Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Transsexuálové jsou stejní jako ostatní, říká Tereza Spencerová

  12:51aktualizováno  12:51
- Většinu svého života prožila v roli muže, přestože se cítila být ženou. Její lékařská diagnóza zní – transsexualismus. Tereza Spencerová má za sebou operativní změnu pohlaví. "Transsexuálové jsou stejní jako ostatní - dobří, špatní, chytří, hloupí," zdůrazňuje.

Jsem transsexuální. Možná, že nás znáte jako komické figurky z filmů, z Tabuových budek nebo z titulních stránek převážně bulvárních periodik, kde plníme roli senzací přitahujících diváky či čtenáře. Něco na tom bude – od drtivé většiny lidí se opravdu lišíme. Narodíme se v jednom těle a jsme rodinou a společností vedeni do odpovídající sociální role, přičemž z celé duše usilujeme o jiné tělo a jinou roli se vším, co k tomu patří. Tady ale veškeré rozdíly končí, protože v tom ostatním jsme až nudně normální – chceme v klidu žít, být šťastní, mít práci, však to znáte.

Ze života Terezy Spencerové

- narodila se v roce 1965
- po studiích na fakultě žurnalistiky sedm let v zahraniční redakci ČTK
- v letech 1991-92 zpravodaj ČTK v Egyptě
- nyní pracuje v nakladatelství Reader's Digest Výběr
- z "minulého" života má desetiletého syna 
- v roce 1998 stála u zrodu občanského sdružení Transforum, první oficiální organizace svého druhu ve východní Evropě
Problém je v tom, že dosahování vysněných cílů je pro nás poměrně obtížné.

Pokud opravdu chcete změnit pohlaví, musíte několik let přesvědčovat sexuologa a následně získat souhlas lékařské komise, která ho ovšem vydá jen pokud splníte její požadavky. Ty ale nemají s medicínou mnoho společného: mimo jiné například nesmíte být trestaní (proč?), nesmíte trpět sebemenší duševní poruchou (pokud nesouvisí s transsexualitou, tak proč?), ale především – nesmíte mít děti, a pokud už je máte, musíte se jich zříct. Je zvláštní, že ačkoli české zákony neznají možnost, že by se někdo sám od sebe zřekl rodičovských práv, my tak činit musíme. Absurdní je také fakt, že zatímco se musím vzdát svého potomka ("Jste přece transsexuální a můžete ohrozit jeho vývoj!!!"), mohu si po operaci v nové "roli" zažádat o adopci nebo řešit otázku dětí umělým oplodněním ("Jste přece plnoprávní občané!!!").

Co je transsexualita

porucha pohlavní identity, kdy se pohlavní ústrojí, ale i celé tělo, vyvinulo jedním směrem, avšak mozková centra řídící sexuální pochody se formovala opačně. Projevuje se nespokojeností s vlastním pohlavím, s jeho anatomií, touhou patřit k opačnému pohlaví. . Je to stav vrozený, získaný již před narozením, ale nikoliv dědičný.

Co není transsexualita

Transsexualita nijak nesouvisí s transvestitismem či homosexualitou. Transvestité jsou lidé, kteří mají touhu oblékat se do šatů opačného pohlaví a vystupovat v příslušné roli, ale zároveň jsou spokojeni se svým tělem a netouží po změně pohlaví. Gayové jsou přitahováni k jiným mužům, oba v takovém svazku fungují jako muži a  netouží po odstranění svých mužských orgánů (stejně jako lesbická žena netouží zbavit se svých ženských orgánů). Homosexualita se týká sexuální orientace, transsexualita se týká sexuální identity.

Jak změna pohlaví probíhá

Proces změny pohlaví trvá několik let, vlastní operace je pouze jeho závěrem. Předchází jí dlouhodobé psychologické, psychiatrické či sexuologické šetření, které má s určitostí stanovit diagnózu i duševní vyrovnanost pacienta. Proces změny pohlaví nepodstupují osoby psychotické, duševně nemocné či osoby podléhající pouhému sebeklamu. Poté následuje zahájení hormonální terapie, které trvá zhruba dva roky. Po určitou dobu (nejméně 1 rok) musí transsexuál - jako součást procesu změny pohlaví - žít kompletně a výlučně jako příslušník žádaného pohlaví. Teprve potom je možné přistoupit k chirurgickému zákroku. Po operaci hormonální terapie nekončí, ale pokračuje po celý život. Trvalé užívání hormonálních přípravků vážně zatěžuje játra.

- s použitím materiálů Transforum.cz a Encyklopedie Diderot

Vzhledem k tomu, že pro změnu pohlaví u nás neexistuje žádná závazná právní norma, problémy pokračují i po operaci. Na matrice vám nemusí povolit jméno, které jste si sami zvolili, vystavení nového rodného listu může trvat měsíce, během nichž žijete ve schizofrenním světě nového těla a sociální role a staré "občankové" identity, nebo se vám prostě nepodaří dosáhnout přepsání například vysokoškolského diplomu a navzdory dosaženému vzdělání se z vás stane nekvalifikovaná pracovní síla.

I za takovou práci jste ale rádi, protože vysoké procento transsexuálů o zaměstnání přichází v okamžiku, kdy svému vedoucímu oznámí: "Jsem transsexuální a půjdu na operaci, po níž ze mě bude žena (muž)." Najít si novou práci dnes není jednoduché pro nikoho, natož máte-li cejch společensky uznaného "úchyla". Světlé výjimky působící především v intelektuálním prostředí jen potvrzují pravidlo, že mnohé transsexuály bez ohledu na dosažené vzdělání najdete u házení balíků na nádraží, u mytí černého nádobí, v lepším případě jako hlídače u bezpečnostních agentur. Většinou je zapotřebí vzít jakoukoli práci, protože další z postulátů lékařské komise zní: bez zaměstnání není operace možná.

Transsexuální člověk se tak dostává do bludného kruhu problémů vyplývajících z psychického a sociálního útlaku a ponížení, z nichž často vidí jen jediné východisko. Výmluvný je v této souvislosti odhad z USA, podle něhož až 50 procent transsexuálů spáchá sebevraždu ještě před dovršením třiceti let.

České fobie
Nedávno se mi dostal do ruky sborník Česká xenofobie. Většina přispěvatelů se v něm více či méně akademicky zaobírá definicí xenofobie, hovoří o strachu společnosti z cizinců nebo o nenávisti vůči nim – Romům, Židům, Rusům… O tom, že jsou podobné strachy a nenávisti zaměřené i vůči mnoha "cizím" příslušníkům vlastního národa, se sborník – až na jednu stručnou větičku – nezmiňuje. Důvod je zřejmě vcelku prostý. Tito "cizáci" totiž nejsou černí, nemají šikmé oči nebo nemluví rusky…od majority se liší svou sexualitou a o tom se přece ve "slušné" české společnosti nahlas nemluví.

Je příznačné, že loňská "prasečina" poslance Tollnera v parlamentu při projednávání zákona o registrovaném partnerství homosexuálů vyvolala menší diskusi, než nedávná mediální zombifikace Karla Gotta. Nikdo se příliš nezabýval ani důvody, pro něž Kanada udělila politický azyl českému gayovi. Zapadl i případ dvacetiletého skinheada, který v Ostravě zavraždil gaye jenom proto, že "nesnáší teplouše", přičemž jen ti největší liberálové si dnes troufnou vůbec připomenout, že v rámci holocaustu zahynuly v koncentračních táborech také statisíce "jinak orientovaných" lidí.

Výčet symptomů "vnitročeské xenofobie" by jistě mohl pokračovat, ale o gayích či lesbičkách vlastně mluvit nechci. Až na občasné oslovení typu "ty buzerante", kterým jsem spolu s nimi odkazována za hranice "slušné" společnosti, nás totiž nic nespojuje a proto ani nemám právo jejich jménem hovořit.

Na deset milionů obyvatel České republiky je nás asi tisíc (to je hrubý odhad – lze předpokládat, že v liberálnějším společenském ovzduší by s "pravdou ven" vystoupilo mnohem víc lidí) a při pohledu na nepřeberné množství potíží, s nimiž se náš stát dnes potýká, je jasné, že asi jen málokdo vstane a zvolá: "Hele, pojďte těm tranďákům pomoct!"

Řešení těch praktických problémů přitom vůbec není složité: stačí opsat příslušné zákony třeba z Německa, Švédska nebo Turecka (!). Vesměs je to několikařádkový textík, který má tu moc, že dává transsexuálům nejen jasná pravidla pro řešení jejich životní cesty, ale i značnou dávku lidské důstojnosti.

Mluvím o xenofobii a v duchu už vidím, jak mě kdosi učeně opravuje, vysvětluje, že xenofobie je zaměřená proti cizincům, že v tomto případě můžeme mluvit o homofobii nebo třeba transfobii. Upřímně řečeno, je mi to jedno. Jsou to jen nálepky vhodné pro akademickou diskuzi.

Když mi loni skinheadi rozbili hlavu a zlomili ruku a policejní hlídka, u níž jsem hledala ochranu, mi vysvětlila cosi v duchu "hele, ty (píp), koukej zmizet než ti vrazíme pendrek do (píp)", byl to také určitě projev nějaké fobie. Ať už to ale byla homo nebo jiná fobie, v každém případě mě na určitou dobu uvrhla do pocitu strachu a bezmoci.

A mimochodem, myslím, že dnes už dobře chápu, proč od nás chtějí někteří Romové pryč. Rozumím jim.

vyšlo v Mosty pro lidská práva, ročník III (Most VI), březen 2000)

Tereza Spencerová odpovídá v redakci iDNES po internetu na otázky čtenářů

Tereza Spencerová čte na obrazovce otázky čtenářů iDNES

Tereza Spencerová u počítače v redakci iDNES

Autor:






Nejčtenější

ilustrační snímek
Není vaše dítě osamělé? Víme, jak mu pomoci získat nové kamarády

Pokud je vaše dítě spíše introvertnější typ, možná jste si již někdy položili otázku, zda se necítí osaměle a neprospělo by mu víc kamarádů. Přinášíme vám...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nechte děti se nudit, podpoříte jejich rozhodnost, radí odborníci

Není dobře, když se dnešní rodiče snaží od rána do večera zabavovat svoje děti. Ony se totiž nenaučí nudit, což pro ně později může být na škodu, varuje...  celý článek

Další z rubriky

Svatava Maradová, šéfka Pozemkového úřadu
Šéfka pozemkového úřadu: Myslela jsem si, že v roce 2017 budeme dál

Dvacet let byla manažerkou v soukromé firmě. Ve čtyřiceti udělala Svatava Maradová životní kotrmelec: vystudovala dvě vysoké školy, porodila třetí dítě a stala...  celý článek

Soukromá Sado-maso mučírna - klec
Erotické sny žen zahrnují nátlak a třeba i znásilnění přitažlivým mužem

Okouzlující cizinec, kterému nelze odolat. Nechat se svázat. Ale také třeba být sledována… Ženské sexuální fantazie jsou často barvitější, než mnohdy samy ženy...  celý článek

ilustrační snímek
Jak sdělit špatnou zprávu? Nechoďte kolem horké kaše, radí vědci

Nikdo nechce být poslem špatných zpráv, ale někdy se tomu nedá ani při nejlepší vůli vyhnout. Nejčastěji je to třeba v případě rozchodu s partnerem, ale třeba...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy
5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy

Vlasy vám zdobí čerstvé ombré, jenže co dál? Na hlavě máte teď hned dvě barvy s rozdílnými nároky a obě se hlasitě dožad... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.