Někdy taky používal množné číslo. "To máme za všechno, maminko," vzdechl, když jsme (já nebo bratr) domů přinesli čtyřku nebo když jsem se ve svém minipokojíčku zavřela (nikoliv zamkla) s někým, kdo se otci z nějakého (většinou rozumného) důvodu nelíbil.
S odstupem mám pocit, že šlo o ústřední téma jeho života: "Jsou mi ty děti dost vděčné za všechno, co jsem pro ně udělal?"
Nikdy mi nebylo úplně jasné, co "všechno" měl na mysli. Fakt, že nám zajistil jídlo a oblečení, že se s námi učil matematiku, vzal nás na dovolenou do Tater a v sobotu kupoval hořkou čokoládu? Nebo do toho počítal taky zplození?
Tahle věc mne zaměstnávala zejména poté, co jsem sama přivedla na svět vlastní děti. První, co mne napadlo, byla otázka, jestli mi za to budou jednou vděčné. Nebo spíš naopak. Může být někdo vděčný za něco, o co vlastně nežádal? Vrtalo mi to hlavou. Co když se mu na světě nebude líbit? Bude to moje zodpovědnost?
Popravdě řečeno, na moc velkou vděčnost to nevypadalo už od samého začátku. Jak vám takové dítě poprvé přinesou, už brečí. A vydrží mu to s přestávkami měsíce, ba léta. Ne, že by se mezitím sem tam neradovalo, ale projevy spokojenosti dvakrát nehýří. Časem jsem došla k názoru, že bych se měla svým dětem za zplození možná spíš omluvit a přemýšlet o kompenzaci.
Přitom by mi trocha uznání přišla docela vhod. Jenomže s vděčností je potíž. Poptávka převyšuje nabídku. I náš otec si vyhrazoval pouze roli příjemce. Pomyšlení, že by měl za něco vděčit on sám, mu nebylo vůbec milé, ani když šlo o maličkosti.
Pamatuju si, že jednou mu došly jeho nezbytné partyzánky, aniž si stačil koupit nové, takže nakonec sáhl do nabízené krabičky amerik, které si ke mně pod záminkou doručení jakýchsi studijních materiálů přišel vykouřit jeden starší kamarád. Byl z toho ale nesvůj, a když si v kuchyni vypočítal cenu té cizokrajné cigarety, zaklepal na dveře mého pokoje s mincí v ruce. Výsledkem byla groteska na téma "Nevezmu si to." "Ale vezmeš." Mám dokonce dojem, že tatínek toho chudáka s tou mincí tenkrát tak trochu honil po bytě.
Způsobů, jak se zbavit obtěžujícího pocitu, že někomu za něco vděčím, je ovšem víc. Například reklamace. Když upeču svému muži k narozeninám dort, nikdy se nezapomene zeptat, proč je tak malý. Když se uvolím ostříhat mu na jeho vlastní žádost vlasy, vykřikuje, že příště půjde radši k holiči. Virtuózních výsledků v této disciplíně však dosahuje zeť Charles. Musím připustit, že dělá lidem moc rád laskavosti a ještě raději kupuje nápadité a často dokonce drahé dárky. Když ale uděláte laskavost vy jemu, téměř vždy objeví závažné nedostatky.
Dovedu si představit, že by mi v případě krajní nouze věnoval třeba i vlastní ledvinu. Pokud bych ji ale věnovala já jemu, bezpochyby by mne pokáral, že byla použitá. Nebo scvrklá.
Užitečné know-how. Znát ho dřív, mohla jsem si ušetřit výčitky svědomí, že svým rodičům neprojevuji dostatečnou vděčnost. Kdysi mne skutečně přepadaly. Až do doby, kdy jsem si všimla, že moji potomci neprojevují dostatečnou vděčnost mně. Pak mi došlo, že tenhle dluh se nesplácí věřiteli, protože je z podstaty putovní.
Proto se taky těžko pozná, jestli už je vyrovnaný. Když děti dorostly, domnívala jsem se, že mám splaceno. Ale vnoučata se tváří, že dlužím taky jim. Dvouletý Teodor mě dokonce včera kopnul do holeně, protože jsem si celé dvě minuty povídala s někým jiným než s ním.
To mám za všechno.
| Autorka RADKA KVAČKOVÁ vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz |
