Helena Třeštíková | foto: Lucie Robinson, MF DNES

Třeštíková: Štastnější ve filmu než v politice

  • 20
Život za kamerou vyměnila za život před ní. Vydržela to pouhých šestnáct dní. "Šla jsem do politiky nezkušená," přiznává režisérka Helena Třeštíková.


Tak už zase jezdíte tramvají?

Ano. Mám mnohokrát ověřeno, že cesta autem i parkování zabere ve městě daleko víc času.

Myslela jsem, že vám tramvaj slouží i k dokumentaristickým námětům...
No to samozřejmě taky. V tramvaji například zjistíte, co lidi čtou. O čem se baví a dnes už i jak telefonují, co mají za znělky mobilů. Pro studium jednotlivců je to skvělé, tuhle jsem slyšela jako vyzvánění Internacionálu. Byl to mladík, jistě měl tu melodii z recese.

Zatímco vy byste si na něco takového netroufla.
Ne, já bych se za ni styděla. Z naší generace by si ji, myslím, hned tak někdo do mobilu nedal. Já mám přece jen k naší nedávné minulosti a jejím symbolům ještě vyhraněnější vztah: vyrostla jsem na Václaváku, pod našimi okny se pořád něco dělo. Průvody, demonstrace, manifestace, tanky. Když se zabil Palach, tak jsem se v reakci na tu strašnou deziluzi po euforii osmašedesátého roku zařekla, že nikdy nevstoupím do žádné strany, nenechám se svázat žádnou ideologií. A to jsem taky dodržela.

Ano, pro mnoho lidí jste byla i teď ve vládě politicky poněkud nečitelná.
Ráda bych si nechala možnost řídit se svou intuicí a být vždycky hlavně sama sebou. Myslím, že stranictví trochu svazuje. To ale není odpor ke stranám jako takovým, abyste mě špatně nepochopila.

Vy jste si myslela, že v politice zůstanete nezávislá?
Myslela jsem si, že resort kultury by mohl zůstat nadstranický. Tu nabídku jsem vzala proto, že jsem dost často kritizovala dění právě v kultuře a pak mi přišlo nesprávné nezvednout hozenou rukavici. Nicméně ta představa nezávislosti byla trochu naivní, ne? K těmto úvahám jsem ani nestačila dojít. Příliš brzy při šel střet, kdy jsem byla nucena ke kompromisu, který jsem nemohla přijmout.

Ale politika je, jak se říká, také umění kompromisu.
Vím. I každý natáčecí den je kompromis, každý film vznikne jen díky mnoha kompromisům, ale tenhle kdybych přijala, považovala bych to za zradu sama sebe.

V čem spočíval?
Byla bych nucena přijmout odpovědnost za dohody, které udělal někdo jiný. Já s nimi zásadně nesouhlasila a viděla v nich možné velké nebezpečí. Na tom jsem se rozhodně nechtěla podílet. A ukázalo se, že zvrátit to nedokážu.

Litujete zpětně, že jste tu hozenou rukavici zvedla?
Možná jsem někoho zklamala tím, jak jsem odešla, ale většina lidí pro mě důležitých mi snad porozuměla. Byla to zajímavá zkušenost a asi to tak v životě mělo být. Těch 16 dní je asi rekord do Guinnessovy knihy rekordů, že? Něčím se člověk proslavit musí (zasměje se).

Stýská se vám po něčem z té funkce?
Bavilo mě rozplétat kauzu Národního divadla, ale jinak mě funkce a moc spíš skličovaly. Vždycky jsem prosila řidiče, aby dali sirénu dolů, aby to auto nebylo tak nápadné. Vzpomínám si, jak jsme se šli v parlamentu představit koaličním poslancům, já byla hrozně nervózní, debata se vlekla, vedle mě seděl jeden kolega ministr - a najednou koukám, že usnul. Přišlo mi to milé, takové free, osobně se mi při tom docela ulevilo.

Přišla jste do pracovny, kterou před vámi obývali výhradně muži. Zaskočilo vás v ní něco typicky mužského?
Ta pracovna byla vlastně prázdná. Na zdech nic neviselo, protože ministr Dostál tam měl, jak jsem byla informovaná, obrazy Milana Knížáka a jeho nástupce Jandák je dal odstranit, protože prý působily depresivně. A pak to všechno šlo tak rychle, že už se tam nestačilo navěsit nic jiného. Měla jsem v té pracovně pocit prázdnoty a takového… holobytu. Stála tam osamoceně jediná věc, socha Olbrama Zoubka, na kterou jsem se při kritických situacích vždycky tak koukala, protože jsem seděla naproti ní. Stihla jsem si dát akorát nějaké vůně na poličku v ministerské koupelně.

Jak jste se ve vládě cítila jako žena mezi převažujícími muži?
Je pravda, že my čtyři ministryně jsme k sobě tak nějak intuitivně tíhly a sedaly si k sobě, takže jsem se rychle dozvěděla o jejich dětech - to si ženy hned říkají, že? Ale bylo to dané tím, že oproti všem těm mužům, už ostříleným politikou, my v ní byly elévky. Tedy s výjimkou Vlasty Parkanové. To ona mi mimochodem zavolala, zda bych přijala nabídku být ministryní. Dokonce bych řekla, že jsme se za tu krátkou dobu i spřátelily.

Dostala jste se někdy do vyhraněných mužských debat?
Počkejte, já mám trochu trénink z filmu, i ve filmovém štábu a vůbec ve filmovém světě většinou bývají muži. Ale tam je ten dialog jemnější, na politice je skutečně vidět, že ji dlouhodobě formovali muži. Mají tendenci hodně mluvit, rádi se poslouchají. Ženy by mohly politice dost prospět: jsou věcnější a víc směřují k vyřešení konkrétní věci. I proto jich je myslím víc v komunální politice než v té vysoké. Já to měla podobně: při práci na filmu, kde naplňuju nějakou svou myšlenku až do konečného tvaru, je pocit uspokojení daleko  intenzivnější.

Jaký je Mirek Topolánek jako šéf?
Řídit vládu umí dobře, je otevřený. Já jsem mu leckdy oponovala, ale vždycky to nějak překousl. Myslím, že by se s ním dalo příjemně povídat.

Vážně? A co ten jeho vztyčený prostředníček - byl pro vás vtipné, nebo urážlivé gesto?
(Rozesměje se) Spíš vtipné.

Jaký je Jiří Čunek?
Ohromně extrovertní muž. Usmíval se i v situacích, kdy já už bych se tak nesmála.

Důvěřujete mu? To on vás koneckonců vytáhl do vlády.
To, že se na někoho vytáhne pět let stará kauza, mi přijde trochu podivné, nicméně je to varování, že v politice musí být člověk velmi obezřetný a musí přemýšlet nejen o své přítomnosti, ale i o své minulosti. Bezúhonnost je strašně důležitá. Třeba tato kauza přispěje k tomu, že do politiky budou vstupovat jen lidé, kteří budou absolutně čistí od maturity dál.

No uvidíme… Kdybyste měla něco natočit z těch 16 dnů vlády, co by to bylo?
Vztah médií a politiků.

Proboha, takové otřepané téma bych zrovna od vás nečekala.
Ale ono to bylo opravdu zajímavé. Jako režisérka jsem se s novináři setkávala, ale tady na mě najednou naskočili ve chvílích, kdy jsem zrovna potřebovala myslet na něco jiného, a neustále se poměrně agresivně ptali. Na kauzy velké i malé, o některých jsem ještě ani nevěděla. Když přiznáte, že něco nevíte, působí to divně. Když nemáte názor, působí to taky divně, jenže vy jste ještě třeba vůbec neměla čas to promyslet. Měly by se privatizovat památky typu Karlštejn? Vila Thugendhat? A co s otáčivým hledištěm a mrakodrapy na Pankráci? To vše má tolik aspektů…

Vy jste se prostě najednou ocitla před kamerou, zatímco až dosud jste byla stále za ní. Nikdy předtím jste se nechovala podobně jako ti novináři?
Ale dokument je něco jiného, dělá se delší dobu a obvykle se při něm domlouváte, co budete publikovat a co ne, ovzduší je daleko přátelštější. Tady jsem se ocitla bez přípravy a bez zkušenosti. Když jsem byla v 6. třídě, dostala jsem tyfus, dlouho ležela doma, a abych mohla dokončit třídu, musela jsem dělat během jednoho dne zkoušky ze všech předmětů. Moje spolužačka radila: Tak se to našprtej, a až se tě zeptají, tak řekni, co víš, a to ostatní zamluv. Teď jsem si taky připadala, jako když dělám zkoušku ze všeho najednou. A bylo to strašně náročné.

Když jste točila své časosběrné dokumenty, chodila jste za lidmi, i když jim bylo opravdu zle, a oni vás k sobě obvykle pustili. Teď, při rezignaci, jste sama udělala úplný opak. Zmizela jste a vypnula telefony. To by se vám jako režisérce asi nelíbilo.
Nelíbilo. Ale snažila bych se to pochopit. Vím, že jsem svou roli v politice měla nějak dohrát, ale to vypnutí mobilu byla v té chvíli jediná možnost, pud sebezáchovy, protože zvonil neustále.

Řekl vám někdo, že jste se třeba zachovala jako hysterka?
Možná to někdo řekl. Mně do očí určitě ne. Ty dny jsem každopádně vykouřila spoustu cigaret, normálně jsou to tak tři a tehdy to mohlo být deset patnáct. Bolela mě hlava a usnout jsem mohla jedině s práškem.

Nelákalo by vás natočit manželskou etudu o panu Topolánkovi?
Točím spíš o lidech, kteří nejsou ve středu pozornosti, a když s tím všichni aktéři souhlasí. Tady se bojím, že by nesouhlasili.

Sympatizujete víc s paní Topolánkovou, nebo s Lucií Talmanovou?
Paní Topolánková svému muži hodně pomohla, pamatuju si na její vystoupení na kongresu, na kterém pak byl zvolen. A umím se vcítit do pocitů opouštěné ženy, která do svého partnera  tolik investuje a on si pak najde mladší přítelkyni. Mě osobně to naštěstí nepotkalo, ale vidím ve svém okolí, jak je taková situace pro všechny bolestná a těžká. Ale zároveň zase chápu, že jsou city, které se nedají jen tak zatípnout. Všichni v tomto trojúhelníku mají smůlu, že jsou tak na očích, jinak se tenhle příběh děje běžně.

Nemá být politik v tomto směru bezúhonný? Ve smyslu: lže-li své ženě, jistě lže i svým voličům?
To by asi politici hodně prořídli. Kennedy podváděl svou ženu, Mitterrand měl nemanželské dítě. Nevím, zda absolutní pravdomluvnost je to nejlepší řešení. Hypoteticky: Muž, který se po letech manželství zakouká do jiné a hned ten večer to řekne své ženě. Ale co když ho ta nová časem přestane bavit a on mezitím mohl zachovat manželství? V tomhle směru bych byla tolerantnější. Každý člověk má své vlastní hranice a jimi by se měl řídit tak, aby moh žít sám se sebou. O tom jsou pak ty filmy, u nichž se brečí, ne?

Odpustila byste tedy muži, jako je pan Topolánek, kdyby o to stál?
Dlouholeté manželství je velká hodnota, která dva lidi nějak formuje a stojí za zachování, takže teoreticky myslím, že ano.

Máme tu ještě jeden příběh manželské etudy, smutnější - příběh Karla Svobody. Máte nějaké vysvětlení, proč národ tak fascinuje?
Karel Svoboda byl prototyp toho, komu je možné závidět. Ten příběh je jasně rozdán: úspěšný a bohatý muž, mladá žena a dítě, po všech předchozích katastrofách se vše jakoby vrátilo ke štěstí, a on se najednou zastřelí, a teď proč.

My všichni, kteří zdaleka nejsme ta úspěšní a bohatí, jsme ten revolver ke spánku nepřiložili. To nás fascinuje: jsme šťastnější než ti, o nichž jsme si mysleli, že jsou ti nejšťastnější na světě. To je i princip úspěchu televizní Třinácté komnaty - slavní lidé, kterým se nedaří. Navíc Vendula Svobodová umí dobře spolupracovat s médii, hned druhý den se ukázala v televizi. Zatímco já vypnula telefon a ukryla se před světem, ona ten příběh drží a vytváří tak, čímž to nijak nehodnotím, jakýsi dobře přijatelný kýč.

Váš první časosběrný film se jmenoval Zázrak a byl o těhotenství vaší přítelkyně. Hlasovala byste ve vládě pro zákaz potratů, kdyby na to přišlo?
Ne, to nikdy. Být nevítané dítě je ten nejhorší možný start do života. Mimochodem, o tom chlapci, který se tehdy narodil, teď budu točit film, je mu třiatřicet a žije v Španělsku.

Kouření v restauracích byste zakázala?
Dobrá otázka pro toho, kdo si zrovna v restauraci občas rád zapálí… Ideální by byly oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky, ale úplný zákaz je trend doby a myslím, že se nám nevyhne, když už je i ve Francii, kde v kavárničkách kouřil každý.

A zvedla byste ruku pro?
To jsou těžké otázky. Ale nerada bych vypadala jako alibista, který na všechno řekne, možná tak, možná tak... To je mé poučení z krátkého působení v politice, fascinovali mě lidi, kteří dokážou zaujmout jasný postoj. Takže… asi jo, zvedla. A vy?

Já bych byla spíš pro ty striktně oddělené prostory. Dám vám ještě jednu otázku: válka v Iráku.
Hmm. Když víte, že existuje tyran, který vraždí bezostyšně své vlastní občany, přihlížejte k tomu! Existuje historická paralela z 2. světové války a Osvětimi. Už se pomalu vědělo, že tam masově vraždí lidi, ale z nějakých strategicko-taktických důvodů spojenci nevybombardovali železniční trať do Osvětimi, jak se uvažovalo, takže zahynuly další statisíce lidí. Ale na druhé straně se ptám, proč nebyl v případě irácké války sdělen tento důvod a proč se poukazovalo na chemické zbraně, které se tam pak nenašly, takže je to dnes zpochybňováno a vypadá to jako chyba.

Nenapadlo vás někdy točit ve válečných konfliktech?
Na to musí mít člověk know- -how, vědět, jak se v takové situaci pohybovat a pracovat. Myslím, že to není moje parketa a že bych se i bála.

Kolik je vašemu synovi?
Osmadvacet.

Kdyby mu bylo o jedenáct méně a chtěl do války, jako se to stalo teď v Británii, co byste mu na to řekla?
Byla bych zoufalá, samozřejmě. Vždycky, když vidím zprávy, jak mladí lidé umírají jako vojáci, vždycky v tom vidím svého syna. Vždycky. To je nepřekonatelný rozpor mezi občanstvím a mateřským pudem plným strachu o své dítě, setkávaly se s ním matky ve všech dobách a ve všech zemích. Skoro bych řekla, že máme velké štěstí, že žijeme v době, v jaké žijeme.

Prozraďte mi, když už jste byla ve vládě za ty lidovce: existuje sedm smrtelných hříchů - pýcha, lakomství, obžerství, závist, lenost, hněv, smilstvo. Kolik z nich jste spáchala?
Chvíli přemýšlí a pak se zasměje: Někdy v nějaké podobě určitě všechny.

HELENA TŘEŠTÍKOVÁ (57)
Ministerská kariéra úspěšné režisérky byla krátká. Rezignovala 24. ledna s odůvodněním, že se nehodlá podřídit tlakům z okruhu premiéra na obsazení funkcí náměstků. Třeštíková vydala stručné prohlášení a k detailům se od té doby odmítá vracet.