Nevelká obec na Berounsku poskytuje muzikálové herečce to, po čem toužila: klid, přírodu všude kolem sebe, dům s velkou kachlovou pecí a velký pozemek s vinohradem.
Vizitka
|
Zvládáte se sama starat o dům i zahradu?
Myslela jsem si, že bez mužského žít neumím. Nikdy jsem totiž ani chvíli nebyla sama. Samoty jsem se strašně bála. Měla jsem za to, že je to něco strašného, že umřu steskem. A v padesáti letech jsem najednou zjistila, že to jde. Ve dvou je to samozřejmě lepší, ale už prostě vím, že můžu být i sama. Vždycky jsem byla vychovávaná tak, že žena má být samostatná a nezávislá. To ale samozřejmě neznamená, že bych neměla být milována. Vždy jsem chtěla být soběstačná, i když je to mnohdy v tomto povolání těžké. Celý život jsem dělala vlastní projekty, abych nebyla na nikom moc závislá.
Platí to i ve vztahu k mužům?
Určitě ano, protože vysílám jistou sílu a samostatnost. A možná kvůli tomu přitahuji typ mužů, kterým taková partnerka vyhovuje, kteří nemusí hrát dominantní roli.
Takže spíš oni si vybírají vás?
Ano, je to tak. Ale na druhou stranu vše nemusí být, tak jak na první pohled vypadá. Klamu tělem, protože v nitru jsem citlivá a jemná povaha, typický romantický rak, takže se mi stává, že vzplanu a nevidím. Po čase teprve zjistím, že dotyčný zdaleka nedosahuje takových kvalit, jak se na začátku zdálo.
Zpěvačka Světlana Nálepková na zápraží své vysněné chalupy
Máte za sebou dvě manželství. S Michalem Nesvatbou máte vaše jediné dítě - Pepinu. Proč to skončilo?
Vdávala jsem se ve 25 letech, Pepča se narodila o dva roky později. Michal je kvalitní chlap, na rozdíl od většiny, která přišla po něm. Nicméně tam bylo něco, co mi bránilo s ním být. Prostě to nešlo. Každý jsme úplně jiný, nefungovalo to.
A co druhé manželství s Martinem Vačkářem?
Martin byl můj osudový chlap. Vztah s ním mi hrozně dal. Pro mě byl takový chlap zjevení. Byl kosmopolitní, sjezdil celý svět, uměl řeči, cestovala jsem s ním, poznala jsem neskutečně mnoho zajímavých věcí. Martin pro mě začal i psát. Soužití bylo kreativní, hodně mě utvářelo a posunulo dál, i po pracovní stránce.
Manželství ale skončilo poměrně dramaticky.
Ano, hodně mě to ranilo. Byl mi nevěrný, nicméně jsem byla ochotná mu odpustit a manželství udržet. Ustupovala jsem stále víc, ale když to přesáhlo určitou hranici, řekla jsem dost a požádala o rozvod. Do té doby jsme rekonstruovali dům, který jsem po rozvodu musela opustit a začít znovu.
Jak na tento vztah vzpomínáte?
Už jsem dávno v pohodě. Jsem naštěstí povaha, která vytěsňuje velmi rychle ošklivé věci a nechává si jen ty hezké. Taky se neumím na nikoho dlouho zlobit. Všechno zlé jsem vypustila, i když samozřejmě některé věci v podvědomí zůstanou, protože rozvod a to, co následovalo, bylo velmi nedůstojné. Trvalo mi tři roky, než jsem se z toho vzpamatovala.
Který z partnerů vás v životě nejvíce zklamal?
Je to tři roky zpátky. Byl mi představen člověk, který mi měl sponzorovat nové CD. Nakonec se z toho vyklubal vztah. Po půl roce soužití jsem ale zjistila, že je to gigolo a podvodník, do kterého jsem se bohužel zamilovala. Přivedl mě do dluhů, se kterými jsem se dodnes nevyrovnala. Vůbec jsem nemohla pochopit, že při mých zkušenostech, mém vzdělání, rozhledu se mi něco takového mohlo stát. Že mě někdo tak zblbne, že jsem si dokonce chtěla sáhnout na život. Ale o tomto nepovedeném vztahu se myslím už napsalo dost a já už se k tomu nechci vracet.
Takže na chlapy nemáte štěstí.
Asi se to dá takhle říct. Na druhou stranu jsem zase nikdy nežila v nějakém skomírajícím vztahu. Vždycky jsem žila v lásce, ve vztahu naplněném citem, což spousta žen kolem mě nezná. Přežívají v nefungujícím manželství, mají sice chlapy na celý život, ale je to o ničem. Já nic takového nepoznala.
Probíráte s dcerou vaše partnery?
Ano, řešíme všechno, ona je moje nejlepší kamarádka. Snaží se mi radit, já o tom pak přemýšlím, ovlivňuje mě. Její názory jsou radikálnější, je pragmatičtější. Já vše vidím přes city. Pepča vycítí, že nejsem šťastná, dokonce mám pocit, že se za mě cítí zodpovědná.
Měla jste v životě další situace, kdy vám bylo ouvej?
První přišla s koncem spolupráce a přátelství s Ondřejem Havelkou. Tehdy jsem se úplně položila, svět pro mne skončil. Přišla jsem o iluze a nemohla se s tím smířit, pochopit to. Ke všemu jsem v tom neměla prsty a brala jsem to jako zradu. Asi rok jsem každý den plakala, hrozně jsem se trápila, musela jsem vyhledat odbornou pomoc, protože už jsem nevěděla, co a jak. Totálně jsem ztratila sebevědomí. Myslela jsem si, že bez Ondřeje nemůžu na jevišti vůbec existovat. On ze mě udělal herečku. Pracovali jsme spolu asi deset let.
I po všech těch karambolech vypadáte dobře. Co pro to děláte?
Spíš dělám všechno proti. Jsem neukázněná, trochu piju, trochu kouřím a taky trochu ponocuju a nemám moc pozitivní myšlení, o které se celý život snažím. Denně na to myslím, denně se učím mít ráda sama sebe a přijmout se, čtu duchovní literaturu... Jsem od základu hrozný pesimista a melancholik. Za svoje sebetrýznění bych mohla dostat Oscara. To všechno nejsou věci, které by pomáhaly k mladistvému zjevu.
Přitom působíte vesele, pozitivně, bezproblémově...
Myslím, že je se mnou legrace, jsem otevřený člověk, ale v nitru bojuju se stále přítomnými obavami a strachem, mimo jiné i o to, abych měla práci a byla schopná se uživit.
Zpěvačka Světlana Nálepková se na chalupě stará i o malou vinici
Něco pro sebe přece jen děláte. Nebo ne?
Hodně sportuji. Jednou za měsíc si také dopřeju odpočinek a nechám se hýčkat v lázních. Pak také cvičím jógu, která mi nesmírně pomohla i po duchovní stránce. Byla jsem hrozný nervák a trémista, což mi velmi svazovalo ruce. Teď po třech letech pravidelného cvičení jógy jsem se dost zklidnila. Stává se ze mne trapný "salámista", vůbec se nedokážu naštvat nebo s někým pohádat. Okolo mne se všichni nervují, já na ně koukám a říkám si, co je? A bývala jsem příšerný vztekloun. Teď neumím ani zvýšit hlas, pohádat se.
A za to vděčíte józe?
Je to samozřejmě i věkem. Člověk se zklidňuje, věci přehodnocuje, naučí se říkat ne. A začne život brát, že si ho chce ještě užít. Nechce už nic moc řešit, ví, že si stejně nic nenaplánuje, stejně nic nevymyslí.
Vaší životní láskou jsou koně. Pomáhají vám v těžkých chvílích?
Vždycky jsme si s kamarádkou říkaly, že jdeme vyjezdit problémy. Kůň a projížďka v lese je lepší než užívat deprex.
Jak jste se k nim vůbec dostala?
Jako skoro všechno v mém životě, byla to náhoda. Jezdila jsem s dcerou do Orlických hor za kamarádkou, která měla dva koně. Nejprve jsem jezdit nechtěla, ale kamarádka zavelela a už jsem byla v sedle. Jezdila jsem s její dcerou, která mě učila základy. Po dvou týdnech jsem se toho naučila docela dost a po návratu zjistila, že mi koně chybí. Tak jsem si v Davli zaplatila kurz a za půl roku jsem si ve svých šestatřiceti letech pořídila prvního koně.
Běhat doma s vidlemi, v holínkách a pak se převléknout, vstoupit na jeviště v krásných šatech a zpívat francouzské šansony, jak to jde dohromady?
Když jsem přijela z Prahy, nazula jsem holiny, vzala kolečko, šla koně nakrmit a vyčistit jim stáj. Vozila jsem velký vozík plný hnoje, za kterým jsem ani nebyla vidět. Navíc se mi pořád převracel. Celá vesnice se smála. Byla to pěkná dřina.
Jste teď šťastná?
Řekla bych, že ano. Jsem stále v očekávání a těším se, co bude.
Očima autorkyPoprvé jsem viděla Světlanu Nálepkovou před 15 lety a musím říct, že vypadá stále stejně. Od té doby se potkáváme, protože naší společnou láskou jsou koně. Až nyní jsem zjistila, jak málo ji znám. Netušila jsem, že tahle pohodová žena trpí obavami a zažila těžké deprese. Seděly jsme u ní na zahradě, Světlana mluvila uvolněně, otevřeně, občas sáhla i po nevybíravém slovu. Proč ne? Já mít za sebou to, co ona, zanadávala bych si taky. |
