Problémy s nízkým tepem srdce jsem měl dlouho. Místo obvyklých 72 jsem měl 40 až 50 za minutu. Před čtyřmi lety chtěla moje kardioložka, aby mi dali kardiostimulátor. V nemocnici na Homolce mi však řekli, že obě cévy k srdci mám čisté a že by to bylo předčasné.
Tep klesl až na 33
Často si měřím tlak a přístroj přitom udává i tep. Jednoho podzimního dne mi bylo v poledne trochu slabo, a tak jsem se změřil. Tlak dobrý (125/66), zato tep jenom 33. Řekl jsem si, že se to spraví, a skutečně v dalších dnech se už pohyboval tep okolo 60.
Netrvalo dlouho a znovu jsem večer cítil slabost, o půlnoci jsem měl tep 34, tlak normální. To musím zaspat! Jenže jsem spát nemohl. Ráno v šest jsem měl tep 33 a tlak 170/110. Hrůza!
Kdybych při převozu zkolaboval
Volal jsem záchranku. Zdravotník, nikoliv lékař, se tvářil nedůvěřivě. Zato na emergency v motolské nemocnici se mnou jednali jako s těžkým pacientem.
Na koronární jednotku mě odváželi v leže s přístroji, dokonce se mnou šla i lékařka. Divil jsem se. Prý v takových případech si nemohou vzít na svědomí, že bych během převozu zkolaboval.
Službukonající lékař Jaroslav Šimon mi řekl, že v neděli anebo spíš v pondělí mně dají kardiostimulátor. A kdyby se můj stav náhle zhoršil, udělají nějaké prozatímní opatření. Měl jsem dojem, že by mně zavedli nějaký stent ze slabin k srdci.
O přístroji rozhodl jediný lékař
Později jsem si uvědomil, že o implantaci drahého přístroje za několik desítek tisíc korun rozhodl jediný lékař. To jsem ocenil. Žádné komise, žádná byrokracie.
Sestry říkaly, že mají za úkol mě hlídat. Všechny byly neobyčejně milé a většinou pracovaly s úsměvem. Na 12 lůžek nepřetržitě slouží vždy čtyři.
Mluvit, mluvit, mluvit...
Třebaže jsem o kardiostimulátorech jako novinář věnující se vědě několikrát psal, najednou jsem si nemohl vzpomenout na podrobnosti, jak implantace probíhá. Dost mě to štvalo. A měl jsem lehké obavy, asi jako každý pacient.
V pondělí v 11 hodin mě přivezli na operační sál. Dvě instrumentářky připravily okolí pravé klíční kosti k implantaci. Říkaly, že během zákroku s nimi musím mluvit, abych byl v pohodě. Upozorňovaly, že odteďka musím pravou ruku šetřit. Daly mi mezinárodní průkazku a brožurku o kardiostimulaci.
Za půl hodiny hotovo
Přišel operatér Jaroslav Šimon. Oznámil, že dostanu nejmodernější německý kardiostimulátor firmy Biotronic, který má záruční lhůtu pět let. Oblast, kam bude dávat přístroj, znecitliví. Kdybych náhodou cítil nějakou bolest, mám mu to okamžitě říct.
Když doktor skončil s vysvětlováním, řekl: "Pane inženýre, já znám vaše články o vědě." Tím mne překvapil, před tím jsme se viděli dvakrát na minutu.
Měl jsem vyschlé rty, protože jsem nesměl od 4 hodin ráno nic pít, tak jsem se začal ptát já. Kardiostimulátory implantují v Motole od roku 1982. Šimon to dělá od roku 1992, učil se to na 2. interně na Karlově náměstí a potom čtvrt roku v Houstonu. Počty neeviduje, jsou to určitě stovky.
Když mi něco jednou zabolelo, upozornil jsem ho. Odpověděl, že přichází k nervům a hned to spraví. Po půl hodině jsem byl hotov. Bylo vidět, že se o mě staral dokonale sehraný tým, v podstatě jsem neslyšel žádné pokyny či domluvy.
Nejhorší: nehýbat se
Odvezli mě na pokoj, připojili opět k přístrojům, tep jsem měl normální. Také přikurtovali pravou rukou, abych s ní nehýbal, protože všechno musí správně srůst.
Ležet 24 hodin nehnutě bylo to nejhorší. Zpocená záda se přilepila k lůžku a já nevěděl, jak si trochu pohovět. V 17:20 se ozvala menší bolest na místě implantátu, ale nijak hrozná. Ohlásil jsem to.
Spát jsem nemohl. V devět večer jsem si řekl o prášek na spaní, za dvě hodiny o další. Ve 3:30 jsem si uvědomil, že to místo dost bolí. Požádal jsem o prášek proti bolestem a vzápětí jsem usnul.
Ráno sestry převlékly lůžko a už jsem se cítil dobře. Doktor Šimon se byl za mnou podívat. Domluvili jsme se, že mě pustí domů už k večeru, i když je to prý neobvyklé, zpravidla pacienta pošlou ještě na jednu noc na obyčejné oddělení.
Ve 12:30 mne odvezli už vsedě na ambulanci, kde Šimon a laborantky překontrolovali funkci přístroje. Jenom přiložili nějakou drobnou aparaturu přes košili ke kardiostimulátoru. Vše bylo OK.
Uvítání z druhé strany barikády
V 16 hodin pro mne přijeli bratr se švagrovou. Za několik dní jsem měl přijít na odstranění vnějších stehů, vnitřní se vstřebají. Do té doby nesmím za volant, ale jinak mohu dělat všechno. A pak budu chodit každého půl roku na kontrolu.
Pořád cítím, že mám pod pravou klíční kostí něco cizího, někdy to i trochu pobolívá, ale jinak je to dobré.
Tak jsem se vrátil z hrobníkovy lopaty. Kamarád František Koukolík, primář patologie v Krči, komentoval mé líčení slovy: "Děkuji ti za zprávu z druhé strany barikády."
Renata Schmiedbergerová, primářka kožní kliniky na Bulovce: "Měl jsi namále. Při takové rychlosti mohlo srdce úplně vynechat."
O kardiostimulátoru vím jen na letišti
Dnes, po několika letech, už vůbec nevím, že kardiostimulátor mám. Uvědomuju si to, jenom když bych měl procházet bezpečnostním rámem na letištích anebo na státních úřadech. Vždycky požádám, aby mě prohlédli "ručně".
Nejkurióznější situaci jsme zažil na letišti v Tel Avivu. Dívenka od bezpečnostního rámu zavolala nadřízenou, ta si mě přeměřila a řekla "Jděte, prosím." Bez jakékoliv kontroly.
Ovšem musím chodit jednou za půl roku na kontrolu do nemocnice. Tam se dozvím, jak dlouho mi přístroj ještě vydrží, než implantují nový.
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
