rozvod - ilustrační foto

rozvod - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Tři čtvrtiny žádostí o rozvod podávají ženy

  • 25
Kdo se chce vdát či oženit, nepotřebuje v podstatě nic víc než vyplněný list formuláře a šest set korun na poplatek na matrice. I ten nejjednodušší a nejobyčejnější rozvod však stojí nejméně desetkrát víc.

I přesto se v Česku už sedmnáct let každoročně rozpadá kolem třiceti tisíc manželství. Ani letošek není výjimkou.

Alespoň podle srovnání čerstvých údajů o počtu rozvodů v prvních třech čtvrtletích letošního roku se stejným obdobím loňského roku.

Tento trend, kdy se rozvádí každý druhý pár, podle odborníků jen tak neskončí. Zaprvé: Česko je ateistická země a manželství není pro řadu lidí nijak posvátný svazek. Navíc rozvod se už nepovažuje za ostudu. Zadruhé: zákon těm, kteří se chtějí rozvést, nijak v tomto kroku nebrání. „Když se v polovině devadesátých let zpřísnily v tomto ohledu zákony, tak rozvodů ubylo. Trvalo ale jen rok, než se to vrátilo do původního stavu,“ řekl Miroslav Šimek, vedoucí oddělení demografie Českého statistického úřadu.

Vezmeme se, ale nejdřív nám něco dej, státe...

Manželům, kteří už spolu nechtějí žít, nezabrání v rozvodu ani to, že jde o poměrně drahou záležitost.

„Tisíc korun zaplatíte za soudní poplatky. Na pět tisíc pak přijde advokát, který rozvod řeší. Jde ale o paušální odměnu. Pokud si vyberete známějšího právního zástupce, zaplatíte mnohem víc,“ popisuje prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa.

Navíc lidé musí počítat s tím, že něco stojí znalecké posudky. „To v případě, že manželé mají děti a odborníci musí posoudit, který z rodičů je vhodnější pro jejich výchovu,“ dodal Jirsa.

Ze statistik také plyne, že Češi velmi chytře reagují na kroky, které politici podniknou na podporu sňatků či porodnosti. Alespoň v minulosti to tak bylo.

Například do konce roku 1956 vyplácel stát každé nevěstě takzvané výbavné ve výši jeden tisíc korun. Na tehdejší dobu to byla velmi slušná částka. Od 1. ledna 1957 se však vláda rozhodla zaběhlou praxi zrušit.

„Bylo to utajené rozhodnutí, ale veřejnost se o něm přesto dozvěděla a nastal doslova frontální útok na matriky. Všichni se snažili, aby sňatek proběhl ještě do konce roku 1956, aby pár výbavné dostal,“ popisuje demograf Miroslav Šimek. V roce 1956 tak zněl svatební pochod téměř 81 tisícům párů, kdežto o rok později už se bralo jen necelých 63 tisíc párů.

Něco podobného se v historii Česka opakovalo ještě dvakrát. Další nával na radnicích zažily úřady v roce 1973, kdy si řeklo „Ano“ téměř sto tisíc párů. V dalších letech jejich počet už jen klesal. Souviselo to se zavedením výhodných novomanželských půjček, prodloužila se také mateřská. Navíc se tehdy braly „silné“ ročníky z padesátých let.

Do třetice zaznamenali demografové vlnu svateb na počátku devadesátých let. „K 1. lednu 1991 totiž stát zase novomanželské půjčky zrušil. Proto se ještě těsně předtím desetitisíce lidí snažily vzít, aby to stihly a dostaly je,“ dodal Šimek.

Lepší než peníze jsou školky

Takové pobídky jsou však podle odborníků dnes spíš kontraproduktivní a v poslední době přestávají fungovat.

Svědčí o tom i nedávné rozhodnutí politiků vyplácet manželům výhodnou několikasettisícovou půjčku na bydlení. Na počtu svateb se však toto opatření neodrazilo.

„Stát by měl určitě podporovat rodiny, ale rozumnou politikou. Což podle zkušeností ze zahraničí znamená především co nejvíc lidem usnadnit výchovu dětí, a to třeba formou širokého spektra služeb. Ať už jeslí, školek nebo služeb pro matky,“ říká psycholog Josef Zeman.