Lucie Talmanová se synem | foto: Tono Stano, MF DNES

Tono Stano nafotil české Madony 2007

  • 94
Končí rok, ve kterém se o ženách mluvilo, psalo a vyprávělo víc než obvykle. Ženy vstupovaly do vlády a některé z ní zase odcházely, zdolávaly nejvyšší horu světa a psaly nejoblíbenější televizní seriály, hojně se vdávaly a rodily.

V čase Vánoc, svátků zrození, nafotil pro Magazín DNES známý fotograf Tono Stano v roli novodobé madony pět úspěšných žen a jejich dětí, které se narodily právě letos.

Alena Antalová:

Její těhotenství sledoval celý národ doslova v přímém přenosu. Prvorozená dcera Alenka v Pojišťovně štěstí i hraje. Letos v červenci se jí narodila sestra Elena.

Všechno počká, děti ne

„Čas mých dcer je to nejvzácnější, co mám. Žárlím na každou chvíli, kdy nejsem s nimi, a ani by mě nenapadlo pořídit si paní na hlídání. Kdyby Alenka se mnou v Pojišťovně být nemohla, už bych asi seriál opustila dávno. Mám velké štěstí, že se i s Elenkou můžeme dneska sebrat a do Prahy z Brna na natáčení přijet všichni. Včetně mého muže. Společné zážitky lidi spojují, chci být proto své rodině stále nablízku.
Divadlo počká, všechno počká, jen rodina a děti ne.
Kromě zdraví mých dětí je moje manželství jeden z největších darů, jaký jsem mohla dostat. Myslím ale, že jsem si to zasloužila. Prošla jsem velkou školou v předešlém vztahu, kdy jsem hodně milovala, ale zároveň jsem byla nucena slevovat z některých svých nároků na manželství a partnerství. I když to bylo hodně těžké, tenhle životní kompromis jsem nakonec neudělala. Rozešla jsem se a brzy mi osud přivál do cesty mého současného muže.

Dělat všechno, jak nejlíp umíte, a zůstat slušným člověkem se vyplatí. Pak je život štědrý.

Já už od něj ale víc chtít snad ani nemůžu. I kdyby mě už nepotkala žádná krásná role na divadle nebo ve filmu, nedivila bych se ani nezlobila. Já už jsem své dostala. Mám vybráno a teď už musím jen dávat.“

Tereza Kostková:

Všude jej bere s sebou. "Vždyť je to přece normální, být s mámou. Spokojeni jsme oba...“ Většinu pracovních nabídek zatím odmítá. Právě teď ji syn potřebuje nejvíc.

Chci, aby zůstal sám sebou

„První rok je nejdůležitější, ale hrozí, že vám doma ty čtyři stěny spadnou na hlavu. Je dobré se alespoň na vteřinu odpoutat a s nadšením se pak vracet zpátky. Pracovat se musí. Dítě nás potřebuje až do své dospělosti a obětovat se mu zcela, to by byla medvědí služba. Člověk musí zůstat sám sebou.
To samé si myslím o výchově. Výchova není přivlastňování, nechci udělat z Toníčka druhou Kostkovou. Narodil se jako Antonín a Antonínem by měl zůstat. Výchova nesmí ubližovat, jen usměrňovat.
Budu se snažit předat synovi pocit svobody a zodpovědnosti tak, jak mě to naučili mí rodiče. Jsem jim za to vděčná. Vždyť podstatou svobody je odpovědnost. Zároveň doufám, že vychovám z Toníčka muže, který bude umět v životě rozlišovat podstatné od nepodstatného. Snad se nám to společně podaří.
Teď se ale zatím večer co večere štípu do tváře nad tím zázrakem. Nezdá se mi to?

Můžete o tom číst, můžou vám to všichni dopředu říkat, stejně jsem překvapená, jaké množství lásky s narozením dítěte přijde a jak ve mně ta láska roste každým dnem. Najednou je toho člověk svědkem a bere mu to dech. Stejně jako strach, který jde s tou láskou vždycky ruku v ruce a občas mi nedá spát.“

Lucie Talmanová:

V ateliéru se čtyřměsíční Nicolas fotil poprvé. Poslankyně Lucie Talmanová ještě není rozhodnuta, jestli je fotografování pro syna dobré. „Nebýt Vánoc, nekývla bych.“

My tři jsme parta

„Novináři jen udělali pár zpravodajských fotek v mé kanceláři v Poslanecké sněmovně. Vánoce, mé oblíbené svátky, jsou ale s nemluvňátkem spojené, proto jsem nakonec souhlasila.

V parlamentu teď se synem trávíme bohužel hodně času. Je to však moje rozhodnutí, a proto nemohu stěžovat. Kdybych měla jen na okamžik pocit, že Nicolas strádá, dám mu přednost.

Každý den si uvědomuju to obrovské štěstí, ve které už jsem ani nedoufala, a každý den na svého syna ráno podívám a vidím zázrak. Jsem sama udivena, jak jeho existenci ještě stále nejsem schopna brát jako samozřejmost.

Taky jsem mnohem silnější než dřív. Dítě mi dalo nejen sílu, ale i vyrovnanost, která mi možná do té doby v tom mužském parlamentním světě chyběla.

Pocit marnosti však postihne při této práci v jistý okamžik každého z těch dvou set pánů a dam, co v parlamentu sedí. Každého jinak, jindy a z různých důvodů. Nutkavý pocit, že právě teď bych měla být na jiném místě a v jiném čase, to je normální běh života. (Malý Nik se netrpělivě zavrtí a začne plakat. Premiérova přítelkyně se k němu skloní: Jsme parta? Co říkáš?)
Jsme parta, to je naše heslo. Pro mě to nejjednodušší vyjádření silného pouta, které nás tři - syna, jeho otce a mě - spojuje.“

Barbora Kodetová

Dlouho se bála, že zůstane bez dětí. Před pěti měsíci se jí v sedmatřiceti narodila druhá dcera Violeta. „Za obě jsem v kostele panence Marii poděkovala,“ říká herečka.

Chybí nám rodičovská úcta

„Trpělivost, něha, pochopení a odpuštění. To všechno je mateřství. Proto je žena silnější než muž.
Muži jsou inspirující, v mnoha směrech schopnější, ale bez žen by toho dokázali mnohem méně.
Pravda, já svou maminku docenila, až když se mi narodily vlastní děti.

Dneska už vím, co to dá práce, naučit děti chodit, mluvit a vychovávat je tak, aby jednou dokázaly žít svůj vlastní spokojený život. I proto cítím úctu k Madoně - symbolu mateřství. Bez úcty k rodičům nemá člověk v dospělosti úctu k nikomu. Ani k autoritám, ani k lidem, kteří něco umějí, k přírodě, ani k vlastnímu partnerovi. Bohužel úcty mezi lidmi dnes mnoho není.

Můj táta hodně dbal na to, abych měla slušné vychování. Snažím se na jeho výchovu navázat. Nemám ráda rozmazlené a nepokorné děti. Ráda bych, aby mé děti byly nejen pravdomluvné, aby měly dost odvahy říkat to, co si doopravdy myslí, aby byly svobodné ve svých rozhodnutích a něco uměly.

Také věřím, že děti si své rodiče vybírají. Když jsem konečně pochopila, proč jsem si ty svoje rodiče vybrala já, celý můj život začal dávat smysl. Už snad vím, čemu jsem se měla a ještě musím naučit.“

Andrea Verešová:

Po narození dcery se na přehlídkových molech obejvuje jen vzácně. „Má holčička je pro mě číslo jedna a tak to má být. Všechno se točí jen kolem ní,“ říká modelka.

Poprvé v životě mi nic nechybí

„Práce byla a zase bude, modeling taky počká. Teď přijímám jen charitativní přehlídky a benefiční akce, třeba pro Terezu Maxovou. Když můžu, ráda pomůžu.
Většinu času jsem ale s Vanessou. Vidím, jak rychle roste, a bylo by mi opravdu líto, kdyby mi tohle všechno kvůli práci utíkalo.

Jako malá jsem chtěla rychle vyrůst a být konečně ,ta dospělá‘. Když si dneska hraju se svou dcerou, vypravuju jí pohádky a zpívám ukolébavky, všechno se mi připomíná a vracejí se mi vzpomínky na mé dětství, prožívám je s Vanessou znovu a zjišťuju, jak jsou ty nejjednodušší věci krásné. Je v nich mnohem víc štěstí než v těch velkých, za kterými se člověk pořád honí a po kterých často tak marnivě touží.

Poprvé v životě necítím, že by mi něco chybělo, že v něčem strádám. Jsem sice občas nevyspalá a unavená, ale i spokojená a sťastná. Až s manželem a miminkem do sebe všechno zapadlo a já mám konečně to, po čem jsem toužila. Domov, zázemí, bezpečí a jistotu.

Beru to jako přízeň osudu, stejně jako to, že jsem se nějaký čas mohla modelingem živit, stát se finančně nezávislou a polepšit si při studiu. A až jednou přijde čas, budu pokračovat v tom, co jsem vystudovala. Budu se živit právem a na modeling už jenom vzpomínat. Za to všechno s pokorou děkuji...“

,