, aby se mu neodřela. Nebo si zalepuje tejpkou bradavky, aby se mu při dlouhém výběhu neodíraly o tričko. Taky se mi dost často svěřuje, kde všude musel v terénu vykonat potřebu, nebo se chlubí rozbitými koleny, když po cestě z kopce zakopl a hodil salto.
To si Ondřej zrovna na začátku dovolené při běhaní zlomil palec
4. Nekonečno bot
Každý ultra běžec potřebuje mít hodně bot. Podobně jako my holky, my taky potřebujeme mít hodně bot, každé na jinou příležitost. U běžce prý záleží na terénu, typu tréninku, délky výběhu a já nevím čeho ještě. Podstatné je, že máme doma v současné době deset párů běžeckých bot. A ani jedny nejsou moje! Mám pocit, že Ondra každých 14 dní objednává nové boty on-line, protože zrovna byly za skvělou cenu (co mi to připomíná?). Někde jsem četla, že běžecké boty se mají vyměnit po asi 500 odběhaných kilometrech. Ondra jich naběhá skoro 100 týdně. Jako vzorná přítelkyně na jeho další přírůstek nic nenamítám a radši mu jdu vyklidit další poličku v botníku.
Botník ultramaratonce čítá stále narůstající řadu bot
5. Běžcova kabelka
Před každým velkým závodem se běžcova kabelka neboli běžecký batůžek naplní sbírkou věcí z takzvané povinné výbavy, kterou musí mít každý ultratrailový běžec povinně u sebe. Před závodem Ondra všechno vyskládá v obýváku na zem a já nestíhám žasnout, co vše se mu tam vejde a co vše s sebou musí na závod mít.
V tu chvíli mi vždycky dojde, jak extrémní sport to je. Na sedačce leží vzorně vyrovnaná celofánová deka proti prochladnutí (to kdyby se někde v divočině zranil a dlouho čekal na pomoc), bunda, šusťáky, rukavice a čepice (jsme v Austrálii a právě vrcholí léto), spousta různých gelů a navrch ještě 800 kalorií jídla poslední záchrany (tabulka čokolády), čelovka, kompas, kartografická mapa celé oblasti... Výborný. Fakt výborný.
6. Někam chodit je ztráta času
Určitě to znáte, kromě práce máte spoustu pochůzek, které musíte během týdne vyřídit. Vyzvednout léky v lékárně, stavit se pro opravené boty, nakoupit a tak dále. Ondra se nestavuje, on se vlastně vůbec nezastavuje. Ondra běhá. Proč by ztrácel čas cestou z práce vlakem, radši si těch 20 kilometrů občas zaběhne a spojí příjemné s užitečným. Je potřeba zajít ke kadeřníkovi? Ondra nezajde. Ondra zaběhne. Je potřeba dokoupit mléko? Pro běžce není žádná podobná aktivita problém. Natáhne elasťáky, a než se otočíte, máte ho i s nákupem zpátky.
7. Bahno od hlavy až k patě
Běžec, který běhá rád v terénu, je zaručenou sázkou na bahnivou jistotu. Zatímco my normální smrtelníci o víkendu ještě spíme, trailový běžec brázdí stráně, lesy a louky, aby se pak mohl v pravý okamžik (většinou právě snídám) vyloupnout u dveří zadělaný od bahna od hlavy až k patě. Chudák Ondra se pak většinou musí napůl vysvléct ještě na chodbě a nebo po špičkách přejít rovnou do sprchy, kde ze pak sebe to bahno pomalu oklepává, společně se strháváním tejpů z kotníků. Na koberci po něm zůstanou dvě bahnivé stopy a hora špinavého oblečení.
Standardní sobota ráno
8. Stehenní kulturistika
Jestli některá z vás doma máte kluka z posilovny, asi to dobře znáte. Muži se rádi promenádují nahatí ze sprch, ukazují své svaly, zatínají paže a oslňují tak své křehké protějšky. Můj běžec většinu svého svalstva spálí, ale jestli se může něčem pochlubit, tak jsou to jeho obrovská svalnatá stehna.
Přátelé, běžcova stehna, to je jiná liga. Objem Ondrových hýždí je mnohem větší než můj obvod v pase. Jeho postava tak připomíná trojúhelník. Ale ne ten obrácený, jak je tomu v případě kulturistů.
9. Pivo
Každý, kdo běhá, miluje pivo. Alespoň mám ten pocit, když se podívám na Ondru a jeho kamarády. Pivo v cíli je ústřední mantrou každého závodu. Či skoro každého tréninku. Bez piva by to zkrátka nebylo ono. Takže já, neběžec a nepivař, čekám v cíli s vychlazenými pivky, aby se Ondra a jeho kamarádi mohli osvěžit po doběhu. U čeho mi ale zůstává rozum stát, jsou jejich pivní výběhy. S kamarády se třeba rozhodnou, že oběhnou několik pivovarů v Sydney. V každém z nich si dají ochutnávkové pádlo, po cestě nepijí skoro žádnou vodu a naběhají u toho třeba 40 kilometrů. Já sedím doma a trnu, že někdo z nich dostane infarkt, protože tohle vážně není normální!
Kluci po 42 kilometrech, 7 pivovarech a 26 různých pivech...
10. Předsudek, pád a pýcha
Hodně lidí má vůči ultra běhání předsudky. „No, to je šílenec,“ často slyším moje kamarády a kolegy titulovat Ondru. „To přece není možný, uběhnout tolik kilometrů.“ Mně to taky přijde jako nesmysl, ale už jsem se s tím tak nějak sžila. Ani nepočítám to množství podvrtnutých kotníků, natlučených kolen a kotrmelců někde na chodníku uprostřed města, když se Ondra snaží doběhnout za tmy z práce domů, aby neztrácel čas jízdou vlakem, ale zapomněl si čelovku.
Především je to ale z mé strany velká pýcha, že si Ondra běží za svým. Ona totiž vytrvalost ultra běžce tak nějak formuje jeho přístup k životu. Jestli má někdo dostatečnou vytrvalost uběhnout 100 kilometrů, pak už zvládne, cokoliv si umane. Ondra je toho živoucím důkazem.
A tímto před ním a před všemi ultra běžci smekám.
PS: Prý sem mám dát odkaz na jeho Strava profil, abyste ho mohli sledovat a porovnávat si, ehm, kilometry.
Barbora Babická a Ondřej Pavlů vedou úspěšný blog zitaustralii.cz. |
Barbora s Ondřejem - maraton v Drážďanech
