O květnu se říká, že je to nejkrásnější měsíc roku. V jaké fázi jsme zastihli vás?
Přiznám se vám, že čím jsem starší, tím víc moje pracovní morálka v těchto krásných měsících polevuje. Pořád ještě moc ráda hraju a zkouším nové hry, ale radši na podzim a v zimě, kdy mi přítmí divadla i odchody a příchody z práce ve tmě připadají přirozené. Ale hrát Maryšu ve dvě odpoledne, kdy kvete celý Žofín a ptáci vyzpěvují na celé kolo, mi přijde skoro nemravné. A pokud jde o fázi životní, je to nádhera, protože jsem se dočkala vnuček – od každé dcery po jedné.
Jako babička, a navíc pětašedesátiletá, ovšem ani trochu nevypadáte. Jak to děláte, že působíte tak mladistvě?
Děkuju za poklonu, mně sice to číslo připadá nějak nehorázně vysoké – dokonce mě to někdy až zarazí, že to snad musí být nějaký omyl nebo co, protože se v duchu cítím být o dvacet let mladší. Ale pak se podívám do zrcadla a ta popsaná tvář mluví sama za sebe. Myslím, že víc není třeba dodávat.
Jak vůbec vnímáte a prožíváte čas?
Cítím, že se jeho běh pořád zrychluje. Když si v duchu vybavím tři týdny na chmelové brigádě ve svých patnácti, mám pocit, že jsem ty zelené šištičky trhala snad rok. A dneska? Předevčírem byly Velikonoce a zítra budou Vánoce, strašně to letí.
Spousta žen se snaží s časem urputně bojovat, a to třeba pomocí různých plastických operací. Co si o nich myslíte?
Na Nové scéně hrajeme už druhým rokem představení s názvem Křehkosti, tvé jméno je žena a na tohle téma tam s kolegyněmi taky hovoříme. Takže si s dovolením vypůjčím repliku Ivy Janžurové, s níž naprosto souhlasím: „Mít ohnutá záda a mladý obličej, to by mi připadalo trochu divné, radši to přenechám přírodě.“
Čtěte v časopisu Žena a životCo Taťjana Medvecká dělá, když si chce od hraní odpočinout? Proč neřídí, i když vlastní řidičský průkaz? Co se jí líbí na jejím manželovi? A jakou radu by dala svému mladšímu já? Dozvíte ve speciálním narozeninovém vydání Ženy a život, které vyšlo 2. května. |
V pražském Národním divadle hrajete čtyřiačtyřicet let. Jaký k němu máte po takové době vztah?
Národní divadlo mi nezevšednělo, pořád je to pro mě mimořádné místo. Myslím tím teď obě historické divadelní budovy, ve kterých hrajeme – jak Stavovské, tak i Národní divadlo samotné. Jsou to nádherné, vznešené prostory. S Novou scénou mám už od doby jejího postavení problém, vždycky mi svou šířkou připadala spíš jako pódium v kulturáku než jako jeviště. Navíc se do ní přes třicet let neinvestovala snad ani koruna. Činohra by moc potřebovala moderní, komorní scénu, vhodnou k uvádění současné dramatiky. Třeba se jednou dočkáme.
Pamatujete si své úplně první představení? Pocity z něj a ze sebe?
To víte, že si to pamatuju, na to se nedá zapomenout. Byla to dramatizace románu Vojna a mír a já jsem měla to štěstí hned při svém prvním vstupu stát na jevišti s celou tou slavnou gardou Národního divadla – s Karlem Högerem, Rudolfem Hrušínským, Jiřinou Petrovickou, Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou, pány Peškem a Růžkem… Hrála jsem kněžnu Marii a mým partnerem byl Petr Kostka. Myslím, že to bylo vydařené představení, a já byla šťastná, že u toho můžu být.
Co všechno vám vaše profese přináší? A našlo by se třeba i něco, co vám bere?
Bere mi možnost být pánem svého času, protože když jste v angažmá, podřizujete svůj život provozu divadla. Ale určitě mi více dává. Třeba možnost setkávat se s nadanými, zajímavými lidmi, poznávat různá prostředí, zabývat se myšlenkami geniálních autorů. A hlavně, je to profese, ve které neexistuje stereotyp. Každý den je jiný.
Máte za sebou premiéru Erbenovy Kytice, o které se mluví v superlativech. Jaký z ní máte dojem?
Mám velikou radost a beru tohle představení jako dar. Nějak dobře se to všechno sešlo a zapadlo do sebe: text, imaginace režisérského dua SKUTR, herecké obsazení, scéna, kostýmy, hudba. A především mám pocit, že jsme se trefili do toho, co divák od Národního divadla očekává, totiž že se mu dostane nevšedního zážitku. Ovace vestoje na veřejné generálce jsem opravdu zažila poprvé v životě.
