Kdy jste šla naposledy hlavou proti zdi?
Mám pocit, že to dělám neustále. V práci denně musíme někomu něco dokazovat, něco odrážet, doma zase narážím tím, že není nakoupeno, navařeno… Zrovna včera jsme měli spor o pečivo. Já říkala, že je ho dost, manžel tvrdil, že dětem nebude stačit.
Kdo měl pravdu?
Dnes ráno doma zůstala nedotčená čtvrtka chleba.
Žena měsíce listopadu 2019.Rozhovor se Světlanou Witowskou vyšel pouze pro prémiové čtenáře. Protože jste si však v hlasování tuto herečku vybrali za Ženu prosince 2019, otevřeli jsme jej všem. |
V kterých okamžicích šla podle vás proti zdi Kamila Moučková?
Těch momentů byla spousta. Velmi silně to bylo ve vztahu k tátovi, měla to občas i se svými partnery, ale spolehlivě nejvíc v práci, protože říkala, co si myslí. Taky na to po roce 1968 doplatila, přitom dnes je se vším vyrovnaná a neskutečně pozitivní, což je zvláštní, a já vlastně nechápu, že není zahořklá.
Byla by to přirozenější reakce?
Já si vůbec neumím představit, že by mi v tuhle chvíli někdo řekl: „Končíš! A teď už budeš jen lepit pytlíky!“ Kamila tohle zažila, dvacet let nemohla dělat svoji práci, kterou milovala. Byla na vrcholu slávy a najednou nesměla nic, ani mýt schody. Obdivuju, že to všechno přežila, že je ve svých jedenadevadesáti letech schopná normálního úsudku, že denně sleduje a čte zprávy, že ji to ještě vůbec zajímá a že má pořád Česko a lidi tady ráda.
Přišla jste při setkáních s ní na to, čím to je, že nezahořkla?
Ona je asi taková povaha. Od dětství měla těžký život, nežila s rodiči, vychovávala ji babička a pořád musela někomu něco dokazovat. Mám pocit, že potřebuje lásku, vědět, že ji někdo má rád, a nechce být sama, ale teď sama bohužel hodně je. Všichni její vrstevníci už jsou pryč… I když je také pravda, že s nimi si nikdy moc nerozuměla, vždycky měla mladší kamarády.
Čehož jste vy sama důkazem. Co pro vás Kamila Moučková je?
Kamarádka.
Máte v jejím věku nějakou jinou?
To rozhodně ne. (smích) Ona je ve věku mojí babičky, ale já ji jako babičku neberu, protože ta moje byla babičkou už v pětačtyřiceti letech fakticky i myšlením, což se o Kamile rozhodně říct nedá. Když byla u mých rodičů, tak ani moje maminka neměla pocit, že by se s ní měla bavit jako se svojí mámou. Kamila má tohle nějak jinak.
Mezi vámi je pětačtyřicetiletý věkový rozdíl. Tušíte, proč jste si tak sedly?
Nevím, něco mezi námi přeskočilo, těžko se to popisuje. Přišlo to hned na prvním setkání. Bylo to loni při padesátém výročí 21. srpna, kdy jsme ji zvali do televize a ona mě chtěla před vysíláním vidět. Byla tehdy po operaci v nemocnici a už tenkrát bylo vidět, že mezi námi něco funguje.
Mluvíte spolu o práci v televizi?
No jasně, ona má dobré postřehy. Na mě je tedy až moc hodná, často mě chválí, jen občas řekne: „Hele, nezvedej ten prst! Nedělej to a to, když mluvíš s lidmi.“ Zajímavé je, že Kamila nemá ráda čtecí zařízení, které v její době nebylo, a já to mám nastavené podobně. Říká, že nám přece nikdo nemůže věřit, že všechno víme nazpaměť, a já taky radši moderuju zvenku, kde čtecí nemáme. Text si v takových případech musím napsat tak, abych ho mohla říkat vlastními slovy, a souhlasím s ní, že pak je projev mnohem přirozenější.
Z televize ji komunisti vyhodili po roce 1968. Může vám radit, i když je dnes všechno jiné?
Základy jsou pořád stejné a ona má opravdu trefné připomínky. Je vidět, že moderování má zaryté pod kůží, podle mě je opravdový talent. Dodnes je na ní vidět oddanost i pokora vůči práci a já na ní obdivuju, že jí sláva nevlezla do hlavy. Ve své době byla hvězda, ale zůstala, aspoň myslím, nohama na zemi. Kdyby dělala svoji profesi dnes, jako první žena, která čte v televizi zprávy, by byla superstar a plnila by přední stránky novin a nejspíš i bulváru. Je to profesionálka, která měla práci ráda a možná jí obětovala i část svého soukromého života.
Celý život měla komplikované soukromí – rodiče na ni neměli čas, dvakrát se rozvedla, třetí partner odešel k jiné ženě. Našly jste ve svých životech něco společného?
Lásku k televizi, ale třeba taky to, že kariéra je pro nás důležitá, že jsme obě jako mámy nerady sedávaly s dětmi na pískovišti. Nemusela to a ani mě nebavily řeči ostatních maminek o tom, jak děti jedí a nespí. Nosila jsem si tam noviny a četla si. Ale jinak rodinu a dětství jsem měla naprosto odlišné. Vychovávali mě rodiče, kteří jsou spolu dodnes, měla jsem bezstarostné a moc hezké dětství díky tomu, že mě chránili před vším, což možná z dnešního pohledu někdy byla škoda. S rodiči mám vztah pořád moc hezký, jen ho malinko komplikují naše rozdílné názory. Ale pořád jsou to moji rodiče a já jejich postoje respektuju, přemýšlím o nich a často mi pomáhají v práci. Vždycky myslím na to, že se ptám i za ně. Snažím se jim naslouchat a pochopit je.
Předpokládám, že ten rozpor se týká politiky.
Přesně tak, jinak u nás doma všechno funguje, rodiče mi neuvěřitelně moc pomáhají, přestěhovali se za námi do Prahy, máme je blízko, vídáme se často, moje maminka naučila syna Filipa spoustu důležitých věcí, jen když se začneme bavit o politice, trochu narazíme. Je to tak jako ve společnosti, která je rozdělená, i u nás v rodině jsme se názorově vydali každý jiným směrem. Ale pro mě je to obohacující.
Nejste jediní, posledních pár let je tohle slyšet často. Víte, proč se rodiče na svět dívají jinou optikou?
Nevím to, ale snažím se vcítit do jejich pozice. Oni svůj nejlepší věk prožili v opravdu hnusné a děsivé době. Když se režim změnil a mohli dělat spoustu věcí, tak na to už možná neměli dost sil, už nebyli úplně mladí. Možná jsou trochu naštvaní i na sebe, že s tím něco nedělali, že se nesnažili věci změnit, možná si říkají, že mohli být aktivnější. Takhle si vysvětluju postoj generace mých rodičů, protože tak bych to asi cítila já. Jsou to samozřejmě jen mé domněnky, každopádně musí být těžké žít s tím, že si tak dlouho nechali některé věci líbit. Ale třeba moji rodiče to myslím dělali proto, aby mě a moji sestru chránili. Ta doba byla opravdu příšerná. Když mi máma vypráví, jak začínali s tátou žít, že neměli vůbec nic, že jeden čas byli závislí na kompotech od babičky, tak je to šílené. Neměli peníze a zároveň neměli možnosti, jak s tím něco dělat.
Světlana Witowská (46)
|
Začínala jste jako dospělá jinak?
Taky jsem neměla peníze, ale oni žili v době, kdy všichni měli doma stejné rádio, stejnou sedačku, většina lidí se měla tak nějak stejně, a i kdyby se člověk rozkrájel, tak na víc nedosáhl. Já už měla těch možností mnohem víc a viděla jsem, že to funguje. Že když se snažím, můžu něčeho dosáhnout.
Vaše cesta k novinařině přitom nebyla přímá, původně jste chtěla být soudkyní. Proč jste změnila názor?
Když jsem byla v pátém ročníku na právech, moji kamarádku soudkyni odvolal ministr Novák kvůli tomu, že měla příliš nedodělaných případů. Nebyla to ale její vina, zdědila je a bylo to období, kdy bylo na soudech obrovské množství spisů. Mně to tehdy přišlo nespravedlivé, říkala jsem si, že bych jí chtěla pomoci, a shodou okolností v Mladé frontě Dnes vyšel inzerát, že hledají eléva na soudnictví. Přihlásila jsem se do konkurzu a zcela překvapivě mě vzali. Začala jsem pracovat jako novinářka, chodit na soudy a najednou jsem tu práci viděla z druhé strany a ptala se sebe sama, jestli to vůbec chci dělat.
Co vás zaskočilo?
Jednak množství spisů, které soudci museli prostudovat, ale lekla jsem se i té zodpovědnosti. Chtěla jsem se věnovat trestnímu právu, být soudkyní, v šestadvaceti letech jsem se jí mohla stát, ale představa, že někoho pošlu do vězení, přitom bude nevinný, nebo tam někoho nebudu moci poslat, přestože by tam měl být, z toho jsem najednou dostala strach. Než někomu ublížit, řekla jsem si, že radši budu psát, byť tím se dá taky ublížit. Není to ale tak fatální a kromě toho je víc možností, jak případnou chybu napravit.
Co se stalo s tou kamarádkou?
Odvolali ji a stala se z ní taky novinářka, dnes už ale dělá něco jiného.
Jak jste potom zvládla přechod z psané žurnalistiky na tu televizní?
Tak to byl ohromný rozdíl. Zrovna se chystáme na přednášku se studenty v Olomouci a chceme mluvit o tom, jak se změnila novinařina za třicet let, tak jsem požádala kolegu, ať najde moji první reportáž, že se všichni dost pobavíme. Když jsem to teď viděla, zalezla jsem pod stůl a nedodívala jsem se. Moje začátky byly hrozné, byla to velká škola a hodně mi tehdy pomohl Pavel Zuna, který se mnou dělal i tu první reportáž a učil mě, co a jak dělat. Dal mi dobré televizní základy.
Jako novinářka pamatujete politiky z devadesátých let, jsou ti dnešní oproti nim jiní?
Naprosto, politici za ty roky zhrubli a mnohem víc si dovolují na novináře. Útočí na ně a bezdůvodně je osočují ze lži. To dřív nebylo, novinář byl respektovaná osoba nejen v jejich očích, ale i mezi lidmi jsme měli větší prestiž. Dnes když řeknu, že jsem novinářka, tak mám pocit, jako bych řekla, že sem něco jako bordelmamá, tak trochu póvl. Přitom já sama novinařinu pořád považuju za prestižní povolání a moc si vážím mnoha svých kolegů.
Proč se to změnilo?
Nevím a nechápu to. Neznám žádného novináře, který by záměrně někomu škodil, ale z té druhé strany je snaha poškodit novinářskou obec dost zjevná. Ono to souvisí s proměnou celé společnosti u nás i ve světě. Tehdy v devadesátých letech jsme byli v jakési euforii, byli jsme nadšení a rádi, že se ta změna stala, dnes mám pocit, že jsou všichni naštvaní, že s někým a proti někomu bojují. Ale dost možná je to tím, že už jsem stará, každopádně politici tehdy byli jiní.
Vnímají to, že jsou politici útoční, i vaši mladší kolegové?
Myslím, že ne, oni tu dobu nezažili, nemají srovnání. Problém vidím i v tom, že dřív bylo jasné, kdo je pravice, kdo levice a kdo střed, dnes jsou politické strany a hnutí, kde to zřejmé je, ale pak jsou tu i takové subjekty, kde vlastně nevíte, na čem jste.
Alex je fajn holka, říká o manželce hradního kancléře Světlana Witowská |
K čemu to spěje?
To netuším, ale když teď slavíme třicet let od revoluce, čtu hodně názory lidí a je zajímavé, že je spousta těch, kteří zmiňují spíš ty špatné věci, že málokdo řekne, že dnes je to super, že máme třicet let svobody. Já si myslím, že pořád máme být rádi za to, co máme, že je to skvělé. Samozřejmě se stala spousta chyb, ale kdybych to přirovnala k člověku, tak do třiceti let každý děláme chyby a děláme je i později. Nemyslím, že se máme špatně, protože by mohlo být i hůř, ale samozřejmě by mohlo být i líp. Je tu část lidí, která si život představuje jinak než ta druhá část, ale musíme se domluvit. Jen mám pocit, že ty strany se domluvit nechtějí. Každá je ve svém zákopu a nechce nic slyšet.
Pojďme zpátky k vaší práci. V České televizi už jste vystřídala řadu pozic, kam byste se nerada vrátila?
Do Studia 6, kam jsem musela vstávat brzy ráno ve 3:45. Byla jsem tam rok a uvědomila jsem si, že to dlouhodobě nemůžu dělat bez toho, že bych si nepřizpůsobila denní režim. Tam se vám život posune o tři čtyři hodiny dopředu a já si naivně myslela, že to bude v pohodě. Že v deset dopoledne skončím, přijdu domů a budu fungovat, ale šla jsem rovnou do postele, protože jsem nebyla schopná vůbec ničeho. No a teď v Událostech to mám úplně obráceně. Jdu do práce na poledne, vysíláme do třiadvaceti hodin, přijedu domů o půlnoci, a než usnu, jsou dvě ráno – a v sedm vstávám s dítětem.
Co je na té současné práci to nejtěžší?
Že v deset hodin večer musím vydat nejlepší výkon dne. To je čas, kdy normální lidé buď někde paří, nebo leží u televize, čtou si, ale my jedeme naplno a stejně tak naši hosté. Vždycky si říkám, když nás lidé kritizují, ať si zkusí vyjít v deset večer před kameru, vypadat svěže, být připravení a ve střehu, je to opravdu náročné. Okolo deváté mám pokaždé hroznou krizi, říkám si, že to dnes asi nedám, že se neproberu, ale vysílání je tak náročné, že se rozpumpuju natolik, že pak nemůžu usnout.
Prezidentští kandidáti Miloš Zeman (vpravo) a Jiří Drahoš se setkali 25. ledna 2018 v Praze před druhým kolem prezidentských voleb v poslední televizní debatě, kterou Česká televize vysílala z Rudolfina. Vlevo je moderátorka Světlana Witowská.
Kde vám v televizi bylo nejlépe?
V Interview – vysílá se v normální dobu v půl sedmé večer, měla jsem půl hodiny na jednoho hosta a byla šance, že se od něj něco dozvíte. Pro mě to byla nejlepší platforma, kterou jsem zažila, jiný podobný prostor ve vysílání není.
Loni v lednu jste zabodovala moderováním debaty prezidentských kandidátů. Dlouho jste si ji nebyla schopná pustit, už jste našla odvahu?
Ne.
Bylo to z hlediska trémy to nejhorší, co jste zatím zažila?
Jednoznačně, vlastně nevím, jestli si to vůbec někdy pustím. Určité pasáže jsem samozřejmě viděla, nedávno se z debaty často objevovalo vyjádření pana prezidenta, když mluvil o tom, že by neudělil abolici Andreji Babišovi. Ten kousek jsem viděla xkrát, ale vlastně jsem ho vidět nechtěla. Vrátily se mi všechny ty pocity, které jsem měla. Před debatou jsem nejedla a nespala, po ní mi všichni říkali, že to bylo super, ale já se na to vůbec nepamatuju. Vím jen, že jsem si říkala, aby už to skončilo.
O kolik let jste tehdy zestárla?
O dvacet určitě. Když mi poprvé řekli, že bych to měla dělat, zaskočilo mě to, ale brala jsem to tak, že někdo to udělat musí, jenže mi nedošlo, co všechno to obnáší. Až během týdne před vysíláním jsem si říkala, do čeho jsem to zase vlezla! Netušila jsem, že se na debatu bude koukat dva a půl milionu lidí. Když pak bylo po všem, uvědomila jsem si, že všichni okolo se báli víc než já, jen mi to nechtěli říct. Viděla jsem, jak jim spadl šutr ze srdce, větší než mně.
Móda prezidentských debat. Uhlazený Drahoš a Witowská v malých černých |
Když nepočítám prezidentskou debatu, jste ještě po těch letech před kamerou nervózní?
No jasně, ale já jsem za nervozitu ráda, protože kdykoliv jsem měla pocit, že je všechno v pohodě, tak se pokaždé něco pokazilo. Do vysílání jdu vždycky s vnitřním stresem, pak jsem víc ve střehu a víc se hlídám. Jakmile je pohodička, něco se stane. Proto jsou lepší vyhrocenější situace, kdy je zapotřebí rychle reagovat, což platí pro všechny profese v televizi. V tu chvíli všichni jedou na 150 procent.
Po narození druhého syna v roce 2011 jste mluvila o tom, že se možná vrátíte k vystudovanému právu. Je něco takového dnes ještě reálné?
Když poslední dobou sleduji všechny ty tlaky na televizi, může nastat doba, že už svoji práci nebudu moci dělat, takže na to třeba dojde.
Co byste dělala?
Chtěla bych být policistka vyšetřovatelka. Dost možná je to reakce na to, co mi jednou napsal jeden divák, že jsem stará estébačka, že lidi vyslýchám. Výslechové metody bych tedy zvládla a ta práce by mě i jinak opravdu bavila. Jen mi někdo říkal, že bych si to musela odchodit, což nevím, jestli bych zvládla.
Je v televizní branži něco, co byste chtěla zkusit, ale ještě taková nabídka nepřišla?
Asi ne.
Do charitativní dražby přinesla krásné kousky i moderátorka Světlana Witowská. Výtěžek z akce, kterou pořádá Nadace Terezy Maxové dětem spolu s vydavatelstvím MAFRA a.s. a Nadací Agrofert, putuje na pomoc rodině Štěrbových.
Ve StarDance jste nedávno na moderátorovu poznámku z pozice divačky celkem přesvědčivě dávala najevo, že tančit v soutěži rozhodně nebudete. Nelákalo by vás to?
To není můj obor. Na StarDance se mě pořád někdo ptá, ale já odpovídám, že jednak mi to nikdo nenabídl, ale hlavně že si moc neumím představit, že večer v televizi zatančím, ukážu třeba při nějaké zvedačce zadek a pak s někým, kdo mě v téhle pozici viděl, povedu druhý den rozhovor.
Daniela Písařovicová to zvládla.
Taky jsem s ní o tom mluvila. Jenže ona má v sobě kus herectví, navíc já jsem starší a nemám v sobě tolik exhibicionismu, v tom dobrém slova smyslu, jako ona. Moc jsem jí fandila a líbila se mi.
Co by se vám samotné tedy v televizi líbilo?
Nejradši bych se vrátila zpátky do Interview, alespoň částečně. Není to tak, že v Událostech se mi nelíbí, ale v Interview mi bylo nejlépe. Sama jsem přemýšlela, co asi tak můžu víc chtít, ale já jsem všechno zkusila, nic víc už jako moderátorka asi nemůžu dokázat. Všechno jsem dělala, zvládla jsem snad i prezidentskou debatu, ale co teď?
Teď už vám zbývá jedině ta policie.
A to by byla výzva!
