Jak tvrdí, není mezi ženami zdaleka jediná, která se ráda spoléhá sama na sebe. Přesto zastává myšlenku, že v případě napadení je třeba nejdřív vyčerpat všechny ostatní možnosti.
Jelikož jsou jí blízké i charitativní projekty, založila letos Nadační fond ozbrojených složek České republiky. Jeho posláním je pomáhat příslušníkům policie, armády, Vězeňské služby a celní správy, kteří utrpěli při výkonu své služby zranění.
Nafotila jste kalendář, v němž ženy pózují se zbraněmi. Jak argumentujete lidem, kteří si myslí, že zbraně do jejich rukou nepatří?
Nikomu to nevyvracím. Jsou dvě skupiny žen a já patřím do té feministicko nezávislé, jež se nechce spoléhat na obrannou sílu mužů. Pro mě je lepší varianta mít náboje v zásobníku, než abych čekala, až na tísňové lince policie někdo zvedne telefon. Pak existují submisivnější ženy, jež zastávají tradiční názor, že jejich ochranu by měli za všech okolností zajišťovat muži.
Nicméně na vás by si asi násilník nepřišel...
Jsem ráda samostatná a soběstačná. Pokud bych se například ocitla v situaci, kdy bych byla v parku se synem a zaútočil by na nás pitbul, ani minutu bych neváhala a použila svůj Glock 43, který mám pro svoji ochranu neustále u sebe. Přesto bych při nějakém incidentu i já volila v první řadě buď klidné slovo, anebo útěk. Svých dovedností bych využila až v krajním případě. Boj je totiž při snaze o přežití vždy až ta nejzazší varianta.
Jaké ženy se staly protagonistkami zmíněného kalendáře?
Fotografovala jsem celkem deset žen různých profesí. Všechno členky střeleckého spolku Heart Warrior a já si jich velmi vážím. Jsou mezi nimi například dvě zdravotní sestry, politička či jedna dívka, která Česko reprezentuje s odstřelovací puškou na mezinárodních závodech. Na titulní stranu jsme umístili budoucí právničku. Vybírala jsem mezi ženami, které projevily ochotu tento charitativní střelecký kalendář podpořit a byly fotogenické. Výtěžek, symbolických 30 tisíc korun, jsme všechny darovaly Vojenskému fondu solidarity spravovanému Armádou České republiky.
Tereza Knihová
|
Všechno začalo členstvím v střeleckém spolku Heart Warrior. Čím vás oslovil?
Když spolek v roce 2016 policista Petr Neugebauer zakládal, počítal, že se přidají lidé v okruhu jeho známých. Myslím, že vůbec nečekal odezvu v podobě více než čtyř a půl tisíce členů, z toho zhruba sto padesáti žen. Vytvořily se celorepublikové skupinky, které pořádají střelecké kempy. Snažíme se také pomáhat, pořádáme sbírky. Na podzim 2017 jsme vybrali půl milionu korun a tuto částku věnovali Klinice popáleninové medicíny a rekonstrukční chirurgie Fakultní nemocnice v Ostravě.
Na podporu vaší cílové skupiny existují i jiné fondy. Máte pocit, že o zraněné vojáky či policisty není dostatečně postaráno?
Potřebné pomoci není nikdy dost. S Nadací policistů a hasičů či Vojenským fondem solidarity se snažíme spolupracovat. V březnu jsme poskytli první nadační pomoc příslušníkovi speciální pořádkové jednotky policie ve Středočeském kraji, který při výjezdu upadl do bezvědomí. Následným vyšetřením u něj lékaři zjistili krevní sraženinu v hlavě, která si vyžádala operaci. Nadační fond Ozbrojených složek ČR mu poskytl finanční příspěvek za právní služby spojené při vyšetřování před GIBS. Dnes je zpátky ve službě.
Ještě jste mi neřekla, kdo ve vás probudil vztah ke zbraním?
Zřejmě to máme v rodině. Dědové a pradědové sloužili v armádě. Mám také velmi vitální rodiče, ale ke zbraním mě asi přivedl starší bratr, který je podobně založený a má velký přehled. Střelecko-takticky se mě snaží zdokonalovat partner, příslušník Armády ČR. Navíc já jsem byla vždy trochu dobrodruh. Sedmnáct let jsem se aktivně věnovala rodeu, a to na úrovni mistrovství České republiky.
S jakými výsledky?
Moje závodní kariéra začala v roce 1994. V roce 2002 jsem byla pátá v rodeu, v témže roce jsem se stala mistryní Česka v disciplíně Team Penning, což je oddělování telat od stáda na čas. Vyhovovalo mi, že v rodeu jsou jen dvě kategorie – junioři a senioři, nedělí se na muže a ženy. V disciplínách excelují americká plemena koní, která mají přirozený smysl pro práci s dobytkem, patřičnou rychlost a obratnost. S námi jezdili rančeři, kteří byli každý den v sedle, a vedle toho my, holky pomalu z paneláků. Prostě na začátku velký kontrast. Člověk do toho musel investovat hodně času a pro tento sport dýchat, pokud chtěl vyniknout a dosáhnout kvalitních výsledků.
A to jste chtěla.
V mém nejaktivnějším období jsem tomu obětovala úplně všechno. Dnes už se jezdci a jejich koně hodně specializují. Rodeové soutěže se rozdělují na rychlostní, což je závod kolem barelů nebo tyčí, a dobytkářské. Při nich musíte například co nejrychleji oddělit tele od stáda, co nejdřív mu hodit laso kolem krku nebo na něj skočit a skolit ho.
Co na to ochránci zvířat?
Jezdci jsou hned na začátku upozorňováni na to, co jim nebude v rodeové aréně tolerováno. Většina z nich, a to včetně rozhodčích, bull teamu a pořadatelů, však bere koně jako partnery, ne jako sportovní náčiní. Všechna zvířata procházejí veterinární přejímkou. Po celou dobu rodea mají zajištěno napájení a seno. Jezdci bývají zraněni mnohem častěji a vážněji. Používá se dobytek z pastvin, který je přirozeně silný, rychlý a v kondici. Koně jsou na náročné soutěže připravováni před zahájením závodní sezony a zejména děvčata se o své koně starají jako o malé děti.
Vidím, že v sobě máte nejen srdce válečníka, ale i srdce kovboje.
To byl od dětství můj sen, který jsem si splnila. Ve Zdebuzevsi u Českého Šternberka jsme s bývalým manželem koupili dvě stě let starou chalupu a plni elánu ji zrekonstruovali. Pořídili jsme si hospodářství a stáj se rozrostla postupně na devět koní. Já je trénovala a prezentovala na skokových a drezurních závodech. Po opuštění rodeového světa mi dal hodně do života pobyt v Anglii, kde jsem pracovala pro velmi bohatou rodinu Gredleyů. Jejich syn Tim reprezentoval zemi na úrovni juniorské olympijské reprezentace v parkuru. Já mu připravovala koně na soutěže a doprovázela ho na cestách po Anglii a západní Evropě. Bohužel tohle moje zaujetí mělo i své stinné stránky.
Co tím myslíte?
Čím víc mě pohlcovali koně, tím méně jsem si všímala, že naše manželství skomírá. Muž jednoho dne odešel a já zůstala sama s malým synem. Hospodářství se zvířaty se prodalo, přestěhovala jsem se zpět do Prahy. Rozvod mě hodně poznamenal, takže jsem si naordinovala terapii v podobě thajského boxu. Zaujal mě také extrémní překážkový běh a předloňskou sezonu jsem zakončila 12. místem v Česku v kategorii žen.
Takže jste se s koňmi definitivně rozloučila?
Jsem stále v kontaktu s majiteli zvířat, která jsem odrodila, chovala či trénovala a pak prodala. Na prvním místě je však má rodina. Nejdůležitější je pro mě syn, a abych pro něj měla energii, proto už jsem žádného dalšího koně nechtěla. Našla jsem si nové zájmy. Například ráda fotím galavečery bojových sportů. Pro svoje okolí bývám svou aktivitou někdy dost nesnesitelná, ale není to tak, že bych si doma nedokázala sednout ke kávě a začíst se do knihy. Současný partner má naštěstí pro moje aktivity pochopení a podporuje mě.
Předpokládám, že je podobného založení.
Ano, dá se to tak říct. Je profesionálním vojákem. Válečný veterán, který absolvoval dvě mise v Afghánistánu. Navíc je členem realizačního týmu našeho nadačního fondu. Prostě člověk, kterého neoslním svými schopnostmi, bere mě takovou, jaká jsem.
Agrese mezi lidmi přibývá, poslední dobou slýcháme pořád o nějakých útocích na veřejnosti. Jak vnímáte diskuse o dostupnosti zbraní?
Myslím, že u nás jsou nastaveny podmínky pro koupi, držení a nošení zbraně velmi dobře. Ve srovnání třeba s USA mnohem přísněji. Stejně jako kritéria pro získání zbrojního průkazu, která značné procento uchazečů nesplní. Osobně vlastním tři střelné zbraně, jednu nosím stále u sebe. I přesto, že žijeme v relativně bezpečné zemi, vidím v tom způsob, jak efektivně chránit sebe a svou rodinu.
Co vás teď vlastně živí?
Už léta pracuji jako terénní zdravotnický pracovník. Mám středoškolské vzdělání a pro to, co dělám, mě přeškolil přímo americký výrobce zdravotní techniky.
Jak si mám tuto činnost představit?
Jsem certifikovaný medicínský pracovník pro odbornost diabetologie a respirace. Pracuji pro společnost distribuující zdravotnickou techniku, na které jsou někteří pacienti plně závislí. V koordinaci s jejich lékaři zajišťuji hladký průběh léčby, pacienty navštěvuji ve zdravotnických a rehabilitačních zařízeních či doma. V podstatě každý den se do práce těším, i když jsem pořád na cestách. Mám svěřenou oblast Prahy, severní a západní Čechy. Bydlím v jižních Čechách a měsíčně najezdím kolem sedmi tisíc kilometrů.
Tak vám to vyhovuje?
Ano. Není to práce, kterou můžete vykonávat jen pro peníze. Je to poslání, životní náplň. Dělám ji s dobrým pocitem, že má smysl. Když vám den začne návštěvou tříleté holčičky s amputovanou levou rukou a končí u patnáctiletého chlapce, kterému chybí pravé chodidlo, uvědomíte si, že žádné skutečné problémy nemáte. Právě moje současná profese mě inspirovala k založení našeho nadačního fondu. A vidím, že lidé jsou ochotni si navzájem pomáhat, v těžkých životních situacích projevit solidaritu. To mě moc těší.
