Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Táta mě vychovával jako kluka, vysvětluje svůj elán Nina Divíšková

  1:09aktualizováno  1:09
S přibývajícím věkem herečkám obvykle role ubývají. Nina Divíšková je důkazem, že to vždycky neplatí. I když ve svých čtyřiasedmdesáti letech působí křehce, síly má pořád dost. Možná je to výchovou. Tatínek si nebral servítky a zacházel s ní jako s klukem.

Nina Divíšková (2010) | foto: Petra Pikkelová

Na jak dlouhou dobu dokážete zadržet dech?
Teď už netuším, ale dřív jsem vydržela hodně. Závodně jsem plavala, a to se naučíte s plícemi zacházet dobře. Teď se k nim sice se svým kouřením chovám trochu macešsky, ale pořád jsou dobré.

Tatínek se amatérsky potápěl. Nutil k tomu i vás?
Nemusel mě nutit, sama jsem se to chtěla naučit, potápěla jsem se velmi ochotně a neohroženě. Chtěla jsem mu být strašně podobná a mrzelo mě, že nejsem kluk. Často jsme v Brně spolu vyráželi k přehradě. Přivázal provaz na kámen, dal ho do vody a řekl, jestli vylovím hodinky, které tam taky hodil. Sice mně kvůli velkému tlaku v uchu prasknul bubínek, ale sešplhala jsem dolů a hodinky vylovila.

Využila jste tohle všechno potom ještě někdy?
Třeba v Norsku u kamarádů. Jako jsme my tady měli chaty, oni měli své ostrůvky, na které o víkendu vyráželi. Kamarádka herečka chtěla být strašně hubená, skoro nic nejedla a s ní bohužel ani my ostatní. Jen večer vytáhla síť z moře, vyndala rybu a uvařila ve vodě. Nedalo se to jíst, tak jsem se vaření ujala já. Jednou jsme takhle vyrazili na moře pro mušle. Kamarád se začal před potápěním zdlouhavě mastit, chystat brýle a rukavice, já skočila do vody, a než se on připravil, vytáhla jsem dva velké kýble mušlí a ruce měla do krve. Ty rukavice nebyly pro nic za nic.

VIZITKA

* Nina Divíšková (74)se narodila v Brně. V Praze vystudovala DAMU.
* Kariéru začínala v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde byla šest let, pak se s manželem přestěhovali do Prahy a působila pětatřicet let až do roku 2000 v Činoherním klubu.
* Po odchodu z Činoherního klubu spolupracovala s řadou divadel.
* Hrála například v seriálech Vyprávěj, Letiště, Ulice a ve filmech Nestyda, Příběhy obyčejného šílenství, Kytice, Máj, Bolero a nejnověji ve filmu V peřině, který přijde do kin příští rok.
* S Janem Kačerem mají tři dcery – Kláru(1963), která učí, Simonu (1962), právničku, a herečku Adélu (1976). Mají osm vnoučat a pravnouče. Žijí v Praze.

Dnes se potápí kde kdo, ale tenkrát to byl nezvyk. Měl tatínek hodně takových koníčků?
On byl renesanční člověk. Potápěl se, závodil v letadle, jezdil na koni, měl vlastní autoškolu. Pocházel z rodiny tří dětí, jeho maminka byla v domácnosti, tatínek poštovní úředník. Chodil na gymnázium a říkal, že byl dobrý student, protože každý školu odfláknul, jen on si všechny ročníky zopakoval. Když v sobotu skončila škola, odložil učení a vyrážel na Macochu dělat speleologii. Jeho parta kluků nejdřív lezla po jeskyních a později se táta začal potápět.

Máte ještě o dva roky starší sestru. Vychovával vás obě jako kluky?
Chtěl, ale Tamara se nenechala, ona byla krásná malá holčička, já byla škaredé káčátko, které za ním běhalo jako pes a snažilo se ho ve všem napodobovat. Byla jsem spokojená, že se ke mně chová jako k synovi. Táta mi ve své absolutní pravdomluvnosti jednou řekl: "Podívej se, ty nejsi hezká, tak musíš být hodně chytrá!" A když tohle táta poručil, tak jsem se pak vždycky učila na samé jedničky. Byl to příkaz a přes něj nejel vlak.

Nevyčítala jste mu, že vám to řekl tak natvrdo?
On si nikdy s ničím nebral servítky, měla jsem ho za to ráda. Byl opravdu skvělý.

Maminka naopak byla křehká tanečnice. Jak spolu ti dva dokázali žít?
Bezvadně, protože se dobře doplňovali. Samozřejmě maminka o tatínka často měla strach. Třeba jednou přišla zpráva, že spadlo letadlo, které pilotoval. Nic víc jsme nevěděli. Táta přežil, měl zlomenou nohu, ale než to maminka zjistila, byla pořádně vyděšená.

Naučil vás jako majitel autoškoly také řídit auto?
Měl takový americký džíp, který koupil po válce od Američanů, a když to šlo, tak mě nechal jezdit na nějaké opuštěné silnici. Jeho autoškola byla moderně vybavená, měl dokonce první trenažér v Brně. Ale nejdříve mu ji zabavili Němci, pak komunisti.

Odvážíte se řídit v dnešním provozu?
Normálně jezdím, ale po úrazu mě bolí pravá noha a ještě nemám tu správnou koordinaci, tak se raději nechávám vozit od manžela.

Kdo z vás dvou je lepší řidič?
Samozřejmě já, ale manžel to uznává. Honza si udělal řidičák později v dospělosti. Já mám tu zkušenost, že čím déle se učíte řídit, tím hůř to umíte. Teď ovšem prožívá satisfakci, když se bojím řídit.

Tipuju, že si jako spolujezdkyně neodpustíte komentovat jeho styl jízdy. Je to tak?
Někdy si komentář nemůžu odpustit. Když jede do levotočivé zatáčky a místo toho, aby jel vpravo, tak se řítí na levou stranu, kde proti němu může vyrazit auto, tak nemůžu mlčet. Ale nebojím se s ním.

Nina Divíšková.

Jak se tatínek po válce vyrovnal se znárodněním své firmy?
Přišel, komunistům hodil klíče na stůl a odešel. On byl strašně hrdý.

Co potom dělal?
To bylo docela vtipné. Tatínek objevil spojení říčky Punkvy s jezírkem na dně Macochy, tak ho zaměstnala Akademie věd, která vlastnila Macochu a všechny jeskyně. Dělal správce provozu Moravského krasu a měl z toho legraci, protože on stěží odmaturoval, a tam mu potom všichni říkali pane inženýre. Dodneška si ho někteří lidé pamatují, i když zemřel strašně mladý.

Co se mu stalo?
Byla jsem na začátku druhého ročníku na DAMU v Praze a přišla zpráva, že je v nemocnici, abych přijela. Hned jsem vyrazila do Brna, ale už jsem ho neviděla. Měl agresivní formu leukémie. Na jeho pohřbu se pak přihodila divná věc. Když pracoval na Macoše, krmil veverky a ony za ním přicházely ve větších a větších houfech. Nakonec se objevily i na pohřbu v Brně.

Vážně?
Nevím, jak je to možné. Jako kdyby ho chtěly doprovodit na poslední cestě.

Maminka měla nezvyklé jméno Elmarita. Jak k němu přišla?
Babička měla kamarádku, se kterou byla ve stejný čas v jiném stavu a také spolu skoro zároveň rodily. Ta paní porodila kluka Elmara Klose, budoucího slavného režiséra, a babička z přátelství dala dceři stejné jméno v ženském rodě.

A po kom jste vy Nina?
Rodiče mně dlouho nedali žádné jméno, protože tatínek byl zklamaný, že se nenarodil kluk. Dvouletá sestřička mi ve své dětské řeči začala říkat Nuna, a když teta naléhala, aby mě rodiče už konečně pojmenovali, tak to jen trochu pozměnili na Ninu. Táta si z toho po válce dělal legraci, že věděl, jak to tady dopadne, že nám vybral ruská jména, protože sestra je Tamara.

V herecké branži patříte se svým mužem mezi několik málo párů, kterým vydrželo manželství. Jste spolu padesát let. Je možné s někým strávit tak dlouhou dobu, aniž by se vám zprotivil?
Není. Zdravé to není, proto to všichni ostatní zkoušejí někde jinde, ale já ani Honza jsme to neuměli. Možná díky tomu jsme stále spolu, i když krize samozřejmě byly.

Co vám je pomáhalo překonat?
Vzpomenout si na to, co jsem slibovala, když jsem si ho brala. Každý ve chvíli zamilovanosti snadno odkývá, že zůstane s druhým v dobrém i ve zlém, ale pak na to rychle zapomene. Celé je to jednoduché – stačí si jen připomenout ten slib a splnit ho.

Co když to udělá jen jeden?
Tak to je zle, samozřejmě to musí dělat oba. A důležité je nemyslet si, že vášnivá láska zůstane na celý život, včetně sexu. Něco takového je pochopitelně nesmysl. Láska se mění v přátelství, v kamarádství. Časem dostane úplně jiné barvy a podoby. Kdo se s tím vším odmítá smířit, tak má smůlu.

Manžel byl váš první přítel?
Moje úplně první láska, sice platonická, byl jeden veslař, který tehdy studoval na zvěrolékaře. On mě miloval, já jeho taky, ale pak se nám do toho naboural Kačer. Pomalu, jistě, ale trpělivě a chytře náš vztah nahlodával. Prý se domě zamiloval na první pohled, když mě uviděl ve škole.

A vy do něj?
Já mu odolávala sedm let.

Co se stalo s tím zvěrolékařem?
Kvůli našemu rozchodu páchal sebevraždu, naštěstí se nepovedla. Oženil se a emigroval do Kanady. Dodnes se všichni vídáme, když přijede.

Proč jste si po svatbě nevzala příjmení manžela?
Z lásky k tátovi. A taky jsem se bála toho, že by nás lidé v profesi obviňovali z protežování, když já jsem herečka a on režisér. Sice se vědělo, že k sobě patříme, ale bylo to tak lepší.

Přijal manžel vaše rozhodnutí bez debat?
Chápal to, on mého tátu také obdivoval, i když ho potkal jen jednou.

Nina Divíšková.

Kdo je vlastně u vás doma režisér?
Když manžel kvůli zákazu komunistů nemohl pracovat v Praze a byl jedenáct let přes týden v Ostravě, musela jsem se režie ujmout já. Nic jiného mi nezbývalo.

Jste trpělivá, nebo cholerická režisérka?
Jsem hodná, všechny kolem sebe rozmazlím, dokonce i kočku a ptáka. Jen co se ráno objevím v kuchyni, začne vřeštět a nepřestane, než dostane jídlo. A kocour je zhýčkaný tak, že přijde, vzpíná se k lednici, a dokud nedostane šunkový salám, nedá pokoj. Ovšem pozor, vakuově balený nejí. Chce ten od řezníka tady u nás ze Starého Slivence. Jeho šunkový salám je vyhlášený.

Rozmazlila jste také své tři dcery?
Když už byly dospělé, tak jedna druhé říkala, jak si uvědomují, že doma nikdy nic nedělaly, nevynesly smetí, neluxovaly. Všechno jsem u nás dělala já.

Uklízela jste i jejich pokoje?
Ony tam měly neskutečný binec. Prosila jsem je, aby uklidily, protože já to nemám ráda, z nepořádku jsem nervózní a špatně usínám, i když ležím v jiné místnosti, ale bylo to marné. Vyřešily jsme to tenkrát tak, že jsem k nim do pokojů přestala chodit, abych mohla klidně spát.

A jak spíte po návštěvě domácností svých dcer teď?
U nich se to zlomilo a dnes mají doma větší pořádek než já u sebe. Tvrdím, že výchova je hloupost, neustále po dítěti něco chtít, je nesmysl. Kamarádi se mě kolikrát ptali, proč všechno dělám sama, ale jsem toho názoru, že dětem se má jít příkladem. Příkazy a zákazy nevnímají, ale všímají si, jestli pomlouváte, jestli lžete. Ony jsou jak houba, nenápadně všechno vstřebávají, a když se jim to líbí, napodobují vás v dospělosti. A přesně to se stalo u mých dcer.

Bylo těžké s takovou výchovnou metodou přežít jejich pubertu?
Tak ta byla hrozná, ale myslím, že stejně o pubertě svých dětí mluví většina rodičů, i když mají jiné výchovné metody.

Jak často přijížděl domů manžel z Ostravy?
Pravidelně každý víkend.

Vychovával nějak dcery?
Vážil si chvil, které mohl trávit s dětmi, tak po nich taky nic nechtěl.

Chyběl jim doma mužský vzor?
Ne, ony věděly, kvůli čemu je Honza v Ostravě, a vážily si ho za to. On pro ně byl vzor, ne každodenním chováním, ale svým postojem.

Našly si dcery v dospělosti partnery, kteří jsou mu podobní?
Spíš si vzaly partnery,kteří jsou podobní mně, a ony jsou v manželství jako jejich otec. Třeba Adéla přiznává, že její manžel Martin je jako já, že si vzala maminku v kalhotách. Ale zároveň on jediný na ni také platí. Nikoho jiného Adéla neposlechne.

Vynahrazoval vám manžel nějak svoji nepřítomnost?
Byl na mě hodný. Někteří lidé o něm říkají, že se ho bojí, protože má přísný výraz, ale on je ve skutečnosti strašně hodný a laskavý člověk, jen klame vizáží. Taky jsem ho rozmazlila. Nikdo rozmazlenější už být nemůže. Když při jídle potřebuje sůl,kterou má metr od sebe, řekne o ní mně nebo dcerám. Sám se nezvedne.

Nemáte chuť mu ji hodit na hlavu?
Mám, ale ještě jsem to neudělala a možná na to jednou dojde. Rozmazlený skutečně je, ovšem když jde do tuhého a já nemám čas, tak se chopí třeba vysavače. Udělá to sice mizerně, aby nemusel luxovat příště, což je klasická mužská taktika, ale udělá to.

Nina Divíšková.

Kdo se o něj staral v Ostravě?
On sám a zvládnul to. Jeho pohled na nepořádek je trochu jiný. Jeden čas tam žil se synovcem v malém pokoji, a když už se brodili po kolena v novinách, tak teprve v ten moment si nepořádku všimnul a uklidil.

Pátrala jste někdy po tom, jak manžel na Moravě tráví volno?
Ne. Zastávám teorii, že je lépe nepátrat a nevědět. Nejsem žena stíhačka. Přepadovou akcí bych ponížila hlavně sama sebe, nejen toho druhého nedůvěrou, proto jsem to nikdy neudělala.

Cenil si toho?
Myslím, že ano.

Proč jste se vlastně do Ostravy nepřestěhovala i s dětmi, abyste byli všichni pohromadě?
Měli jsme v Praze dům, navíc jsem nechtěla, aby si komunisti mysleli, že s tím, co mu udělali, souhlasím. Manžel tam byl za trest, tak se také choval jako trestanec.

Jak na tu dobu vzpomínáte dnes s odstupem?
S trpkostí vůči komunistům. Mně bylo manžela hlavně líto,protože tu s námi nemohl být. Proto je tak vyšinutý ze všech vnoučat. Uvědomuje si, že tehdy neuměl dcery ani přebalit, že přišel o jejich dětství. Tak si to vynahrazuje na vnoučatech.

Když se potom vrátil do Prahy, jak jste se spolu po těch jedenácti letech zase naučili žít?
Velice rychle, byla jsem ráda, že je zase doma, a on taky. Jen jsem trpěla tím jeho přístupem k pořádku. Jednou týdně k nám chodí paní na úklid a já u něj v pracovně musím předem uklidit, aby vůbec měla kde utřít prach, protože jinak by se k nábytku nedostala.

Překvapí vás po tolika letech společného žití manžel ještě něčím?
(Do pokoje přichází Jan Kačer) Teď mě třeba překvapil tím, že sem k nám přišel. Jako by tušil, že o něm mluvíme. Překvapujeme se navzájem. Jednou mi řekl, že se se mnou nikdy nenudil, to je možná důvod, proč jsme stále spolu.

Dnes jste maminka, babička i prababička. V jaké roli se cítíte nejlépe?
Ve všech. Maminkovství je úžasné, ale vzhledem k mé rozmazlovací povaze bylo strašně náročné, protože jsem musela zvládnout práci, všechno kolem domácnosti a děti, aby byly vzorně najezené, umyté a čistě oblečené. U vnoučat a pravnoučat už vám jde jen o to užívání si, nemusíte zajišťovat všechen ten nezbytný servis kolem.

Navzdory věku v posledních dvaceti letech dostáváte spoustu hereckých příležitostí. Čím si to vysvětlujete?
Věděla jsem, proč nehraju. Pro komunisty jsem byla buržoazní tvář, která není použitelná pro role proletářek a pracujících žen, navíc jsem věčně dělala průšvihy. Při jednom zájezdu do Londýna například o mně v Timesech vyšel článek s titulkem Nenávidím komunisty, pak jsem zase Husákovi po jmenování prezidentem a tajemníkem poslala telegram, ve kterém jsem mu vyslovila nedůvěru. To nemohlo zůstat bez odezvy. Já si dnes stáří nemůžu vynachválit. Nemám nouzi o práci. S věkem dostávám jednu krásnější roli za druhou.

Chybí vám něco k úplné spokojenosti?
Vůbec nic, jsem šťastná. Narodila jsem se v neděli v poledne za prudké bouřky a maminka říkala, že jsem šťastné nedělňátko. Až budu umírat, řeknu jen "Děkuji za všechno".

Autor:






Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Další z rubriky

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Sarah Fergusonová v Cannes (2011)
Hrdá jsem jen na to, že jsem dobrá matka, říká vévodkyně z Yorku

Skandály proslulá Sarah Fergusonová (57), vévodkyně z Yorku, se po rozvodu s princem Andrewem (57) stáhla na jistý čas do ústraní. Nedávno se ale stala...  celý článek

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že přemýšlí o smrti. A dodala, že se jí...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy
5 tipů, jak pečovat o ombré a nezničit si vlasy

Vlasy vám zdobí čerstvé ombré, jenže co dál? Na hlavě máte teď hned dvě barvy s rozdílnými nároky a obě se hlasitě dožad... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.