Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

To mám za všechno

  0:10aktualizováno  0:10
Tuhle větu říkával náš tatínek nejméně jednou, posléze až pětkrát týdně. Myslel tím nedostatek vděku, který se podle jeho názoru projevoval s dospíváním nás dětí stále zřetelněji.

Radka Kvačková | foto: MF DNES

Někdy taky používal množné číslo. "To máme za všechno, maminko," vzdechl, když jsme (já nebo bratr) domů přinesli čtyřku nebo když jsem se ve svém minipokojíčku zavřela (nikoliv zamkla) s někým, kdo se otci z nějakého (většinou rozumného) důvodu nelíbil.

S odstupem mám pocit, že šlo o ústřední téma jeho života: "Jsou mi ty děti dost vděčné za všechno, co jsem pro ně udělal?"

Nikdy mi nebylo úplně jasné, co "všechno" měl na mysli. Fakt, že nám zajistil jídlo a oblečení, že se s námi učil matematiku, vzal nás na dovolenou do Tater a v sobotu kupoval hořkou čokoládu? Nebo do toho počítal taky zplození?

Tahle věc mne zaměstnávala zejména poté, co jsem sama přivedla na svět vlastní děti. První, co mne napadlo, byla otázka, jestli mi za to budou jednou vděčné. Nebo spíš naopak. Může být někdo vděčný za něco, o co vlastně nežádal? Vrtalo mi to hlavou. Co když se mu na světě nebude líbit? Bude to moje zodpovědnost?

Popravdě řečeno, na moc velkou vděčnost to nevypadalo už od samého začátku. Jak vám takové dítě poprvé přinesou, už brečí. A vydrží mu to s přestávkami měsíce, ba léta. Ne, že by se mezitím sem tam neradovalo, ale projevy spokojenosti dvakrát nehýří. Časem jsem došla k názoru, že bych se měla svým dětem za zplození možná spíš omluvit a přemýšlet o kompenzaci.

Přitom by mi trocha uznání přišla docela vhod. Jenomže s vděčností je potíž. Poptávka převyšuje nabídku. I náš otec si vyhrazoval pouze roli příjemce. Pomyšlení, že by měl za něco vděčit on sám, mu nebylo vůbec milé, ani když šlo o maličkosti.

Pamatuju si, že jednou mu došly jeho nezbytné partyzánky, aniž si stačil koupit nové, takže nakonec sáhl do nabízené krabičky amerik, které si ke mně pod záminkou doručení jakýchsi studijních materiálů přišel vykouřit jeden starší kamarád. Byl z toho ale nesvůj, a když si v kuchyni vypočítal cenu té cizokrajné cigarety, zaklepal na dveře mého pokoje s mincí v ruce. Výsledkem byla groteska na téma "Nevezmu si to." "Ale vezmeš." Mám dokonce dojem, že tatínek toho chudáka s tou mincí tenkrát tak trochu honil po bytě.

Způsobů, jak se zbavit obtěžujícího pocitu, že někomu za něco vděčím, je ovšem víc. Například reklamace. Když upeču svému muži k narozeninám dort, nikdy se nezapomene zeptat, proč je tak malý. Když se uvolím ostříhat mu na jeho vlastní žádost vlasy, vykřikuje, že příště půjde radši k holiči. Virtuózních výsledků v této disciplíně však dosahuje zeť Charles. Musím připustit, že dělá lidem moc rád laskavosti a ještě raději kupuje nápadité a často dokonce drahé dárky. Když ale uděláte laskavost vy jemu, téměř vždy objeví závažné nedostatky.

Dovedu si představit, že by mi v případě krajní nouze věnoval třeba i vlastní ledvinu. Pokud bych ji ale věnovala já jemu, bezpochyby by mne pokáral, že byla použitá. Nebo scvrklá.

Užitečné know-how. Znát ho dřív, mohla jsem si ušetřit výčitky svědomí, že svým rodičům neprojevuji dostatečnou vděčnost. Kdysi mne skutečně přepadaly. Až do doby, kdy jsem si všimla, že moji potomci neprojevují dostatečnou vděčnost mně. Pak mi došlo, že tenhle dluh se nesplácí věřiteli, protože je z podstaty putovní.

Proto se taky těžko pozná, jestli už je vyrovnaný. Když děti dorostly, domnívala jsem se, že mám splaceno. Ale vnoučata se tváří, že dlužím taky jim. Dvouletý Teodor mě dokonce včera kopnul do holeně, protože jsem si celé dvě minuty povídala s někým jiným než s ním.

To mám za všechno.

 

Autorka RADKA KVAČKOVÁ vystudovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz

 

 

 

 

 

Autor:



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: o vítězi hlasujte až do pondělí

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...



K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

Vendula se těšila na nový účes. Proměna byla tak radikální, že se nepoznala

Proměna Venduly byla velmi razantní. Sama sebe v první chvíli vůbec nepoznala.

Od střední školy Vendula nezměnila účes. Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla pro změnu, a proto se vydala do...

Svět mě dřív štval, dospěla jsem teprve nedávno, říká Simona Babčáková

Simona Babčáková

Proměna herečky Simony Babčákové na blondýnu se promítla i do chování lidí vůči ní. Na okolí působí jemněji, muži jsou...

Další z rubriky

Příběh Petry: Zlatokopka má spadeno na mého bratra

Ilustrační snímek

Můj bratr je dobrák od kosti, a i ve svých pětačtyřiceti letech stále naivní a důvěřivý. Jsem o pár let starší a od...

Jak prožíváte pátek 13. července? Zeptali jsme se před nemocnicí

Lidé po celém světě jsou pokaždé v pozoru, jakmile se v kalendáři objeví pátek...

Téměř každý druhý člověk vnímá pátek 13. jako mimořádný den, tvrdí výzkumy, které se zabývaly vírou Čechů v nejrůznější...

Příběh Martiny: Matka nechce přijmout mého přítele

Ilustrační snímek

Po smrti manžela se ke mně nastěhovala moje matka. Byla jsem na dně a potřebovala její pomoc. Bez ní bych to nejspíš...



Najdete na iDNES.cz