Vše pak ale proběhlo mimo jakákoliv očekávání. Ve tři ráno nastoupily silné kontrakce rovnou po třech až čtyřech minutách.
Z knih jsem věděla, že se má čekat hodinu a pokud kontrakce nepřestanou, vypravit se do porodnice. Nemohla jsem stále uvěřit, že mi "to" už začalo, nicméně po dané hodině jsem se šla osprchovat. Bolesti jsem měla značné – po sprše jsem se rozhodla již vzbudit manžela.
Oblékat se v intervalech mezi dvou minutovými kontrakcemi, kdy máte pocit že Vás bolest vystřelí na Mars. To je lahůdka pro opravdové znalce. A do toho manžel, jestli budeme sebou brát tašku do porodnice. Samozřejmě, že budeme! Ne, nedělám si legraci, určitě už rodím.
Když mne pak viděl svíjet se při oblékání kalhot, pochopil a lehce znervózněl. Dokonce mne i prosil, ať se nemaluji a vyrazíme rovnou. Tak hluboko ale má mysl neklesla, abych šla ven nenamalovaná, ha ha.
Bydlíme kousek od Apolináře, takže jsme přesun zvládli na tři kontrakce – startovní kontrakce doma, pak rychle schody, výtah a k autu – kontrakce č.1 – do auta a bleskově nach Apolinář – v autě v rámci cesty kontrakce č.2 – výstup z auta, dobrý večer pane vratný a na schodech k porodnímu sálu kontrakce č.3.
Po zazvonění nás pustili dovnitř. Bylo za pět minut pět hodin ráno. Tou dobou bych už nejraději tloukla hlavou o zeď. Ve vnitřní chodbě čekali ještě asi dva páry. Jeden nastávající tatínek mne chtěl gentlemansky pustit sednout, což jsem musela s díky a s úsměvem pokřiveným bolestí, odmítnout.
Po chvíli se objevila porodní asistentka pro doklady. Jakmile zjistila, že jsem jí nedala občanku najednou s ostatními papíry, rychle se otočila a než jsem stačila zareagovat, zmizela zpět kamsi na sál. Inkriminovaný občansky průkaz jsem při tom měla v kapse. Pak jsem slyšela, jak si někomu stěžuje, že "jde si rodit a ani nemá občanku."
Posléze si pro mne i pro občanku přišla a odvedla mne do předpokoje na vyšetření. V kabince jsem se měla svléknout do naha. Nadlidský úkol při kontrakci, ale zvládla jsem to.
Čekám nahá v kabince, dveře otevřené na chodbu, kde chodí personál a čekají tatínci, a porodní asistentka mne vyzvala, abych vyšla ven. Andělíček, kterého mi před tím slibovala, nikde. A to už jsem toho měla dost. Takže jsem jí ostře požádala, ať mi kouká toho andělíčka donést. A ona, ano ano hned. Po vyšetření jsem jí následovala do předsálí, kde bylo nutné vyplnit na počítači vstupní formulář.
Asistentka mi taktéž nabídla židli. Odmítla jsem po druhé. Zatímco se mne ona ptala, já chodila jak tygr v kleci stále do kola a moje tělo rodilo. Zda otázky typu povolání manžela byly při mém stavu nutné, nechávám na Vás. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a vydržím toho dost a se slovy kde tady máte záchod jsem utekla.
Sedím na záchodové míse, rukama křečovitě svírám kliku a mám dojem, že se z toho WC nikdy nedostanu. V tom okamžiku ale přibíhá ona dáma a s obavami v hlase na mne volá, ať okamžitě vyjdu ven. Porod na WC v porodnici by ji možná mohl stát místo.
Nějak se mi podařilo dostat ven, asistentky narychlo zavolaly ještě doktora z noční směny, přidělily mi box a přivedly manžela.
Řvala jsem jako tur a v duchu si říkala, že doufám moc neděsím ty nešťastnice, co teprve čekají na svůj okamžik v "občankové" chodbě. Pak jsem zjistila, že když křičím, psychicky se mi sice uleví, ale porod mi to zdržuje – nešlo efektivně tlačit. Takže jsem začala ignorovat pocit, že se mi konečník rozpůlí tím strašným tlakem vejpůl a dala se do práce.
Ta sadistická porodní asistentka se u porodu osvědčila – kupodivu čím mne bylo hůř, tím ona na mne byla milejší a skutečně se mi snažila pomáhat. A pak už se nám v půl šesté ráno narodil syn. Porod v boxu trval necelých 15 minut.
Ráda bych tady se svým příběhem skončila, ale mám na srdci ještě dvě věci. Jednak, když už jsem měla po šití, jsme s manželem v rámci zotavovací hodiny v boxu, vyslechli rozhovor, respektive monolog lékaře k pacientce, když jí šil.
Nebyl to doktor, který rodil mne, ale doktor z ranní směny. Hovořil k ní krásně modulovaným hlasem. Protože mne ten hlas zaujal, poslouchala jsem co říká: "Musím Vám říct, že Vám paní asistentka velice pomohla, a kdyby jí nebylo, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo…Myslím, že by bylo na místě jí ocenit nějakou vhodnou finanční poukázkou… !"
To celé opakoval ten neřád asi třikrát. Jeho krásně modulovaný hlas se mi rázem zošklivil.
A za druhé, malá zmínka o oddělení šestinedělí – ženské zdravotní sestry byly všechny na úrovni. Bohužel to ale neplatilo na dětské sestry. Nechci již zabíhat do detailů – kromě těch, pro které byla daná práce posláním a těch, které se chovaly neutrálně, ale stále korektně, tam byla i taková individua, která mi neváhala vmést do tváře že : "jsem pitomá jako prvňáček" anebo "že jestli nechci kojit, ať jim to rovnou řeknu a neztrácejí se mnou zbytečně čas". Kojit jsem samozřejmě chtěla, jen mi to ze začátku nešlo.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že takové chování je z jejich strany nepřípustné. A ponaučení do budoucna – vždy si vyžádat jméno dané osoby. Zbaveny anonymity si nic nedovolí.
