Týraných dětí přibývá. Víc si všímáme, vysvětlují čísla odborníci

  9:48aktualizováno  9:48
Připínáčky na nohách, bití za každou maličkost, hlad a každodenní ústrky od vlastních rodičů nebo prarodičů. To jsou ty nejotřesnější a mediálně nejznámější případy dětského týrání. Bohužel v reálu jich je mnohem víc, jen se o nich neví…
Když dítěti ubližují jeho nejbližší, nedovede se samo bránit. Pomozme týraným dětem tím, že budeme všímavější. Ilustrační snímek

Když dítěti ubližují jeho nejbližší, nedovede se samo bránit. Pomozme týraným dětem tím, že budeme všímavější. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Ne všechny případy týrání dětí se dostanou do hlavních zpráv. Ty nahlášené totiž bývají jen špičkou ledovce. Další a často nepochopitelné případy zůstávají za zavřenými dveřmi, stejně jako nešťastné děti, kterým málokdy někdo pomůže. Ale i happyendy tu naštěstí jsou. I když mluvit o šťastném konci není zrovna výstižné.

Týrané dítě se totiž vrací do normálního života jen pomalu a bohužel si nese do života tak silné rány na duši, že se s nimi jen málokdy docela vyrovná. A také není divu. Vždyť hned na začátku svého života zažilo, že ten, kdo je měl chránit, tedy vlastní rodiče nebo příbuzní, mu ubližoval. A s tím se nežije zrovna lehce…

Chtěli, abychom umřeli

Když se řekne matka tyranka, leckomu se asi vynoří v paměti kuřimská kauza. Takzvaných maminek, které zcela postrádají mateřský cit, je bohužel mnohem více. Hrůzu z vlastní mámy si na vlastní kůži zažila i malá Hanička. I když má vše už za sebou, je pořád strachy celá schoulená.

"Když jsem byla u tý starý mámy, tak jsme tam byli pořád sami. A pořád jsme tam měli hlad. Ani jsme si nehráli, ani jsme nechodili ven, nic. Jenom jsme pořád leželi na zemi. Oni nám neudělali postýlku, tak jsme museli ležet na zemi. Ani jsme nic nejedli. Oni nám nedávali jíst, jenom chleba a vodu. A to přece nejde, jenom chleba a vodu. Oni chtěli, abychom umřeli," vybavuje si Hanička otřesné vzpomínky.

"Mámu jsem neměla ráda, pořád mě bila, nikdy mě nepomazlila a ještě se mi smála, když jsem plakala a tekla mi krev, a ponoukala tátu, aby mi přidal. A to i když jsem jí pomáhala. Třeba o brášku Románka já jsem se starala. Pořád jsme se báli, že nás budou bít. Ta máma byla moc zlá a ten táta byl taky zlej. Ale pak tam přišlo moc lidí a zachránili nás a dali nás do školky. A tady je nám už dobře. Máme co jíst, nikdo nás nebije a hodně se mazlíme…"

Otec, nebo ďábel?

Doslova ďábelský plán se zrodil v hlavě otce dnes již osmileté Vendulky z Prahy 5. Aby na ni získal co nejvyšší sociální dávky, zakázal dceři chodit a přivazoval ji na kočárek. I na záchod a do koupelny ji přenášel a všude ji vozil na kočárku. Za jakýkoliv pokus o chůzi ji bil páskem. Skutečně se mu podařilo získat potvrzení o nejvyšším stupni postižení (invaliditě) dcery a nejvyšší sociální dávky.

Otec nepracoval, žil jen z dávek a naštěstí pro Vendulku neplatil nájem. Zřejmě jen díky tomu vyšlo záměrné mrzačení dcery po roce najevo. Při exekučním stěhování bez náhrady začal vykřikovat, že nemá kam jít a nezbývá mu, než skočit s dcerou z Nuselského mostu. Vendulka mu proto byla odebrána a převezena do nemocnice.

Tady k úžasu všech začala chodit, i když po tak dlouhé době znehybnění nejistě jako batole a s oporou. Vyšetření prokázalo, že Vendulka netrpí žádnou vadou ani nemocí, která by ji měla omezovat v chůzi. Lékaři ale bohužel také zjistili velké vývojové opoždění v důsledku zanedbání. To, co umí tříleté děti, zvládala Vendulka v šesti letech jen velmi těžce. Naštěstí po dvou letech péče se Vendulka uzdravila a srovnala krok se svými vrstevníky. Žije v náhradní rodině, chodí do školy a v osmi letech konečně poznává, co je to normální a šťastné dětství. I když strašné vzpomínky jí v hlavě zůstanou navždy.

Krkavčí otčím

Kromě rodičů bývá nejčastějším trýznitelem dětí nový partner ženy. Otčímové na děti často žárlí a berou je jako konkurenci. A bohužel matky o takovém jednání často mlčí, místo aby chránily své dítě. "Pokud se jedná o narušenou osobnost, může se stát první obětí právě její dítě. Už jen pocit, že není jeho, v něm vyvolává averzi," vysvětluje podstatu jednání těchto psychopatů psycholog Martin Weissman, který se problematikou týrání dětí dlouhodobě zabývá.

Nebuďme lhostejní

Zejména když jde o děti, je v odkrytí a řešení domácího násilí důležitý přístup okolí. Dítě samo se nedokáže bránit, natož zvenku získat pomoc.

Proto záleží na lékařích, učitelích, sousedech a blízkých, kteří musejí najít odvahu na domácí násilí upozornit.

"Nemusí se jednat jen o to, že dítě nese znaky fyzického týrání. Mnohdy může být prvotním signálem jeho chování, zakřiknutost, nespolupráce rodičů nebo jejich přílišná autoritativnost," upozorňuje psycholog Martin Weissman.

Právě to zažila na vlastní kůži i dnes třináctiletá Simonka. Té se sen o spokojeném dětství rozplynul před pěti lety. Tehdy se rodiče rozvedli a maminka si našla přítele. Ten pil, hrál automaty a často doma matku napadal. Ale to mu nestačilo, svůj vztek si brzy vyléval na bezbranném dítěti. Simonku často bil, zakazoval jí se mýt, jídlo dostávala jen obden a v zimě ji často "otužoval" koupelí v ledové vodě na dvorku. Otřesné týrání, které trvalo skoro rok, skončilo až oznámením biologického tatínka, kterému se Simonka o letních prázdninách (jindy ho vídat podle nařízení soudu nemohla) konečně svěřila. Co ale dělalo okolí rodiny? Skutečně si ničeho nevšimli ani sousedé nebo učitelé?!

Rodina v krizi

Podle Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí brutality v rodinách přibývá. "Příčiny vidím v tom, že se u nás situace dětí podceňuje, že se kruté a nepřiměřené trestání dětí a tělesné tresty považují za normální, že se pořád věří rodičům a ne dětem, že sociálně právní ochrana dětí je roztříštěná," uvádí. 

Dalším problémem je podle ní mizerné sociální a ekonomické prostředí mnoha rodin. "V nepříznivých podmínkách, kde chybí peníze a připojí se třeba alkoholismus nebo drogy, je k týrání opravdu jen krůček. Rodiče si vlastní frustrace vybíjejí na bezbranných dětech," komentuje hrůznou situaci Vodičková.

Kam se obrátit o pomoc?

Podle zákona má každý, kdo pojme podezření na týrání dítěte - ať už je to soused, učitel, známý - povinnost to oznámit policii nebo státnímu zástupci. A to dokonce i v případě, že si není jist a není schopen své podezření prokázat.

Pokud soud následně týrání prokáže, hrozí trýznitelům půlroční až tříleté vězení, při zvýšené brutalitě dokonce až osmileté.

Z nestátních organizací se na problematiku týraných dětí zaměřuje nadace Naše dítě, o radu a případné konzultace se lze obrátit také na Fond ohrožených dětí.

A za pravdu jí dávají i další. Ze statistik nadace Naše dítě vyplývá, že v loňském roce bylo u nás 6000 týraných dětí, což je nejvíce případů týrání za posledních deset let. Oproti předchozímu roku je to dokonce nárůst o celou tisícovku.

Čísla jsou ještě větší

Ještě děsivěji vyznívá fakt, že podle odborných odhadů je u nás ve skutečnosti týráno až čtyřicet tisíc dětí, přičemž většina těchto případů není nikdy odhalena. Což znamená, že dítě je většinou vystaveno násilí po celé dětství.

Nicméně poměrně vysoké číslo za loňský rok považuje ředitelka Nadace Naše dítě paradoxně za dobrou zprávu: "Ukazuje to spíše, že zafungovaly kampaně, veřejnost se stala vnímavější a podezřelé případy mnohem více hlásí," vysvětluje ředitelka Nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová.

Lidé jsou podle ní poučenější než před lety a při pohledu na příliš hubené či potlučené dítě raději kontaktují sociálku. "A pomáhají i další zařízení. Jsme rádi, že hodně spolupracují i školy, které nahlásily téměř třetinu případů týrání," dodává Zuzana Baudyšová.

Případy dětí jsou skutečné, jen jejich jména byla změněna. Materiály poskytl Fond ohrožených dětí.

Autoři:



Nejčtenější

Trhám si vlasy a ochlupení, protože mi to dělá dobře, říká nemocná žena

Sara si říká Miss Swirl a propaguje svůj příběh, aby dodala odvahu a sebevědomí...

Osmadvacetiletá Sara Meucii z Itálie trpí poruchou zvanou trichotilománie. Kvůli ní si neustále vytrhává vlasy a...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...



Říkali, že je na ni moc starý. Ona se s ním rozhodla mít dítě

U porodu byli Karolíně oporou sestra Kristýna a partner Petr.

Rodina byla proti, cizí lidé je pomlouvali, ale jim bylo jedno, že je mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Seriál...

OBRAZEM: Třiašedesátiletá žena chtěla vypadat na pětadvacet. Povedlo se?

Jekaterina Tereškovič Gauguin Solntcev

Manželka ruského moderátora Gauguina Solnceva by mohla být jeho matkou. Dělí je od sebe šestadvacet let....

Po kritice ve StarDance se mi nechtělo na trénink, říká Veronika Arichteva

Veronika Arichteva a Michal Necpál

Videa vtipné trojice zná asi každý. Momentálně však život jedné z protagonistek Veroniky Arichtevy ovládly tréninky na...

Další z rubriky

Jak zlepšit angličtinu? Inspirujte se od teenagerů

Ilustrační fotografie

Češi na tom mezi Evropany nejsou nejhůře, ale rozhodně ne nejlépe. Jak si celkem jednoduše vylepšit jazykové...

Poznali se v psychiatrické léčebně, teď čekají osmého potomka

František a Monika se potkali v psychiatrické léčebně.

Monika a František, protagonisté dokureality Malé lásky, mají hodně společného. Oba padli na dno a díky tomu, že...

Její sedmnáctiletý přítel má alergii na latex, tak v patnácti porodila

Patnáctiletá Katka a sedmnáctiletý Tomáš

Kateřina, které je teprve patnáct let, porodila v plzeňské porodnici za asistence své maminky a svého dojatého...



Najdete na iDNES.cz