A tak jsem si začala v duchu dělat výčet všeho, co by měl mít takový správný muž, který by se objevil.
HLASUJTE: Jak se má Dana zachovat?
Když jsem si večer tak trochu hrála na počítači, začala jsem vypisovat, jak by měl můj budoucí přítel vypadat. Vyšel mi z toho Brat Pitt. No a když jsem se pustila do ideálních vlastností a ctností, mohl je splnit tak jedině kněz.
Nakonec jsem si celý můj výtvor přečetla a vzápětí stránku vztekle celou smazala. Došlo mi, že takový muž nejspíš vůbec neexistuje. Stejně jsou takové výčty požadovaných plusů nanic a navíc všechny nezadané kamarádky-třicátnice shodně tvrdí, že všichni muži, kteří za něco stojí, jsou buď zadaní a nebo jsou to homosexuálové. Hodila jsem nějaké hledání za hlavu. A osud, ten vtipálek, na to hned zareagoval.
Poraďte Daně
Předchozí díly seriálu
Zničehonic mi zavolal Zdeněk, můj bývalý spolužák z gymplu. Zrovna prý přijel z Ameriky, má volno a jestli bych s ním nešla na večeři. Popovídat si o starých časech a tak. Chvilku jsem naoko váhala, že musím odříct nějakou schůzku, zkrátka abych vypadala důležitě. No a pak jsem samozřejmě souhlasila. Už ve škole se mi Zdeněk líbil. Byl to takový vytáhlý kluk, sportovní typ s nebesky modrýma očima a krásným úsměvem. A on se smál skoro pořád.
Setkali jsme se v docela příjemné ale také pěkně drahé restauraci. Hned jsem ho poznala. Na té stáži v Americe se z toho kluka stal pěkný chlap. Jen ty jeho oči a klukovský úsměv byly pořád stejné. Objednal mi červené víno. Jako kdyby věděl, že ho mám nejraděj. Zvlášť když je z vinic v jižní Francii. Lehce jsme si přiťukli a on se zase tak krásně usmál. Opětovala jsem jeho úsměvy a poslouchala vyprávění.
Najednou jsem si připadala jako v romantickém filmu. Napadlo mě, že tohle setkání není náhoda a že osud zapracoval a přivál Zdeňka. Když se blížila zavíračka, vytrhl mě ze snění číšník, který přinesl účet. Zdeněk po něm sáhl a chvíli ho studoval. Zatímco já zálibně studovala jeho tvář. Ve světle svíčky se nádherně rozzářila a můj bývalý spolužák působil jaksi tajemně. Než mi suše oznámil, že on zaplatí svoji půlku a na mně zbývá ta druhá.
No teda, to je mazec. Chvíli jsem na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. Ne, to nebyl fór. Myslel to vážně a když jsem na stůl položila pětistovku, což bylo méně než polovina, řekl, že ten zbytek zaplatím někdy jindy.
V tom okamžiku už mi tak úžasný nepřipadal. Zdeněk sebral peníze, zaplatil a na závěr řekl, že ten večer byl velmi pěkný a ojedinělý. No pro mě taky. Opravdu ojedinělej, tohle se mi stalo poprvé. Myslela jsem si, že když muž chce udělat na ženu dojem, pozve ji.
Popadl mě vztek. Já si přece tu snobárnu nevybrala. A ta večeře připomínala francouzskou kuchyni hodně vzdáleně. Za pět stovek bych se v mé oblíbené vinárničce měla jako lord. No to mi ty jeho modrý kukadla vyšly draho, nadávala jsem si v duchu.
Pak mě ale napadlo, jestli se tohle nenaučil v Americe. Třeba je to tam stejně zavedený zvyk jako stavění raketových základen v cizích zemích. Jenže tady je v Čechách, tak ať si kouká zase zvyknout.
Mám mu dát ještě šanci, aby se ukázal jako gentleman? Nebo mám na příští schůzce
sehrát hereckou etudu, že jsem si zapomněla doma peněženku, a tak ho pomalu naučit novým móresům?
A nebo se na něj mám vykašlat, protože je to držgrešle a navíc mu chybí dobré vychování?
Co byste na místě Dany udělali vy? Na to, abyste jí poradili, máte dva týdny. Můžete jí napsat do diskuze pod článkem, anebo hlasovat v anketě ZDE.
Poté se zachová podle mínění většiny z vás. Jak se budou její problémy vyvíjet dál, to se dočtete 5.3. v patnáctém díle příběhů ze života Dany.
