Ona
Vendula Svobodová

Vendula Svobodová - "Nevím, co bude dál, hlavně teď vydržet." | foto: Michal SváčekMF DNES

Svobodová: Nemůžu si myslet, že jsem ho zabila já

Stěží zadržuje pláč. Vendule Svobodové zemřela dcera, zastřelil se manžel. "Nemůžu si přece myslet, že jsem ho zabila já. Tak proč to píšou?" říká v rozhovoru, v němž zazní také: "Jsem tvrďák. Já to ustojím, věřte tomu."

Proč jste souhlasila s rozhovorem?
Protože bych chtěla, aby si ho přečetli ti lidé, kteří na mě hází špínu. Beru ho jako obranu a ochranu sebe a své rodiny.

Řešili jste partnerskou krizi?
Samozřejmě že ne. Žili jsme spolu, milovali jsme se, spali jsme spolu v jedné posteli. I policie pak našla naše manželské lože rozestlané, zeptejte se jich na to.

Co jste udělala jako první, když jste ho našla?
Běžela jsem okamžitě dát Jakuba pryč. Oběhla jsem dva domy, ale sousedi mi neotevřeli, až třetí sousedka mě pustila dovnitř. Myslela si, že jsem se zbláznila, když jsem jí říkala, co se stalo. Poslala pak se mnou svého syna, abychom tam šli spolu, a zatím hlídala Jakoubka.

Jakub si ale pohled na mrtvého tatínka nebude pamatovat, ne?
Myslím, že ne. Ale víte, co já mu jednou budu muset říct? Umřela ti sestřička a zastřelil se ti táta.

Sebevražda Karla Svobody

Došlo vám hned, co se stalo?
Jo. Ve vteřině.

Co byla vaše první myšlenka?
Že to není pravda. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokonce jsem se i té záchranky pořád dokola ptala, jestli je živý. Volala jsem na něj: Karle! Karle!

Co jste dělala potom?
Volala jsem Janisovi (Sidovskému). Myslel si, že mi někdo ukradl telefon, mluvila jsem úplně jiným hlasem. Říkala jsem mu, že Karel je asi mrtvý a že má hned přijet. Byla jsem v šoku. Seděla jsem u sousedky, klepala jsem se a brečela. Paní Gruberová se mi snažila pomoct, ale věděla, že nemůže.

Vrátila jste se pak na zahradu?
Musela jsem tam ještě několikrát jít. Dokonce kolem toho místa. Policie chtěla ohledat dům, jestli se tam něco nestalo. Hledali dopis na rozloučenou, vyslýchali mě, brali mi vzorky z rukou, jestli na nich nemám střelný prach. Omlouvali se mi za to, ale já je chápala, dělali svoji práci.

Vy jste si všimla, že někdo vašeho muže fotí?
Nejen to. Věděla jsem přesně, kdo to byl, i kolik udělal záběrů. To bylo hrozně zvláštní. Byla jsem v šoku, třásla jsem se, ale všechno jsem velmi ostře vnímala. Nenechala jsem si ani dát uklidňující léky, nedala jsem si ani panáka, protože jsem chtěla být mentálně absolutně přítomná. Uvědomovala jsem si i to, že udělal dva detailní záběry jeho ruku s pistolí. On ty fotky vyfotil, ale předal je potom někomu jinému.

NEVĚDĚL, CO DĚLÁ

Myslíte, že svou smrt plánoval?
Ne. On ráno nevěděl, že se večer zastřelí. Nevěděl to ani ve chvíli, kdy jsme spolu telefonovali a já mu říkala, že jedeme domů. Vždyť si u mě objednal večeři. Měli jsme totiž havárii v kuchyni, tak jsem objednala jídlo v říčanské restauraci. Jeho sebevražda byla zkrat. On v tu chvíli nevěděl, co dělá. Přišlo to najednou.

Proč vám nenechal žádný vzkaz na rozloučenou? Budete do konce života přemýšlet, jestli jste neudělala někde nějakou chybu.
Jednou mi někdo řekl, že si až do konce života ponesu svůj těžký osud. Měl pravdu. Začalo to Klárkou, teď se zabil Karel, do toho je můj otec velmi těžce nemocný, má Alzheimera a plně se o něj stará maminka. Ten osud mě asi bude pronásledovat dál.

Mohl být váš poslední rozhovor z auta spouštěcím momentem? Nepohádali jste se?
Vůbec! Říkala jsem mu: "Je špatná cesta, ještě ti zavolám, až to bude lepší." Nedalo se řídit, na silnici byla třiceticentimetrová vrstva sněhu. A on mi kladl na srdce, abych hlavně jela opatrně a dávala na sebe a na Jakuba pozor.

Pak jste mu už nevolala?
Volala, ale nedovolala jsem se. Už mi to nezvedal. Dneska vím, že byl v tu chvíli mrtvý.

Nenapadlo vás, že by to dopadlo jinak, kdyby nebyla špatná cesta a vy jste s ním mohla mluvit?Myslíte jestli se chtěl zastřelit tak, abych to slyšela v telefonu?

Ne. Že by to neudělal.
Ale kdyby mu nebylo dobře a on mi to chtěl říct, tak mi to řekne. Mluvil se mnou a řekli jsme si všechno, co bylo potřeba. On to v tu chvíli ještě nevěděl. Byl to zkrat.

POMLOUVAČI S MÁSLEM NA HLAVĚ

Manžel byl stále ve studiu, ve stresu z práce a vy sama. Nepostrádala jste třeba víc něhy?
Nepostrádala. Stačilo, když jsem okolo něj prošla a pohladila ho. Nikdy jsem se kolem něj neobtáčela jako liána, on to ani na veřejnosti neměl rád.

Ve vztahu vám tedy nic nechybělo?
Zpočátku důvěra. Karel si mě vzal, ale byl naočkován, že jsem mladá žena, která ho chce připravit o majetek. Proto i naše finance byly od začátku oddělené. Postupem času jsem si vydobyla své místo na slunci před veřejností i před Karlem.

Měla jste milence?
Neměla.

A co muži, o kterých se spekuluje?
Myslíte mého bývalého společníka ve firmě, který mě okradl a já s ním několik let nejsem vůbec v kontaktu?

Proč to tedy lidé říkají?
Protože mají sami máslo na hlavě. Kdo je z českého showbyznysu čistý, ať hodí kamenem. Přijde mi spíš, že se ke mně hlásí lidé, kteří se tím chtějí zviditelnit. Takže tímto říkám: Jestli se chcete někdo teď proslavit, tvrďte o sobě, že jste mým milencem. Zaručeně se do bulváru dostanete.

A co ten řecký milenec?
V Řecku jsme si s Karlem koupili pozemek a plánovali stavět dům. Taky tam chceme vozit nemocné děti na ozdravné pobyty, takže jsem tam jela vytipovávat vhodné lokality, a tak si vymysleli, že mám řeckého milence. Psali, že jsem si ho vozila z Prahy tam. To by bylo trochu nošení dříví do lesa, ne?

Nemohl si to myslet Karel a někomu se o tom zmínit? Nežárlil na vás?
Karel? Ten na mě žárlil od první chvíle, kdy jsme se poznali. Pracovala jsem v politické straně a už na mě žárlil. A já žárlila na něj!

Dostavíte tam ten dům?
Možná ano. Něco takového bych asi teď hodně potřebovala. Odpočinout si a odjet daleko.

Karel často před známými říkal, že je stále sám. Věděla jste, že se cítí osamělý?
On byl sám. Vnitřně. Dokázal si zalézt i před společností vedle do pokoje a tam si přemýšlel o svých věcech.

Jak jste na to reagovala?
Ptala jsem se ho, ale k němu se až úplně dovnitř nešlo přiblížit nikdy. To vám potvrdí spousta lidí. Přitom navenek působil jako veliký extrovert. Často se ptával: Co bude teď s naším životem dál? A já mu na to říkala: Budeme žít, budeme vychovávat syna, budeme pracovat a budeme cestovat.

Zeptala jste se někdy, jak tu svou otázku vlastně myslí?
Zeptala, několikrát. Poslední dobou se cítil velice vyčerpaný z práce na muzikálu Golem. A to si myslím byl start těch jeho vážných psychických problémů. Zběsilé pracovní tempo, horké léto - a on se léčil na vysoký tlak - a pak se začaly ozývat hlasy, že se dílo nepovedlo. Deprese se poslední dobou zhoršovaly.

Trápil se špatnou kritikou?
Kritiku si hodně připouštěl, všechno četl a podtrhával. Když jsem se ho pak ptala zda je plné divadlo a jak se prodávají lístky, jen mi na to řekl, že už ho ten Golem vlastně vůbec nezajímá. Jeho způsob obrany byla rezignace. To stoprocentně.

KULTURNÍ PAMÁTKA V DEPRESÍCH

Léčil se z depresí?
Ano, docházel k psychiatrovi s hlubokými depresemi. Bral prášky, které si odvezla policie. O jeho depresích jsem věděla já a jeho děti. Ale syn Petr žije na Slovensku a dcera Jana v Americe. Byla jsem na to úplně sama. Žila jsem s ním v jednom domě, on měl ty svoje stavy i před Jakubem. Nemluvil souvisle, měl temné propady, byl zlý. Doktoři mi radili, abych to nevnímala, ale to nedokážete. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, plánovat dopředu.

Proč jste nikdy nemluvili veřejně o tom, že je tak nemocný?
To by ho strašně bolelo. Víte, co to je, žít s národní kulturní památkou? Můj muž byl velký umělec a nedokázal si představit, že někdo napíše, že je psychicky nemocný. Já jsem si ho moc vážila a z úcty k němu jsem nikdy na veřejnosti nemohla dát najevo, jak mu doopravdy je. Jedním z posledních lidí, se kterými Karel o svých depresích mluvil, byl Petr Muk. A představte si, i jemu Filip Renč řekl: "Vždyť ty ty deprese jenom hraješ.“ A mně řekl, že mé vystoupení na Nově byl výborný herecký výkon, jen špatně sestříhaný.

Proč Filip Renč?
To vůbec nevím. Nechápu, jak zrovna Renč může hodnotit náš vztah. Jakoby si neuvědomoval, a spolu s ním všichni ostatní, že jsem našla svého manžela s prostřelenou hlavou. A že jsem v tu chvíli měla v náručí našeho malého syna.

Jak to, že u toho Jakub byl?
Protože já netušila, že tam na zahradě bude ležet na zemi mrtvý v louži krve. Vystoupili jsme normálně z auta a šli domů.

Kdy byl u psychiatra naposledy?
To vím přesně. 24. ledna. Vrátil se a řekl mi, že už tam nebude chodit, protože mu nepomůže. Říkal: "Pomohl jsem si z toho sám, i když umřela Klára. Teď si z toho pomůžu taky.“

Měl Karel také manické fáze?
V takových chvílích strašně přeháněl. Pro cokoliv se nadchl, básnil o projektech a plánech, vymýšlel nové věci. Ale ti, co ho znali, věděli, že ho musí dělit padesáti.

Jak vypadal průběh jeho depresí?
Třeba měsíc nevyšel z domu. Měl agresivní výpady. Upadal to letargického stavu. A stupňovalo se to. Ty jeho propady byly stále častější a měly mezi sebou pořád kratší rozestupy.

Jak to, že si toho nevšiml jeho psychiatr?
Podle mě na tom byl Karel tak špatně, že měl být hospitalizovaný. Byl na různých tělesných vyšetřeních, ale pokaždé se vrátil zklamaný, že mu nic nenašli. Cítil, že je s ním něco špatně, ale odmítal si připustit, že za to může jeho psychika. Nechtěl, aby si o něm lidé mysleli, že je blázen. Stěžoval si třeba, že má rakovinu, ale pitva nic takového neprokázala.

Proto jste ji nechávala dělat?
Ne, udělali ji automaticky.

Proč jste ho nenechala hospitalizovat?
Jak jsem ho k tomu měla donutit? Říkali jsme mu to všichni. I Petr s Janou do něj hučeli. Odmítal to. Z vyjádření psychiatrů a psychologů, se kterými jsem mluvila, vyplývá, že i kdybych si šla jenom za roh koupit rohlíky, udělal by to stejně.

ZBRANĚ MĚL KAREL RÁD

Proč před půl rokem oznámil odchod z showbyznysu?
Protože už byl z těch lidí kolem sebe strašně unavený. Navíc byl skoro posedlý tím, co se o něm píše, nerozlišoval mezi seriózními novinami a bulvárem. Dokázalo ho to tak rozlítit. Když jsem hledala dopis na rozloučenou, našla jsem jenom všechny dopisy ode mě a noviny s podtrhanými řádkami, kde o něm psali. Všechno si schovával.

Vaše dopisy? Vy jste si psali?
Pořád. Vzkazy na lednici, třeba jenom "Miluju tě, víš to?“, nebo dlouhé dopisy odněkud z cest.

Nebála jste se toho, že měl doma zbraň?
Nemohla jsem přece vědět, že se s ní zastřelí. Nikdy mě to nenapadlo, že by ji mohl použít proti sobě.

Kolik jich měl?
Dvě. Měl zbraně rád, byl militantně založený. Pořídil si je na obranu rodiny. Nedovolil by, aby nám kdokoli ublížil.

Bránil vás i jinak?
Pořád. Když mi třeba někde nevzali projekt, psal jim osobní dopisy, ve kterých se za mě postavil.

Bojíte se toho, že už vás bránit nebude?
Vždyť už teď se ukazuje, jak se ke mně chovají lidi, když tady Karel není.

Mluvil někdy o smrti?
Jednou jsem ho slyšela, jak producentovi Lichtenbergovi říká: "To se ti budou dobře prodávat lístky na Golema, až to tady zabalim, viď?“

V JEVANSKÉM DOMĚ ŽÍT NECHCI

Byla jste na představení Golema, kde se loučili s Karlem?
Ne. Nikdo mě nepozval. Ani mě, ani jeho děti.

Jak si vysvětlujete obvinění bývalé manželky Ladislava Štaidla, že za smrt Karla můžete vy?
Že to je nešťastná žena, kterou opustil manžel.

Překvapuje vás, že jsou mezi kritiky i lidé, kteří byli dřív vaši přátelé?
Teď vím, že to nikdy nebyli mí přátelé.

Jak si tu proměnu vysvětlujete?
Asi jsem na jejich vkus dokázala příliš. Začínala jsem jako obyčejná holka s dvěma copy a rovnátky, dneska mě lidé mají rádi a respektují mě. Sto zlob, sto nemocí. Všem, kteří na mě dneska hážou špínu, odpouštím. Protože já jsem hlavně musela odpustit Karlovi.

A odpustila jste mu?
Ano. Protože pro člověka, který spáchal sebevraždu, je smrt jediné a nejpříjemnější řešení. On tím potřeboval pomoct hlavně sám sobě.

Ale co bude teď s vámi?
Já vůbec nevím. Nevím, co budu dělat, nevím, kde budu žít. Do budoucna jenom vím, že to teď potřebuju prožít. Kruh se mi uzavřel. Karel byl osudový muž mého života a já byla osudovou ženou jeho života. Hrozně často mi to říkal. My jsme byli jedno tělo a jedna duše. On byl moje půlka. A ta teď odešla.

Umíte si představit, že se vrátíte do Jevan?
Já v tom domě nechci žít. Ten dům je prokletý. Stalo se tam takových neštěstí.

Už nikdy tam nevkročíte?
Vracím se tam jen pro věci.

VZKAZ? BUDEŠ MI NESKUTEČNĚ CHYBĚT

Půjdete k psychologovi?
Budu muset. Tohle sama nezvládnu. Nemůžu si přece myslet, že jsem ho zabila já.

Vy jste ho přece nezabila.
Tak proč to píšou v novinách? Víte, jak mi je?

Zanechal Karel závěť?
Myslím, že ne.

Jak se tedy vypořádá dědictví?
Podle zákona. Měli jsme předmanželskou smlouvu, takže jsme neměli společné jmění. Jsem jen jednou z dědiců a momentálně úplně bez příjmů.

Co bude dál s nadací Kapka naděje?
Budu pokračovat. Ve jménu Kláry a dneska už i ve jménu Karla. Ze zpráv, které dostávám, vím, že lidi mi věří a obchodní partneři jsou se mnou. Jsem tvrďák. Já to ustojím, věřte tomu. Spousta lidí se chová zle, ale pořád je víc těch, kdo mi nabízejí pomoc a soucítí se mnou.

Je pravda, že Kapku naděje vyšetřuje policie?
Není, to si zase vymyslela Anna Štaidlová. Z Kapky jsem si nikdy nevzala ani korunu, všechny náklady jsem si platila sama. I honorář, který jsem dostala za reklamu na Dermacol, což bylo milion a půl, jsem dala na konto nadace.

Kdybyste mohla teď Karlovi něco vzkázat, co by to bylo?
Že ho miluju. Že mi bude neskutečně chybět. To, že mě bránil a že mě miloval.

ROZHOVOR A PŘÍBĚH NAJDETE TAKÉ
V SOBOTNÍ MF DNES

,