Ona
Tereza Maxová s dětmi z Dětského domova

Tereza Maxová s dětmi z Dětského domova | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Tereza Maxová v palbě vašich otázek: Můj typ jsou Češi a dnes i Turci

  • 13
Z každé otázky, kterou čtenáři Tereze Maxové položili, aby mohl vzniknout tento rozhovor, jsme ubrali kilometry díků a obdivu. Proto je spravedlivé ho uvést jedním velkým díkem a obdivem za to, co topmodelka dělá pro opuštěné děti. Ptali jste se jí na rodinu, kondici i práci.

PETRA B: Jak u vás bude vypadat Štědrý den?
Vánoce budeme mít české. V Turecku se tento svátek neslaví. Moje zlatá mamča udělá kapra a bramborový salát a pak si užíváme klasickou vánoční pohodu.

5 194 820

  • Tolik korun se vybralo minulý týden na tradiční charitativní módní přehlídce Nadace Terezy Maxové dětem nazvané Fashion For Kids. Peníze pomohou tentokrát dětem odcházejícím z dětských domovů do jejich nových začátků. Více o přehlídce čtěte zde.
  • Terezy Maxové jste se ptali zde.

ELIŠKA: Jak se udržujete v kondici? Mohla byste dát čtenářkám radu, jak získat perfektní postavu?
Přiměřeně jím, přiměřeně cvičím, když mám čas, ráda si zajdu na jógu a na balet, hodně chodím pěšky. Jednou do roka doporučuju detox, při něm se podaří naladit na zdravý způsob života a vyčistíte tělo i hlavu. Často se ale po čase vracím zpátky do stavu, kdy bez kafe nevstanu a sklenička (či dvě) vína neuškodí. Pokud jde o recept na perfektní postavu, tak ten neexistuje, možná genetika, ovšem po dětech a čtyřicítce je to jen dřina a odříkání.

MICHAL: Umíte plavat?
Díky sportovní škole mám nacvičené veškeré plavecké styly včetně motýlka. Ale chyb dělám spoustu. Jeden kilometr určitě uplavu, nejčastěji střídám prsa a kraul a znak. Když už nemůžu, tak šlapu vodu. Plavat mě naučil taťka ve čtyřech letech. A stejně tak jsem naučila plavat Mínu i Tobiáše. Plavecké zkušenosti jsou fajn, ale i tak, když jde do tuhého, je dobré mít vedle sebe záchranný člun.

EMA: Setkala jste se během své kariéry modelky s poruchami příjmu potravy? Jaký máte na tyto neurózy názor? Jaké BMI průměrně mívají, nebo by měly mít modelky? Držíte dietu?
Osobně mě to nepotkalo, ale ano, setkala. Většinou se jednalo o případy, kdy dotyčné měly na bedrech obrovský pracovní tlak a nedostávalo se jim dostatečného podporujícího zázemí - ať už v rodině nebo od partnera či přátel. Svou roli též hrálo sebevědomí. Důležité je, podle mě, obrátit se na odborníky. Své BMI nevím, i já si prošla různými dietami, které mi nikdy neprospěly. Od narození dětí na diety nemám čas ani myšlenky.

LUCKA: Líbí se mi váš styl oblékání. Kam na ty kousky chodíte? Jsou to běžné dostupné věci? A co děláte s šaty, které už nenosíte? Obdarováváte kamarádky?
Ano, obdarovávám nejen kamarádky, ale i rodinu. Spousta věcí, i mých oblíbených, končí v charitativních bazárcích, například také na tradičních Jarmarcích OnaDnes.cz. Můj styl je bohémský, míchám nemíchatelné, ale mám i pár klasických nadčasových kousků, které by v šatníku neměly chybět: džíny, bílé tričko, černé koktejlky, pánský kostým a bílá košile, kožená bunda, conversky a černé lakované jehly...Pak už stačí jen pár originálních doplňků. Inspiraci spíš než v luxusním obchodě či časopisech hledám na ulici, na cestách a na blešáku. V poslední době se třemi dětmi dávám před módními výstřelky přednost pohodlnosti.

ILONA: Dobrý den, přijedete zase někdy na Jarmark OnaDnes.cz? Byla jste zatím nejsympatičtější celebritou, kterou jsem tam potkala.
Ráda bych, třeba to vyjde příští rok.

Optimistka jsem po dědečkovi

BRUNHLIDA KULATÁ: Jste pro mne velkou inspirací, a proto by mě zajímalo, co by podle vás měl člověk dělat, aby prožil šťastný a kvalitní život?
Důležitý je podle mě pozitivní přístup k životu, a ten jsem zdědila zřejmě po dědouškovi. Byl optimista, vždycky věřil v to dobré, i po všech tragédiích a změnách, které si prožil - ať už to byla první nebo druhá světová válka, koncentrační tábor, revoluce 1948, 1968, 1989. V něm nebyla žádná nenávist. Všechno dokázal přejít s nadhledem. Nikdy si nestěžoval, že ho něco bolí nebo že je špatné počasí. Ke spokojenosti mu stačilo málo. A v tom já vyrůstala.

JITKA S: Prošla jste si někdy krizí? Kde berete tolik potřebný nadhled a životní rovnováhu?
Víte, nikdo nemá na růžích ustálo. I já jsem si prošla řadou životních krizí, díky nimž jsem si získala cenné životní zkušenost i nadhled. Vždy je ale důležité mít někoho, kdo vás podrží a nenechá vás padnout na úplné dno.

CILKA: Kdo je vaším vzorem?
Mamča. Dovede stárnout s grácií.

GRIMKIN: Můžete porovnat naše muže a ty ze zahraničí - jak z toho našinci vycházejí?
Určitě to není o národnosti, ale o člověku. Můj typ jsou Češi a dnes i Turci.

MARTIN T: Jaké jsou podle vás modelky jako životní partnerky? Mám dojem, že modelky často v běžném životě plní spíš roli luxusního auta než manželky.
To není ovlivněno povoláním. Již jsem měla tu "čest" poznat spoustu "pipin", které ruinují peněženky manžela a ručičky jim jdou do zadu. A ani to nemusí být modelky. Myslím, že některé ze starší generace modelek byly holky to nepohody, které se musely poprat se spoustou nástrah a problémů, které život v zahraničí přinesl. A většinu bezstarostného mládí obětovaly tvrdé práci. U některých dokonce tu peněženku prohrábl manžel.

ROMANA D: Věříte na reinkarnaci a posmrtný život?
Ráda bych.

Burak Oymen, Tereza Maxová, syn Tobias a dcera Mína

Nejhezčí chvilky trávíme jako rodina

BLANKA: Která kniha vás ovlivnila při výchově dětí?
Inspiraci jsem našla v knize Líný rodič.

FIALKA007: Uvažujete ještě o dalším sourozenci?
Tuto možnost jsme zatím, jako rodina, zavrhli.

MILENA: Jakou řečí doma mluvíte a co byste mohla Čechům říct o Turcích? Myslím, že slavných lidí, co žijí s Turkem, není moc. Mimochodem - u nás se slaví svatý Mikuláš a to byl Turek, křesťan. Já jsem vdaná za Turka, máme tři děti a doma mluvíme turecky.
Ač je Burak Turek, celý život díky rodičům diplomatům vyrůstal v zahraničí, kde i studoval. Jeho tatínek dodnes přednáší na univerzitě, maminka se věnuje charitě, takže ke konzervativní turecké rodině mají daleko. V Turecku má ale Burak dodnes spoustu přátel a je velký patriot. Je to krásná země s bohatou kulturní tradicí a Istanbul jedno z nejkrásnějších míst, které znám. Místo Demre, kde se narodil zmiňovaný Mikuláš, jsem navštívila několikrát. Je to blízko oblasti Kekova, což je jedno z nejkrásnějších míst Středozemí. Doma se bavíme anglicky, ale turečtinu slyším, když se baví Burak s rodiči či přáteli.

NIKOL L: Jak vypadá váš volný den bez práce?
Po pravdě řečeno, můj volný den (bez regulérní práce) je v podstatě den, kdy nemám ani chvilku volna, točím se kolem rodiny. Vše začíná tím, že se každý probouzí v jinou hodinu. Aiden většinou i v noci. Každý má jinak svůj režim. Nicméně rituálem jsou společné večeře a snídaně, kdy jsme celá rodina pohromadě kolem stolu, ale jinak je to šrumec. Opravdové dny volna mám, když jedu na focení. To mám možnost se pořádně vyspat, najíst a ještě mě nalíčí a učešou. Nebo taky když jedu do Prahy kvůli nadaci. Ale stejně, a to zná každá maminka, byť je péče o děti někdy náročná a stojí úsilí, ty nejhezčí chvilky stejně trávíme jako rodina.

ZDENKA TÝCOVÁ: Jakou národnost mají vaše děti a mluvíte na ně česky?
Děti mají národnosti po matce i otci: Tobík české i dánské, Mína a Aiden české i turecké. Společný domácí jazyk máme angličtinu, ale jinak na děti mluvím česky. Aidanek zatím říká jen baba, což je jeho esperanto, Češi se radují, že volá babičku, Turci zase, že tatínka.

DANIELA SEDLÁČKOVÁ: Jak jste vybírala jména pro své děti?
Každé jméno má svůj příběh a symboliku. Tobislávek, jak mu říkáme po dědouškovi Slávečkovi, je jinak Toby, což v hebrejštině znamená "Bůh je dobrý". Mína je v turečtině Nebe a jméno dostala podle pratety Hermíny, která přežila holocaust, a Aiden, v turečtině Aydin, znamená osvícený a inspiroval nás ke jménu turecký dědeček.

Tereza Maxová se i v pokročilém těhotenství přišla pobavit s dětmi z dětských domovů na Accenture dětském dni své nadace v Praze. (17. 6. 2011)

Rušení kojeňáků je běh na dlouhou trať

BAMBULKA: Čekala bych, že když se věnujete opuštěným dětem, nějaké také adoptujete nebo si vezmete do pěstounské péče, abyste šla příkladem. O tom jste nikdy nepřemýšlela?
Ano, uvažovala jsem o adopci i pěstounské péči. Nicméně je to velmi zodpovědné a vážné rozhodnutí, ke kterému se třeba časem vrátíme. Díky nadaci mám možnost pomoct spoustě dětí a nevím, zdali bych se se čtyřmi dětmi - třemi svými a jedním adoptovaným - zvládala nadaci i nadále aktivně věnovat.

TEREZKA K: Jste zakladatelkou nadace, která pomáhá opuštěným a znevýhodněným dětem v celé České republice. Čím vás tato práce obohacuje?
Věnovat se práci v nadaci mi dává hluboký smysl a pocit realizace. V relativně krátké době člověk vidí výsledky. Vše, co vložíte, se promítá do dětských příběhů, které zde řešíme. Někdy i malá pomoc dokáže velké věci. Je skvělé být při tom. Jsem ráda, že jsem těch uplynulých patnáct let jen tak nepromarnila a s partou fajn lidí v nadaci pomohla někomu, kdo to potřeboval.

JANA: Jaké byly vaše nadační začátky? Šlo to lehce?
Začínala jsem s tím, co jsem měla. Nějaké peníze, kontakty, chuť něco udělat a pár přátel, které jsem oslovila a kteří šli do toho se mnou. Byli jsme jen parta nadšenců. Dnes už fungujeme patnáct let a jsme dál. Mnohem profesionálnější. Pomáháme nejen jednomu ústavu, ale také neziskovkám, pěstounům a biologickým rodinám, kterým hrozí odebrání dítěte. Peníze, které naše nadace získává, mění osudy spousty dětí. Říká se tomu práce, ale je to vlastně spíš radost, člověk má možnost realizovat své nápady a vidět, že jeho energie pomáhá. Moje teta říkává, že by mělo být pomáhání druhým morální povinností lidí, kterým se daří. To jsem si vštípila. Myslím, že v Čechách taková solidarita určitě existuje a najdou se lidi, kterým nejsou osudy druhých lhostejné. Ani v době tíživé ekonomické situace.

MILENA: Co si myslíte o rušení kojeneckých ústavů? Podle mě to není dobré řešení.
K rušení ústavů nemůže dojít, dokud nebude vytvořena dostatečná alternativa v podobě pěstounských či adoptivních rodin. Jsem pro, aby každé dítě vyrůstalo v rodině. Prozatím je velkým úkolem připravit náhradní rodiny, kterých aktuálně není dost. Proto si myslím, že rušení ústavů bude postupné a spíš běh na dlouhou trať. Na druhou stranu jsem ráda, že se o problematiku opuštěných dětí začala zabývat i vláda a parlament, protože jinak by změna nenastala.