Na tři závody, které tour tvořily, nastoupili 4., 5. a 6. října pod dohledem profíka Tomáše Ondráčka a za asistence firmy Scott, která je na závod vybavila a vyslala. Petra Karešová vyhrála první místo ve své kategorii (byla totiž jediná tak mladinká účastnice závodu, a tím i jediná ve své kategorii), byla ale ochuzena o poslední výstup, kam v jednu chvíli organizátoři kvůli počasí běžce nepouštěli. Petr Míchal už se ve své kategorii s kým poměřovat měl, díky tréninku i ohromné vůli se ale mezi velmi kvalitní konkurencí neztratil.
Jste ještě unavení a bolaví, vše je čerstvé, jaká jsou první tři slova, jimiž byste teď charakterizovali závod?
Petr: Euforie, únava a super tým.
Petra: Nádherné, intenzivní, nezapomenutelné.
Jaká byla na závodech atmosféra?
Petr: Úžasná, spousta fandících diváků a hlavně skvělá nálada a parta v apartmánu, ve kterém jsme bydleli.
Petra: Neuvěřitelná. Fandila nám celá vesnice, špalír vyprovázející nás na maraton v Söllu a špalír na chatě někde v mlze mezi osmadvacátým a devětadvacátým kilometrem mi vehnal slzy do očí. Lidi stáli všude, zvonili na kravské zvonce, povzbuzovali, chválili, někdo si dal i práci, přečetl si jméno pod startovním číslem na hrudi a povzbudil přímo jménem. Lidi na občerstvovačkách byli skvělí, úžasná byla i atmosféra na každodenním večerním vyhlášení vítězů závodu. A nejšílenější bylo, že nikdo nevypadal večer unaveně, někdo na stupíncích vítězů dokonce i tancoval. Čistá radost z běhu.
Jaký byl pro vás nejtěžší moment celé Tour?
Petr: Nedělní dopoledne před startem půlmaratonu, kdy moje nohy nevypadaly, že závod zvládnou.
Petra: Krizí bylo nepočítaně. S touhou vzdát se jsem vážně bojovala asi dvakrát. Začátek maratonu byl pro mě šílený, asi jsem neměla svůj den. Když jsme se po osmi kilometrech vrátili z okruhu do městečka a vyráželi pryč do hor, chtěla jsem jediné, zůstat s Adélou a Romanem (neběžícím zázemím týmu, pozn. red.) dole. Zlomilo se to až po asi devětadvacátém kilometru. Zdá se, že hodně sil jsem nechala večer předtím na desítce.
Půlmaraton jsem poslední den běžela jen vůlí. Absolutně nešlo držet tempo, které jsem chtěla. Nohy neposlouchaly, trpělivě jsem počítala sedm okruhů a modlila se, aby byl konec. Neměla jsem zkrátka kvůli zdravotním problémům natrénováno.
Jste závody téměř nepolíbení, co vás v Tyrolsku překvapilo, co jste nečekali?
Petr: Překvapila mě celková organizace závodu a ohromná spousta fandících diváků.
Petra: Neměla jsem žádná očekávání, maximálně příjemně mě překvapilo všechno, nejvíc vřelost a ochota místních a organizátorů. Největší šok jsem však zažila během maratonu, když jsem vběhla do občerstvovačky na 38,8 kilometru. Byla jsem těsně před vrcholným výstupem, cítila jsem se plná sil. Psychicky jsem byla připravená na poslední strašný úsek a teprve po minutě jsem pochopila, že kvůli počasí dál neběžíme. Ptala jsem se organizátorů, zda je to vtip, byla jsem strašně zklamaná. Vládl ohromný zmatek a byli jsme bez informací. Petrovi a Tomášovi se závod dokončit podařilo, takže jsem si vedle nich připadala mizerně a neúplně. To znamená, že maraton mi stále chybí odběhnout. Nečekala jsem ani to, že mě v neděli ráno budou tak strašně bolet nohy – a že s nimi přesto dokážu běžet. A tak stejně tak jsem nečekala, že v pondělí to bude ještě horší. (smích)
Jak organizátoři vyřešili celkové umístění a bodování závodníků, kterým bylo kvůli podmínkám znemožněno v závodu pokračovat?
Petra: Přičetli nám hodinu, podle toho, že poslední, kterého pustili, to dal za hodinu. Je to problém, ale co s tím jinak…?
Celá Tour nabídla závod na deset kilometrů, horský maraton a půlmaraton. Který ze závodů jste si užili nejvíc?
Petr: Závěrečný půlmaraton, nevěřil jsem, že se mi nohy rozběhnou a já závod dokončím ve slušném čase.
Petra: Jednoznačně desítku. Plná sil, odhodlání, bez bolesti a plná nevědomosti, co mě vlastně čeká.
Jak jste bojovali s bolestí?
Petr: Díky celému týmu a jejich podpoře velmi úspěšně.
Petra: Na šlachu jsem si vždycky před závodem vzala Nimesil, ale jinak jsem se protahovala, cvičila jógu, klusali jsme (i když to byla ta poslední příjemná věc), v neděli ráno jsme šli posedět do ledové řeky (myslela jsem, že se mi zastaví srdce, a prohlásila, že to bylo z celé Tour nejšílenější), každý den jsme si dopřáli masáž (naprosto dokonalý servis od Romana). A v neposlední řadě hlava přemlouvala nohy, aby běžely i s tou bolestí.
Co žaludek, jak to snášel ten?
Petr: Pouze v druhé části maratonu mě trochu bolel a tlačil, pravděpodobně kvůli kombinaci gelů, tyček a studené vody. Jinak jsem s žaludkem problémy neměl, a to i díky radám trenéra ohledně stravování a především díky kulinářskému umění a vynikající stravě, kterou pro nás všechny připravovala Áďa.
Petra: Minulý týden jsem měla žaludek hodně pokažený. Trenér nám ale doporučil bezlepkovou dietu, takže na celé Tour jsem byla bez lepku, mléka i masa a žaludek se neozval. Během maratonu jsem běžela na vodu, iso a gely (ty jsem cucala třeba pět kilometrů jeden) a překvapivě jsem to taky zvládla, přestože jsem ionty ani gel nikdy předtím nepoužívala.
Firma Scott vás do závodu vybavila svou běžeckou obuví. Osvědčila se?
Petr: Na všechny tři závody jsem použil boty Scott T2C EVO. Poradili jsme se s trenérem a nakonec jsem v nich běžel i na horský maraton. Bylo to správné rozhodnutí. Velká většina závodu vedla po zpevněných cestách a pěšinkách, pouze závěrečný výběh na vrchol vedl po sjezdovce, kde to klouzalo všem závodníkům, i těm, kteří použili krosové boty.
Petra: Stejně jako Petr jsem běžela všechny tři závody v silničních botech Scott T2C EVO, protože mi opravdu sedly, byly měkké a lehké, což moje unavené nohy ocenily. Tkanička se mi rozvázala jen jednou, a to až poslední den. Akorát ze soboty na neděli nebyl čas na vyschnutí, takže se fénovalo.
Petrovy a Petřiny výsledkyvýsledky ze závodu na deset kilometrů: Petr: 0:41:03,3 82. místo z 348 Petra: 0:46:22,3 22. místo z 122 výsledky z horského maratonu s převýšením dva kilometry: Petr: 4:17:07,4 47. místo z 356 Petra: 5:25:33,0 32. místo z 78 výsledky z půlmaratonu: Petr: 1:30:06,2 71. místo z 260 Petra: 1:45:50,4 27. místo z 73 výsledky celé Tour de Tirol Petr: 42. místo z 205 Petra: 20. místo z 49 kompletní výsledky najdete na webu závodu |
Byl tam s vámi trenér, prozradíte nám nějaké cenné rady, které vám dal?
Petr: Trenér před závodem stanovil tempo a předpokládaný čas, v jakém mám závod absolvovat. Rozhodnutí trenéra Toma a maséra Romana sednout si v neděli ráno několikrát do ledového horského potoka mi umožnilo půlmaraton odběhnout, dokonce jsem ho dal v čase, který mě překvapil.
Petra: Trenér byl nejlepší. Celou Tour běžel s námi (lépe řečeno daleko před námi), motivoval nás slovy i svými výkony, nutil nás jíst, klusat, běhat, nutil to nevzdávat, bojovat, vlézt do ledové vody...rad dal nepočítaně. Osobně si cením toho, že mi poradil, jak opravit můj vyhlášený příšerný běžecký styl. Rady mi přišly cenné všechny, i ty nejobyčejnější, od rozvrhnutí tempa po to, co si dát na občerstvovačce a jak se nenechat vybláznit hned na začátku. Dobrá rada je “bojuj”. (smích)
Budete si chtít po všech zkušenostech závod zopakovat za rok znovu?
Petr: Příští rok bude trať maratonu i půlmaratonu ještě náročnější než letos, takže pokud by byla možnost znovu se zúčastnit, musel bych být připravený minimálně jako letos. Na druhou stranu, v Alpách i u nás je spousta jiných, krásných a těžkých závodů.
Petra: V sobotu večer jsem přísahala, že už nikdy nepoběžím do kopce, v neděli po půlmaratonu jsem přísahala, že nikdy víc nepoběžím něco tak šíleného. V pondělí už však trpím amnézií, a přestože nemůžu vyjít ani sejít schody ani si sednout na záchod, přeju si to zažít znovu. Přestože se celá Tour a tok intenzivních zážitků vešly do osmačtyřiceti hodin, měla jsem pocit, že se domů vracím po roce. Bylo to šílené.
Ten pocit po absolvování, hlava plná zážitků k prasknutí, radost, štěstí, euforie, vzpomínky, dojetí, to vše ve mně vyvolává absťák. Takže ano, přála bych si mít zase takovou příležitost. Mít možnost a čas trénovat, být schopná to odběhat. Chtěla bych se tam vrátit i proto, že jsme neměli ani trochu času rozhlédnout se, když mlha na pět minut zrovna ustoupila. Ale nikdo neví, co bude za rok, svět je velký a závodů je spousta. Každopádně musím říct, že jít do toho sama, bez trenéra, parťáka, týmu, je u takových závodů nesmírně těžké. Hnalo mě, že běžím pro lidi, co mi fandí, aby na mě byli pyšní. Samu pro sebe mi to moc neběhá.
Byly v přípravě na závod okamžiky, kdy jste to chtěli vzdát?
Petr: Ne.
Petra: Dokud jsem byla zdravá, tak ne. Přišel však zánět šlachy, beznaděj a myšlenky, že nemůžu jet. Vzdát jsem to chtěla v okamžiku, kdy jsem začala s bolavou šlachou znovu běhat. Vůbec to nešlo, ztratila jsem sílu a každý krok byl jako říznutí nožem. A aby toho nebylo málo, dva týdny před Tour jsem měla žaludeční problémy, skoro nejedla a měla teplotu. Po dni stráveném v posteli jsem šla běhat a cítila se, jako bych v životě neběhala. Vzdát jsem to chtěla prostě jen v okamžicích, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ztratila sílu a nevěřila si, že dokážu běhat.
Doporučili byste závod?
Petr: Určitě, krásné tratě, prostředí, atmosféra a hlavně zážitky.
Petra: Nedoporučila bych to obyčejným lidem bez zkušeností, bez naběhaných let. Kombinace těch tří dnů chce už trošku víc, než si jen po večerech doma běhat. Je náročná fyzicky i psychicky. Podle našeho názoru na startu nebyl téměř žádný hobík, který to chtěl “jen zkusit”. Jednotlivé závody určitě přilákaly i rekreační běžce, ale účast v celé Tour byla spíš poloprofesionální.
Co nejcennějšího si s sebou z výzvy odnesete do budoucna?
Petr: Zapomeň na bolest, všechno je jen v hlavě.
Petra: Tolik zkušeností během 48 hodin jinde neseženu. Byli jsme pod vedením profesionála, takže máme trošku ponětí o tom, jak se vlastně efektivně trénuje a běhá. Nejcennější jsou vzpomínky. Vzpomínky na emoce, pocity, prožitky, myšlenky, lidi...
