Jak se vám podařilo dostat se do ruského Hvězdného městečka?
Jedna společnost vyrábějící cigarety tehdy realizovala komerční projekt nazvaný West in Space. Já jsem se přihlásila v roce 1997, kdy bylo do projektu zapojeno pět zemí a asi čtvrt milionu zájemců. Celý projekt začínal o rok dříve v Německu a pracovně se na něm podílel můj kamarád Pavel Turek, který pro tu společnost pracoval. Když se z Ruska vrátil, pouštěl nám sestřih videa ze stavu beztíže a mě okamžitě napadlo, že takovou divočinu si chci zkusit taky.
Hvězdný tým: Ivana Zimová- vpředu druhá zprava
Připravovala jste se nějak do soutěže?
Lidé z Čech měli oproti ostatním soutěžícím výhodu, že byli vybíráni podle fyzických a zdravotních parametrů. Třeba ve Španělsku se žádné testy nedělaly a soutěžící na to doplatili ve výběrovém kempu v Německu, kam se z pěti zemí dostalo zhruba 60 lidí. Procházeli jsme různými testy, především psychologickými a týmovými, ale také jsme prošli zkoušku v tlakové komoře. A přitom se zjistilo, že několik jasných favoritů se do Ruska nepodívá právě proto, že měli například problémy s vyrovnáváním tlaku v uších, a hrozilo by jim tak třeba prasknutí bubínku ve stavu beztíže. Český tým si ale prošel velice důkladnou prohlídkou ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, něco podobného jako piloti. Důležitá byla samozřejmě i fyzička, kterou jsem si v té době hodně hlídala.
Byla jste spolu s Janem Hyčicou vybrána do vítězného týmu, který absolvoval kurs ve Hvězdném městečku. Jak výcvik probíhal?
Samotná mise v Rusku trvala dva týdny. Bydleli jsme přímo v komplexu Hvězdného městečka a pracovali, potkávali se a komunikovali s lidmi, kteří se starají o chod výcvikového centra, ale také jsme se běžně setkávali s astronauty, kteří se chystali na svůj let do vesmíru. Přijeli jsme tam naladěni na velkou srandu, ale záhy jsme pochopili, že bude potřeba dodržovat místní režim, a to do puntíku, a hlavně nechodit pozdě. Nicméně zábavy bylo i tak dost. Mnohokrát jsme šli spát až nad ránem.
Výcvik byl samozřejmě redukovaný, protože normálně se astronauti připravují rok nebo dva. Dostali jsme několik teoretických přednášek o startu rakety, spalování motorů, o "dokování" do tehdy vesmírné stanice MIR, o ovládacích pultech. "Na suchu" tam měli také celou stanici MIR se všemi moduly stejně jako kokpit rakety Sojuz. Do obou jsme se podívali.
Měli jsme také fyzické nácviky, třeba včetně nácviku vestibulárního systému (systém sloužící ke sledování polohy hlavy a udržování rovnováhy – pozn.red.). Trénink probíhal na takovém otočném křesle, na kterém sedíte, máte zavřené oči a nakláníte hlavu ze strany na stranu, což ve výsledku přináší pocit podobný zážitku ze zorbingu. I to byla příprava na let ve stavu beztíže. Mě lékař z křesla sundal asi po 12 kolech s konstatováním, že rekord byl do té doby 10 a že to nemá cenu, protože se mi nemění tepová frekvence ani tlak a že snad ani žádný vestibulární systém nemám (smích).
Zažila jste stav beztíže?
Stav beztíže byl samozřejmě něco jako zlatý hřeb, všichni jsme se na něj ohromně těšili. Byl to ohromný adrenalinový zážitek. Nastoupili jsme do obrovského letadla Iljušin, které bylo uvnitř celé vypolstrované a od podlahy ke stropu bylo přes tři metry na výšku. Letadlo vystoupá do výšky devíti tisíc metrů a pak pilot letadlo otočí a pod úhlem 45 stupňů se vydá k zemi. Právě tehdy nastane na půl minuty stav beztíže, než pilot začne zase vyrovnávat a zpětně stoupat na výšku devíti tisíc. Vůbec jsme nevěděli, co máme očekávat, a ani se to moc nedá k něčemu přirovnat, protože prostě necítíte váhu vlastního těla! Kolem celého letadla jsou madla jako na baletním sále a při prvním stavu beztíže jsme museli jen sedět a držet se. Bylo to opravdu zvláštní vidět, že vám najednou nohy i zbytek těla stoupá nahoru. Při dalších 9 stavech beztíže nás instruktoři nechali i volně plout prostorem. Po půl minutě se vždy rozblikala nejrůznější světla a všechno pípalo, abychom si uvědomili, že znovu přichází gravitace, a neslítli ze tří metrů na podlahu letadla. Taky nás třeba roztočili a tím, že je vaše tělo bez váhy, se roztočíte do takové rychlosti, že nestíháte sledovat, kde je strop a kde podlaha. Vtipné bylo, že špatně se udělalo hned na začátku ruskému lékaři, který tam na nás měl dohlížet. Druhá odpadla jedna z účastnic, povoláním letuška. (smích).
Máte z Ruska nějaké nepříjemné zážitky?
Nastala hodně nemilá situace na stanici MIR, kdy nákladní loď, která do ní dokovala, poškodila vzduchotechniku a vypadalo to na krizový scénář. A my jsme přitom jenom dva dny předtím byli v řídícím centru a s kosmonauty přes telefon hovořili.
Jinak tam ale bylo skoro všechno skvělé, byli jsme výborná parta zajímavých lidí a s mnohými jsem až do dneška v kontaktu.
Neuvažovala jste o tom, že byste se do kosmu opravdu podívala?
Ve chvíli, kdy jsme výcvik absolvovali, jsme byli všichni v naprosté euforii. Ale nemyslím si, že bych byla typ, co by se dva roky připravoval na svůj let, ale musím se přiznat, že vesmírná turistika mi zní lákavě. A hlavně vidět Zemi z vesmíru musí být fantastické. Posádka MIRu při jednom rozhovoru s námi natočila kameru ze stanice ven a my jsme tu naši matičku Zemi viděli aspoň přes obrazovku, a bylo to opravdu neuvěřitelné.
Jaké je vaše současné zaměstnání? Nesouvisí nějak s kosmonautikou?
Já jsem rok po absolvování kosmonautického kurzu nastoupila do automobilového průmyslu jako tisková mluvčí společnosti Mazda. V současnosti jsem na pozici communications managera ve společnosti Mitsubishi Motors.
Jak se vám líbí v poměrně mužské společnosti automobilového průmyslu?
Musím se přiznat, že mi asi to mužské prostředí vyhovuje víc než čistě ženské. Na ekonomické škole, kde bylo v mé třídě ze 40 studentů asi jen 11 kluků, jsem zjistila, že takový ten babinec není moc pro mě. Automobilové prostředí mi opravdu sedí, a navíc jde o dynamický obor, ve kterém se pořád něco nového odehrává.
Svobodná blondýna mezi muži, jak odháníte nápadníky?
Abych pravdu řekla, tak na vztah nějak stále není čas.
Jste dobrá řidička? Jsou auta i vaším koníčkem?
Řízení mě baví a snad mohu říci, že řídím i dobře. Zatím největší poklonou mi bylo, když mi pár motoristických novinářů řeklo, že jezdím dobře a že se mnou opravdu neměli strach a že za to umím i vzít (smích).
Mám také zkušenost ze závodů Formula Women. Jednalo se o anglickou, výhradně ženskou soutěž, ve které jezdilo 16 vybraných závodnic s vozy RX-8. Soutěž jsem sice nejela, ale měla jsem možnost odjet pár testovacích okruhů na Brands Hatch, kde se dříve jezdily i závody Formule 1. Byl to opravdu úžasný zážitek. Tehdy tam s námi byla i Katka Neumannová a také byla nadšená. Tedy až po tom, co jsme si zvykly na pravostranné řízení a přestaly jsme při řazení vystupovat z vozu.
Astronautky ve skafandrech: Ivana vpravo
|
Ing. Ivana Zimová (35 let, svobodná) vystudovala VŠE, po vysoké škole nastoupila jako manažerka v hotelu Inter-Continental, v roce 1997 byla vybrána mezi 12 finalistů soutěže West in Space a strávila dva týdny v ruském Hvězdném městečku. Od roku 1998 se pohybuje v automobilovém průmyslu, v současnosti působí jako communications manager ve společnosti Mitsubishi Motors. Ve volném čase se věnuje sportu – kolečkovým bruslím, tenisu, plavání a "boji" s golfem. |
