Byl to večer jako každý jiný, venku bylo konečně chladněji, přece jen čtyřicetistupňová vedra mi daly ve čtyřicátém týdnu dost zabrat.To už jsem něco tušila a opravdu!
| JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme knihou. Pište na adresu ona@idnes.cz |
Po pěti dnech bolestí a rallye byt-porodnice a zpět, jsem se konečně dočkala a manžel skoro odpadl, když jsem vyšla z čekárny se slovy: "zlato, tak v noci se nám Niky narodí," jsem mu vrazila do ruky tašku papíry a následovala sestřičku do porodního pokoje. Ne, nečtete špatně, nemá tam být porodní sál. Rodila jsem totiž v Bohunicích a tam mají všechny rodičky svůj vlastní pokoj s postelí, skákacím balónem, různým nářadím na cvičení a na překonávání bolesti.Sestřička mi nabídla čaj, ukázala skříň, sprchu a potom nás nechali samotné. Mě s provokačkou v kapačce a manžela bledého vystrašeného a připraveného na nejhorší. Asi po půl hodině, po klystýru a po dvou sprchách, přišla porodní asistentka s anestezioložkou a ještě s jednou sestřičkou mi daly epidurál, o který jsem požádala navzdory všem strašákům, jako bolest hlavy, a tak. Asi za pět minut jsem už nic necítila. Vyprávěli jsme si s manželem a asi za hodinu to přišlo...
Moje upovídanost se omezila na přesvědčování anestezioložky, že bude lepší, když mi dá další dávku epidurálu, protože už to bolí...
"A bolí vás to do konečníku?" "Aaanoooaaaauuuu." "Tak když bude bolesť tlačte!" V té chvíli jsem nevěděla, co dřív. Na přesvědčování jsem neměla sílu. Bolest mě paralyzovala na posteli, takže jediné, na co jsem se zmohla, bylo pohmoždit manželovi ruku, aby věděl jaké to je a přitom jsem mu nadávala snad nejjadrněji, jak tam kdy slyšeli. Jsem Slovenska a všichni poznali náš pověstný temperament.
Potom jsem už ani nevnímala, co se kolem mě děje. Viděla jsem sestřičku, jak mi leží na břiše, sebe, jak se zvedám a tlačím nohy do opěrek, manžela, který plakal a hladil mě po vlasech a dokola opakoval zvládneš to miluju tě a podával mi kyslík. Hodiny naproti na stěně neúprosně pomalu odbíjely čas.
"A pořádně zatlačte"......00:45 bylo na hodinách a porodnicí se ozval ten nejkrásnější zvuk - zrodil se nový život.
"Ták maminko, máte chlapáka padesát centimetrů a dvě kila devadesát."
"...Já vím...."
Od toho dne uběhlo už skoro půl roku a já musím dát za pravdu asistentce (těhulky, pokud se chystáte rodit v Bohunicích, tato osůbka je anděl), která mi při příjmu řekla: "nevěřte tomu když říkáte, že tohle je váš poslední porod". Dnes už vím, že chci mít další miminko a myslím, že ani nemusím připomínat kde si mě zase užijou.
