Prásk! Na stole přistál svazek klíčů, tak jak jej tam přes půl ordinace hodil naštvaný lékař. Sestra jej po telefonu skoro deset minut přemlouvala, aby se na pacientku, tedy na mě, přišel podívat.
Přišoupal se za dalších deset minut. V triku s nápisy, bez jmenovky, bez pozdravu. „Odkdy jsou potíže? A to jdete teď?! Před půlnocí?! To je velice překrásné, velice. To je úplný nonsens, to se může stát jen v Čechách, v socialistickém zdravotnictví, kdy je všechno gratis. Cože? Že si to platíte?“ vynadal mi na úvod a zasedl ke klávesnici počítače, aniž se na mě podíval.
Takto přijímají pacienty, kteří přijdou s bolestí břicha v noci na pohotovost, v havířovské nemocnici.
„Jaké užíváte léky? Alergická? Operace? S kým bydlíte? Cože?! Proč to chci vědět? Je to prostě součást vyšetření,“ zavrčel lékař od vypisování chorobopisu. Omyl. Na takovou informaci nemá právo.
Diagnóza za tři vteřiny
Pak se dvěma prsty jedné ruky na tři vteřiny dotkl mého břicha a zavěštil: „Infekce močových cest.“ Za dvě minuty a z dálky dvou metrů už to bylo těhotenství. „Co teď? Uděláme nějaké ,labáky‘, které budou zřejmě negativní, dáme vám nějaký prášek a půjdete domů,“ řekl.
„Proč jste nešla jinam? Třeba do Ostravy?“ ptá se už potřetí sestra, když mi nabírá krev. Mám pocit, že nejsem pacient, ale otravný hmyz. Lékař i sestry totiž co chvíli obrátí oči v sloup a smějí se mi.
Když po hodině odcházím i s výsledky, lehčí o tisícikorunu a bohatší o recept na lék proti bolesti páteře, lékař, jehož podpis na papírech zní Frolo Martin, vše završí dotazem: „A proč jste studovala v cizině? To nemáme dobré školy tady?!“
Voda? To není můj problém...
Myslela jsem, že méně profesionální přístup mě už potkat nemůže, ale spletla jsem se. O čtyři dny později v Ústřední vojenské nemocnici se těsně před devátou večer otevírají dveře od chirurgické ambulance.
„... jsem se ptala, jestli se někdo hlásí,“ vynadá mi sestra místo pozdravu, když zareaguju o dvě vteřiny později na její otázku. Míří ke mně s napřaženou rukou: „Tak vy jste bez dokladů? No to je skvělý! Vy se vrátíte z Ameriky, jedete do Prahy a nemáte ani pojištění! A kdyby vás někdo přepadl, tak vám je jedno, že nikdo neví, jak se jmenujete, co?“
Dveře se za ní bez dalšího slova zavřely. Na čtyřicet minut. Aniž se mě někdo zeptal, co mi je. Přijde však slečna z vrátnice a chce podepsat, že případné vyšší náklady léčby uhradím. Kopii nedostanu, ač ji chci. Co mi je, ji taky nezajímá.
Mám žízeň, tak jdu k vrátnici, kde stojí barel s vodou. Teď však chybějí kelímky i barel. „Tak s tím vám nepomůžu,“ krčí rameny vrátný. Jdu k automatu na nápoje. Jenže přístroj bere nanejvýš dvacetikorunové mince a mou padesátikorunu mi ve vrátnici nerozmění.
Zkouším to u sestry na ambulanci. „Nemám. Na vrátnici je voda. Není? Hm, tak s tím vám nepomůžu,“ krčí rameny a zabouchne za sebou dveře. Maličkost? Možná.
Dva dny předtím mi příjemný lékař a milá sestra v břeclavské nemocnici vysvětlili i to, nač jsem se neptala, a podali mi ruku při odchodu. Taky maličkost, která nic nestojí.
A v nemocnici, která vypadá zvenčí i zevnitř zdaleka nejhůř ze všech navštívených, a dokonce tu zeje ve stropě půlmetrová díra, z níž čouhají cihly - v Příbrami - se sestra Radka Holcmannová několikrát omluvila za čekání a stále se ptala, jestli vydržím. Nemusela. Takový nápor vážných pacientů, jaký byl tady, neměli nikde jinde. Stejně profesionální byl i lékař Jiří Chvála.
I on podrobně vysvětlil všechny výsledky, stačilo jen projevit zájem. „A do té lékárny jděte zítra do obchodňáku, jinde byste ten lék sháněla marně,“ volala sestra do mých zad při odchodu ještě jednu radu. Zdarma.
Výsledky testu
Nemocnice s poliklinikou Havířov
den: 17. dubna čas: 23.20 až 01.14 Nejhorší zážitek. Nejprve sestra lékaře telefonicky několik minut přesvědčovala, aby se na pacientku přišel podívat. Když to udělal, dorazil lékař v triku s nápisy, na redaktorku se téměř nepodíval, sedl k počítači a vybafl: „S kým žijete?“ Na otázku, proč to chce vědět, zněla odpověď: „Kvůli vyšetření.“ Odběry krve, které nechal udělat, komentoval slovy: „Stejně tam nic nebude...“ Mezitím si redaktorka vyslechla, proč proboha přichází o půlnoci, jak to, že nemá doklady, a proč jde zrovna sem, když v Ostravě jsou taky nemocnice... Vyšetření skončilo tím, že lékař vyjádřil podiv, proč redaktorka studovala v cizině. „To vám nestačily naše školy?“ Nemocnice si účtovala 987 korun.
Nemocnice Břeclav
den: 18. dubna čas: 21.17 až 23.50 Vrátná nejdřív řekla, že pohotovost je jen do devíti, ale když se redaktorka nenechala odbýt, poslala ji vrátná na chirurgii. Tady sestra bez vyšetření, na chodbě, usoudila, že jde o gynekologickou záležitost, a „problém“ odeslala jinam. Vyšetření na gynekologii však bylo profesionální i lidsky příjemné. Lékař, který právě přišel od porodu k „banalitě“, byl ochotný, předem oznamoval, co se chystá udělat a co bude bolet. Všechny výsledky pečlivě vysvětlil a sám od sebe podal i řadu informací navíc. Na závěr podal „pacientce“ ruku. Negativním zážitkem však bylo bloudění po temné nemocnici, kdy se redaktorce podařilo najít východ až po zoufalé čtvrthodině, a to ještě vedl na staveniště. Nemocnice si účtovala 616 korun.
Oblastní nemocnice Příbram
den: 20. dubna čas: 21.20 až 00.35 Nejprofesionálnější přístup. A to přesto, že chirurgie měla ten večer nejvíc práce ze všech navštívených nemocnic: pacient s popáleninami obličeje, žena zvracející krev, šestiletý chlapec s rozseknutou hlavou, dívka, která omdlévala... Sestra brala nejdřív pochopitelně akutnější případy, ale pravidelně se chodila ptát, jestli ještě „pacientka“ vydrží. A čtyřikrát se za dlouhé čekání omluvila. Nikdo nekomentoval, že je redaktorka bez dokladů. „Aha, takže samoplátce,“ pronesla sestra samozřejmě. Když se ukázalo, že nemocniční výdejna léků není schopna přijmout platbu za lék na receptu, sestra neváhala po půlnoci obvolat všechna oddělení, jen aby sehnala dvě první pilulky, aby léčba mohla začít hned. Nemocnice si účtovala 548,90 Kč.
Ústřední vojenská nemocnice v Praze
den: 21. dubna čas: 20.55 až 23.06 Druhý nejhorší zážitek. „No to je teda skvělý! Takže vy si klidně chodíte bez dokladů a zdá se vám to normální!“ rozkřikla se na redaktorku sestra z chirurgie rovnou na chodbě. Tři čtvrtě hodiny nikoho nezajímalo, co „pacientce“ je. Místo toho přišla slečna z vrátnice a nechala redaktorku podepsat papír, že uhradí léčbu. Kopii však „pacientka“ nedostala. Stejně tak nedostala sklenku vody. „To není můj problém,“ oznámila sestra. Nemocnice si účtovala 2295 korun. Poznámka. Vyšetření byla prakticky všude stejná: klinické vyšetření chirurgem a základní orientační vyšetření moče a krve. S výjimkou nemocnice v Břeclavi, kde šlo o vyšetření lékařem a ultrazvukem, bez laboratorních testů. V případě Havířova bylo jedno laboratorní vyšetření navíc - kvůli vyloučení možného těhotenství.
