Ona

Tajemno na ostrově soch

Vzduch je tak slaný, že stačí jen chvilka, několik závanů větru, a člověk je prosycen mořskou solí, vůní vody rozprostírající se široko daleko. Kamenným sochám to nevadí, stojí tu už stovky let a střeží dosud neobjevená tajemství Velikonočního ostrova. Tento kousek lávy uprostřed vod Tichého oceánu láká v moderní době mnoho badatelů k tomu, aby se pokusili vysvětlit původ obrovských soch. A v posledních desetiletích se sem také stahují tisíce turistů, aby zázrak přírody i lidské ruky viděli na vlastní oči. Především z nich žije dvoutisícová populace ostrova, který se v původním jazyce jeho obyvatel jmenoval Te-Pito-Te-Henua(Pupek světa) a jehož moderní polýnéský název je Rapa Nui.

Po kousku dlážděné silnice kráčí místní kráska se snědou pletí. Nedaleko se pasou koně. Kráska míří do bungalovu s nápisem kadeřnictví. Je slyšet jen vítr a vzdálené vrčení ojedinělého automobilu. Ve městečku Hanga Roa, tvořeném bungalovy a kostelem, je všechno klidné a líné. Tady není kam spěchat. Na Velikonočním ostrově je možné pobývat dvojím způsobem. Buď jako turista v několika dnech objet většinu známých a rekonstruovaných míst a zase odletět. Nebo tam přijet z Chile lodí, která dvakrát ročně přiváží obyvatelům většinu potřebných věcí, a strávit tam třeba půl roku nebo rok. Je to ideální místo třeba k psaní knihy. Půl roku tam pálí slunce a je tam krásně, půl roku je sezona dešťů. Nasáknete přitom atmosférou a mýty, které ostrov obklopují.

Většina vědců se dnes shoduje na tom, že sopečný ostrov byl osídlen asi před 1300 lety. Část z nich tvrdí, že z Jižní Ameriky, druhá část, že z Polynésie. Legenda tvrdí, že se král Hotu Matua vylodil na severu ostrova, na dnešní překrásné písečné pláži Anakena obklopené palmovým hájem. Tam také archeologové objevili skutečně nejstarší osídlení. Ostrov byl tehdy pokryt lesem a byl plný zvěře. Populace ostrova se rozrůstala a začala vyrábět to, čím se ostrov stal v moderní době slavným - sochy nazývané moai. Jejich funkce, původ, způsob přepravy a další podrobnosti zůstávají utajeny. Mají na tom do velké míry zásluhu křesťanští misionáři, kteří v minulém století zničili desky rongo-rongo, jediné dochované archiválie ostrova s původním jazykem a historickými záznamy.

Na vrcholku své slávy, kdy se zřejmě z výroby soch moai stala prestižní záležitost jednotlivých kmenů či rodin, žilo na ostrově kolem devíti tisíc lidí. Sochy hledící dovnitř ostrova stály po stovkách kolem pobřeží na plošinách zvaných ahu, které měly rituální a zřejmě i pohřební význam. Takřka úplně je dnes rekonstruováno třeba Ahu Tongariki ve východní části ostrova. Řada soch se vypíná do výše několika metrů a kolem je podstavec s rituálními kameny. "Tam se nesmí," varuje průvodkyně turisty. Opodál se pase několik krav a jen pár metrů od podstavce se vlny tříští o skálu. Tady, daleko od všech vymožeností lidské civilizace, je možné přemýšlet o čemkoli. Mrazení v zádech, jež všudypřítomné tajemno vyvolává, se přitom nezbavíte.

Vědci - mezi nimi i Čech Pavel Pavel - se dohadují, jak mohli před stovkami let za pomoci primitivních nástrojů obyvatelé ostrova sochy přesunovat. Mnohem podstatnější ovšem je, proč v době rozkvětu a na vrcholu civilizace Velikonočního ostrova najednou začala mizet. Mohou za to omezené zdroje jen 117 kilometrů čtverečních velkého ostrova? Jisté je, že kolem roku 1600 našeho letopočtu vypukla na ostrově nelítostná válka, kterou někteří interpretují jako boj mezi "dlouhouchými" a "krátkouchými". Na ostrově nezbylo dřevo na výrobu únikových plavidel. Kolem sedmi set zbylých obyvatel bylo odsouzeno živořit na kousku země mezi tisícovkou soch.

Autobus vyklápí turisty a ti vidí na obzoru černé tečky. "Tam se sochy vyráběly," ukazuje průvodkyně Victoria na kopec a výprava začíná stoupat nahoru. Místo se jmenuje Rano Raraku. Černé tečky se mění v hlavy soch čouhajících ze země. Zasypal je čas. Potom se ve skalním masivu objevují nedokončená torza ležících či napůl ve skále zapuštěných postav. Staří obyvatelé ostrova je vysekávali pomocí obsidiánových nástrojů. "Zajímavé je, že tohle je jediná klečící socha na ostrově," ukazuje Victoria. Rozmnožuje tak počet nezodpovězených otázek, které si návštěvník nutně na ostově klade. Největší nedokončená socha měří jedenadvacet metrů a váží kolem sto tun. Snaha předčit své soupeře zřejmě začala před staletími dosahovat obludných rozměrů.

Z pahorku Rano Rarak je také dobrý rozhled po východní části ostrova. Jen nepříliš bohaté pastviny, kde se pasou krávy a polodivocí koně. Skály, sopky a jediná silnice jdoucí kolem dokola ostrova. Někteří místní se tu prohánějí ve věčně slaném větru na koních. Vypadají divoce, mají dlouhé černé vlasy a vousy, připomínají piráty. "To jsou místní frajeři, předvádějí se," směje se Victoria. Jejich předkové to tak jednoduché neměli. Po válce si vymysleli nový kult ptačího muže, protože záviděli ptákům, že mohou kdykoli ostrov opustit. Každý rok se konala slavnost v zatopeném kráteru Orongo na jihozápadě ostrova. Vítěz rituálních závodů o ptačí vejce se stal posvátnou osobou na další rok. Pak se celá situace opakovala. Dnes předvádějí zjednodušený rituál místní obyvatelé turistům.

Objevení ostrova moderní civilizaci nizozemským plavcem Jacobem de Roggeveenem na Velikonce v roce 1722 však místním štěstí nepřineslo. Byly to nejprve peruánští lovci otroků pro své doly, kteří zdecimovali místní populaci, poté to byla násilná katolizace ostrova, která zničila zase kulturní dědictví. Zůstaly jen sochy moai a pověsti. Ostrov se stal po několika změnách majetkem chilského státu. Hrstka původních obyvatel, kteří přežili, se dodnes hlásí ke svým nárokům a s chilskými správci vede tu tišší, tu hlasitější spor o ostrov, který se stal turistickou senzací. I moderní doba už tu zanechala svůj pomník. Dráha letiště Mataviri odpovídá parametrům pro nouzové přistání amerického raketoplánu. Člověk si vedle jedné z mála kompletních soch na Ahu Tahai připadá jako pod dozorem obra. Socha má červený klobouk a oči, přesně tak jako před stovkami let.

Ahu Tahai na severu od Hanga Roa, městečka, kde žije většina ze dvou tisíc současných obyvatel ostrova, je prvním rekonstruovaným místem pro turisty. Většinu soch totiž poničilo zemětřesení v roce 1960. Západ slunce, při němž se oranžový žhnoucí kotouč pomalu zasunuje do nekonečných vod oceánu a stíny soch se kouzelně prodlužují, je velmi silným zážitkem. Návštěvník při něm pochopí, že tajemství obklopující Velikonoční ostrov nebudou už nikdy odhalena a je marné se o to pokoušet. Zbývá jen obdiv k přírodě, která před dvěma miliony let vytvořila tento "pupek světa", a k lidem, kteří na něm před stovkami let vytesali a vztyčili neznámo proč obrovské sochy.

E-mail: martin.ehl@mafra.cz

Může se hodit

Turistická sezona na Velikonočním ostrově začíná v říjnu a trvá asi pět měsíců. Z Chile tam linkové letadlo létá dvakrát týdně. Ostrov hojně navštěvují také japonští turisté létající z Tahiti. Oblíbeným trojúhelníkem pro movité turisty je trasa Santiago de Chile - Velikonoční ostrov - Tahiti. Některé cestovní kanceláře v České republice nabízejí návštěvu Velikonočního ostrova v rámci většího a dražšího zájezdu do Jižní Ameriky. Pro cestu do Chile, tedy i na Velikonoční ostrov, nepotřebují čeští občané víza.

CO VIDĚT: Na ostrově je standardní trasa prohlídky po muzeu, potom po silnici na jižní pobřeží, potom k výrobně soch Rano Raraku, kompletně opravenému Ahu Tongariki a na sever k pláži Anakena a pak středem ostrova zpět do města. Na této cestě je nejvíce rekonstruovaných ahu. To se dá absolvovat za den. Jiný způsob je si půjčit džíp či koně a projet si i další místa, především na severu ostrova a sopku Orongo v jihozápadním cípu ostrova.

SLUŽBY: Na Velikonočním ostrově jsou restaurace i obchody. Hotely většinou zajišťují všechny základní služby, dají vybrat z restaurací, odkud si pro vás přijedou autem a zase vás dopraví zpět. Po ostrově se dá pohybovat v organizovaných skupinách autobusy nebo najmout džíp či koně, s průvodcem i bez. Ceny jsou dohodou, je třeba smlouvat, ale budou vyšší vzhledem k odlehlosti místa a závislosti místních obyvatel na cizineckém ruchu. Ostatně, svoje služby vám budou nabízet už na letišti, stačí jen vybírat a dohadovat. Jazyky: španělština a angličtina.

CO KOUPIT: Nejjednodušší je platit v dolarech. Malé sošky moai stojí několik desítek dolarů stejně jako trička a další podobné suvenýry s motivem moai. Je nutné smlouvat. I

INFORMACE: Podrobnosti o službách, historii a fotografie z ostrova nabízí internetová stránka www.rapanui.cl.

Mlčenliví svědkové tajemné minulosti Velikonočního ostrova-sochy moai na svahu Rano Raraku, kde se vytesávaly.

Obřad ptačího muže z novějších dějin ostrova předvádějí čas od času místní obyvatelé turistům v hotelu či přímo v kráteru Orongo, kde se odehrával.

"Tohle je jediná klečící socha na ostrově,"říká průvodkyně Victoria.